Článek
Letní sezóna rozkopaných ulic přechází do té podzimní a to je správný čas posvítit si na jazyk příležitostných dopravních cedulí. Takových těch „Dej si pozor, chodče, rychle přejdi a ve vlastním zájmu vypadni, ať už tě tu nevidíme.“
Máte pravdu, že takhle přesně se to úplně nepíše – ale celkový tón veřejné komunikace na veřejných komunikacích se tomu nepříjemně blíží. Podle mě to svědčí o tom, jak si u nás autorita ráda představuje dialog s jednotlivcem: jako rozkaz na buzerplace. (Permanentně kritizovaná nedostatečná komunikace vlády je v tomhle světle ještě zlatá.)
Samozřejmě by se našly mraky výjimek a úplně stačí zmínit třeba ty zarmoucené smajlíky silničářů u nápisů „Musíme to opravit“. To je ono. Ten nenápadný rozdíl mezi rozkazem („Stůj“, „Použij“) a mezi vzkazem. Který, aby to byl vzkaz, musí obsahovat i nějakou stopu zdvořilosti a empatie vůči jeho příjemcům. Takové to „Děkujeme za pochopení a omlouváme se za komplikace“.
Ale to zas prrr. Když se na rušném dopravním uzlu rekonstruuje tramvajová zastávka, valícímu se davu se tak akorát dostane instrukce: „Pozor průchod stavbou. Dbej zvýšené opatrnosti.“ V roce 2023 ještě maximálně s čárkou za slovem pozor. Když budete jó hodní.
Jsou takové cedule lepší než žádné? Asi ano, ale musíme přece chtít víc.
Tohle myslím není jen moje útlocitné skuhrání, ale taky zpráva, jak je tu pořád zabydlená vrchnostenská (a tím pádem nejspíš i poddanská) kultura. I na místech, kde by to člověk úplně nepředpokládal a kde to ani nedává valný smysl.
Trochu teplého slova by tvůrce „autority“ – a co jiného než „autorita“ ty cedule jsou – přece nezabilo. Takhle se na ulici hovoří se zdravě sebevědomým, svobodným občanem, navíc daňovým poplatníkem?
Je zajímavé, jak se různé jiné typy sdělení postupně naučily (případně znovu naučily, protože před 100 lety se ke ctěnému p.t. obecenstvu mluvilo se smeknutým kloboukem) obracet k lidem uctivěji, nebo jim rovnou přímo nesnesitelně lichotit. Nejnápadnější ukázkou je reklama. Ale veřejných pokynů jako by se to netýkalo. Chodník uzavřen, nevstupuj, nazdar.
Umíte si, namátkou, představit, kdybyste z telefonní linky uslyšeli „Pro nápovědu stiskni jedničku“? My si jako tykáme, jo?
Anebo zapnete navigaci a hlas vás začne mistrovat „po sto metrech odboč vpravo, drž se vlevo a po sto padesáti kilometrech jsi v cílové destinaci“? Netvrdím, že to tak nikdo nemá, ale defaultně od výrobce by to překvapilo.
Postupme do dystopie dál. Ukázalo se, že lidé nám na pokyny vyslovované v množném čísle kašlou, protože se tváří, že se to týká nějaké masy, ale zrovna jich ne. Takže si zvykejte jedině na hlášení a nápisy: Připoutej se! Nekrm medvědy! Nekuř! Ukonči nástup, dveře se zavírají! Občane, tvoje shromáždění není povoleno, rozejdi se!
Rozkazovací způsob v jednotném čísle je klíčovým prvkem nejen žánru cedulí, ale pokusů o regulaci lidského přemisťování vůbec. Svět se mění v jeden velký cvičák: Vlevo hleď! Pochodem vchod! Špatně, chodník uzavřen, přejdi. Veď kolo. Stůj! Nebo střelím!
Vůbec není jasné, proč by, když už, nemohly nápisy rozkazovat v množném čísle, což by alespoň působilo vlídněji. Informační hodnota je stejná, nepochopení vyloučené. Že „Dej přednost v jízdě“ je autorizovaný název dopravní značky, na věci nic nemění.
Ano, informativně-varovný jazyk v tomto ohledu kolísá. V práci „Nehas vodou ani pěnovými přístroji“. Ale ve vlaku zase „Nenahýbejte se z oken“. „Nevstupujte do tohoto prostoru – nebezpečí úrazu.“ No jo, ale přeškrtnutý panáček je u toho na obrázku jen jeden, to mu jako vykáme? Jaká je v tom logika?
Žádná, jako obvykle.
Jedna přece jen ano. Vazba mezi autoritou a rozkazem v jednotném čísle platí ve veřejné nebo korporátní zóně. Kdežto nápisy privátního původu rozkazují v množném čísle.
Příklad: na svou poštovní schránku si přece nepřilepíte zupácké „Nevhazuj“, ale „Nevhazujte reklamu“, za jedničku pak i se slůvkem „prosím“. Protože k jednotlivci, který by se toho opovážil, například poštovní doručovatelce, se obracíte jako rovný k rovnému, ne jako vrchnost. Ačkoli je to vaše schránka a vaše jméno na ní.
Ne „Zvoň 3ד, ale „Zvoňte 3ד. Tady je/byl svět ještě v pořádku.
