Komentář: První uhelné elektrárny jdou ke dnu. Ale naštěstí je to jedno

Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Pro nás jsou Počerady něco jako veterán, který pořád dobře běží,“ vyprávěl před pěti lety Luboš Pavlas, provozní šéf skupiny Sev.en uhlobarona Pavla Tykače.

Počerady – největší a nejstarší uhelná elektrárna v Česku – měly už tehdy za sebou skoro 50 let provozu. Jejich původní vlastník ČEZ o ně ztratil kvůli očistě výrobního mixu zájem, a tak si je Tykač levně koupil za dvě miliardy jako doplněk pro své uhelné lomy v sousedství.

Dobře udělal, po vpádu Ruska na Ukrajinu se z uhlí stal zlatý důl. Teď se ale karta obrací. Ceny elektřiny se vracejí do normálu a holding Sev.en varuje před tím, co jednoho dne muselo přijít. Provoz starých elektráren se přestává vyplácet a veterán prý možná doslouží už příští rok.

Zní to jako národní tragédie, zalarmována už jsou i příslušná ministerstva, ale naštěstí se nic neděje. Zatím není známo, co má Tykač přesně v úmyslu, ale i kdyby vypnul obě své elektrárny v Počeradech a Chvaleticích a zavřel oba své lomy, Česko to přežije.

V kritickém roce 2022 mělo uhlí na zdejší výrobě elektřiny podíl 47 procent, loni 43 procent. V obou případech šlo o větší objemy než u jádra, řada elektráren navíc dodává i teplo. Takže celkově je uhlí pořád nepostradatelné.

Dvě Tykačovy elektrárny – které shodou okolností patří mezi největší producenty skleníkových plynů – lze ale bez problémů obětovat. Dohromady vyrábějí kolem osmi terawatthodin proudu za rok, tedy méně, než se z Česka vyveze. Nejsou tedy v provozu proto, aby zajišťovaly veřejný blahobyt.

Celoroční součty jsou samozřejmě v energetice zrádný ukazatel. Význam uhlí stoupá, když nesvítí slunce a nefouká vítr, dodávky je potřeba mít vyladěné pro každou hodinu v roce. I v tomto ohledu lze ale bez Počerad a Chvaletic přežít.

Ekologové z Hnutí Duha, kterým provoz obou starých zdrojů vadí kvůli překračování emisních limitů, si dali loni práci a spočítali jejich význam každou hodinu v roce. U Chvaletic zjistili, že jen málokdy vyrábějí víc, než se aktuálně vyváží, v krizovém roce 2022 to bylo 931 hodin (deset procent času) a v klidnějším roce 2020 jen 403 hodin. Třeba v prosinci 2022 byla taková hodina jen jedna.

I hodinová nouze vypadá jako potíž. Ale příspěvek byl vždy malý, takže by ho dokázal pokrýt jiný zdroj. O žádném blackoutu nemůže být řeč. Stejně jako u podobně velkých Počerad. „Vzhledem k malým objemům by to jistě bylo možné,“ říká k případnému záskoku odjinud energetický expert Duhy a někdejší člen státní uhelné komise Jiří Koželouh.

Počerady a Chvaletice nejsou ani žádným zásadním dodavatelem tepla, tak jako třeba elektrárny Mělník nebo Opatovice. A pokud jde o dva Tykačovy doly, mostecké ložisko ČSA je už v útlumu a lom Vršany nemá dost kvalitní uhlí na to, aby se dalo použít jinde než v blízkých Počeradech. Summa summarum, katastrofický scénář „nebude čím svítit a topit“ tedy nehrozí.

Větší problém je ztráta tří tisíc pracovních míst v dolech a elektrárnách Sev.en, která se zhmotní jako reálná hrozba jako na zavolanou před volbami 2025. Zdálo by se, že v případě bohaté firmy stát nemusí takové lapálie řešit, ale tak snadné to nebude.

O výsledcích v letech 2022 a 2023 toho Sev.en jako privátní firma zatím moc neřekla, vzhledem k enormním cenám elektřiny, rekordním ziskům konkurentů a nevelkým odvodům na windfall dani ale muselo jít o velmi dobré roky. Dvě miliardy, které Tykač před Vánoci zaplatil za radost v podobě nákupu fotbalové Slavie, budou nejspíš proti výdělku z uhlí jen drobné.

Minulé zisky jsou ale už odehraná historie, která k zaplacení uhelného útlumu nepomůže. Vládě lze vyčíst, že windfall daň nenastavila šikovněji, ale to je tak vše. Kdo nechce riskovat nálepku komunisty, bude u privátní firmy nárokovat milodary financované z dřívějších výdělků jen těžko.

Propouštění na Mostecku – pokud k němu dojde – zůstane tedy na bedrech státu a nejspíš před volbami přinese podobnou nepříjemnost jako nedávné protesty zemědělců. Ale i zde jde ve skutečnosti o menší problém, než se na první pohled zdá.

Ač se to moc neví, horníci mají od roku 2021 sociální pojistku v podobě výsluh placených ze státního rozpočtu. Původně šlo o peníze pro lidi propuštěné z padlé státní firmy OKD, před minulými volbami ale Babišova vláda program rozšířila na všechnu těžbu uhlí a uranu.

Příspěvek činí 5300 nebo 8000 korun měsíčně (podle typu profese). Doba vyplácení závisí na odpracovaných letech, maximum činí až pět let, a to pro lidi starší 55 let s 25 odpracovanými roky. A týká se to i horníků z privátních firem.

Nelze tedy říct, že by uhelný útlum probíhal nelidsky. Navíc ne všichni z tří tisíc pracovníků Sev.en skončí na dlažbě. Firma má vedle uhlí rozsáhlé plány s obnovitelnou elektřinou, kvůli kterým se mimochodem uchází o velké dotace a bude potřebovat i pracovní sílu.

V době, kdy má Česko nejnižší nezaměstnanost v EU a firmy si stěžují na nedostatek pracovníků jako na jednu z hlavních brzd rozvoje, by – i na Mostecku a Lounsku – nemělo být tak těžké najít jiné uplatnění než v odvětví, o jehož neodvratném konci se hlasitě mluví už minimálně deset let.

Tři tisíce – třeba v porovnání s kolabující hutí Liberty, kde je zaměstnanců dvakrát víc – navíc není zas tak obří číslo.

Skutečný problém, který bude případným zavřením prvních elektráren a dolů odšpuntován, je někde jinde.

Zaprvé v tom, že propuštění horníci (a s nimi možná i sám Tykač) snadno získají zástupy sympatizantů přesvědčených o tom, že pád uhlí je národní prohrou a zbytečným následkem vlastizrádné akce jménem Green Deal.

Při vyslovení těchto dvou slov je už dnes v Česku pomalu zvykem si odplivnout. A zavírání elektráren skepsi ještě zesílí – až se začne ještě víc mluvit o tom, že by přece vše mohlo běžet dál ve starých kolejích a navíc levně, pokud by neexistoval bruselský diktát v podobě emisních povolenek, které coby pokuty za produkci skleníkových plynů uhlí zdražují a vytlačují z trhu.

Vysvětlovat, že jde o dávno dohodnutou (a všemi státy EU odsouhlasenou) věc, která je s ohledem na poškozování přírody principiálně správná a přináší i mnohé plusy v podobě čistšího ovzduší a stamiliardových příspěvků z EU, bude únavné. Stejně jako apelovat na to, že risk nezvratných klimatických změn je příliš velký, že škody mohou být mnohonásobně větší než dnešní náklady a že jedině vlastním příkladem lze svět rozhýbat k záchranné akci.

Druhým problémem bude vymyslet funkční a co nejlevnější plán, co dělat, až drahá povolenka dolehne i na ostatní uhelné zdroje. Ty mají oproti veteránům v Počeradech a Chvaleticích zatím výhodu, že jsou modernější a účinnější, takže je půjde udržet v zisku delší dobu.

Ještě se uvidí, jak dlouho. Zástup těch, kdo chtějí po státu, aby nějak zasáhl a výrobu dotoval, už je ale dost dlouhý. Od tepláren přes šéfa ČEZ až po jeho minoritní akcionáře. Přes nekonečná zasedání uhelných komisí a bezpočet děravých energetických koncepcí pořád chybí transparentní přehled, co a za jakých podmínek skutečně v uhelné energetice hrozí a jak na to reagovat.

Naději lze vidět v tom, že odpojení ruského plynu nebo konec černého uhlí na Ostravsku si také před lety těžko někdo uměl představit. A nakonec to šlo. Spotřeba elektřiny díky úsporám a samovýrobě klesá, velké množství nových zdrojů vyrůstá doma i v okolních zemích.

I hnědouhelný útlum nakonec nějak dopadne. Byť se to nejspíš neobejde bez dočasných plateb za to, že pár nejmodernějších elektráren zůstane po vzoru Německa nebo Polska s podporou státu v pohotovosti pro nejhorší časy. Vymyslet tento režim a uhájit ho před neoprávněnými nároky dobře zorganizovaných energetiků bude pro vládu jedním z dalších úkolů na dlouhém seznamu, co vše by bylo dobré do voleb stihnout.