Článek
Pod názvem Šuplík vychází od roku 2023 jazyková a kulturní hlídka, kterou na Seznam Zprávách připravuje Jan Lipold. Protože slova jsou jen kapky deště.
Takzvané protialkoholní vyhlášky jsou dlouholetým fenoménem našich měst. Z dobrých důvodů už je mají pomalu všude. Na webu ministerstva vnitra je i mustr, jak má taková vyhláška vypadat, aby mohla plnit to, co si od ní radnice slibuje. A přitom ve jménu veřejného pořádku nepošlapávala ničí zákonná práva.
Tím pádem jde v podstatě o rutinu. Vyhlášky se spíchnou dle návodu a jejich klíčovou částí bývají textové a mapové přílohy se seznamem míst, kde se nesmí alkohol na veřejnosti požívat, alias konzumovat. Kruciální spor, co znamená „konzumovat“, naštěstí už v roce 2010 nerozsekl nikdo menší než Ústavní soud.
Od té doby je jasné, že protialkoholní vyhlášky porušují nejen ti, co jsou na zakázaném území přistiženi přímo s tekutinou v hrdle. Ale také ti, kdo se ke svlažení útrob, biologicky řečeno k nasávání, s vysokou pravděpodobností chystají.
„Konzumace alkoholu - se znakem způsobilosti narušit veřejný pořádek - se věcně i logicky neomezuje na samotné požívání alkoholického nápoje (tj. pití jako takové), nýbrž zahrnuje i obdobně tomu imanentní a veřejně reflektovatelné činnosti, jež počínají opatřením alkoholického nápoje a pokračují jeho ‚veřejnou‘ připraveností ke skutečné konzumaci,“ praví se v nálezu Ústavního soudu.
Konzumaci alkoholu by svými slovy asi dokázal popsat každý. Ale vyložit, co se pod ní rozumí v právním řádu, není žádná legrace. Byl to fundamentální verdikt. Bez něj by byly protialkoholní vyhlášky v praxi nepoužitelné. Stačilo by napít se vždycky tak rychle, aby si toho strážník nevšiml.
Ta „veřejná připravenost ke skutečné konzumaci“, o které mluví ústavní soudci, znamená, že zakázané je také „zdržování se na veřejném prostranství s otevřenou lahví nebo jinou nádobou s alkoholickým nápojem“, tak jak to definovalo město Jeseník, jehož slavnou vyhlášku tehdy soud řešil.
Pozor na to. Přes zakázaný perimetr smíte s alkoholem chodit („pouhý přenos nádoby sám o sobě veřejnou konzumaci alkoholu neimplikuje“, judikoval soud). Ale pokud možno bez zastávky, protože se tam s ním nesmíte zdržovat.
Ústavní soud v této souvislosti správně upozornil, že aplikace vyhlášky by neměla kriminalizovat „běžné životní situace, při nichž nedochází k narušení veřejného pořádku“. Výslovně zmínil nesení točeného piva ve džbánku. Palec nahoru!
Zavřená i otevřená najednou
Takže zatím jsme přiblížili termíny „konzumace“ a „zdržování se“. Ale to nestačí. Ještě musíme dešifrovat tu „otevřenou lahev nebo jinou nádobu“. S alkoholickým nápojem. Město Teplice, o kterém odteď bude řeč, ve své vyhlášce upřesňuje: „Za otevřenou lahev a/nebo jinou nádobu se považuje i lahev a/nebo jiná nádoba s porušeným, již jednou otevřeným, originálním uzávěrem - zátkou, víčkem.“
Za tímhle metodickým pokynem tušíme bohaté zkušenosti s vymáháním protialkoholního práva.
Obhajoba, že něčí lahev nebo jiná nádoba je přece zavřená - podívejte se, pane strážníku -, už je marná. Když se zjistí, že originální uzávěr byl dříve porušen, pak není o čem. Protože podezřelý se zdá být (opět) připraven k veřejné konzumaci. Mapová příloha protialkoholní vyhlášky hovoří jasně, a proto račte alou pryč, za perimetr.
A co pak tam? Dalo by se předpokládat, že když hříšník - ať už od pohledu ochmelka, nebo spořádaný občan - alkoholu prostou zónu opustí, může si v mezích spořádanosti upravit svůj pitný režim, jak uzná za vhodné. Není tomu tak.
Totiž, v Teplicích se „lahve nebo jiné nádoby s alkoholem“ také zabavují. Za rok 2025 k tomu došlo ve 243 případech, sdělil magistrát při příležitosti novelizace protialkoholní vyhlášky, která zakázané území od tohoto pátku rozšířila.
Ta zpráva zaujala i některá celostátní média - ne ani kvůli změně samotné, to je pořád ta rutina, ale kvůli zmínce o odebírání alkoholu. To zní dost neobvykle, anebo se to děje i jinde, ale jiná města se tím nechlubí. Ani protialkoholní dekrety Ústí, Mostu nebo Litvínova zabavování alkoholu nezmiňují.
Papír na žízeň
Kdežto město Teplice výslovně uvádí, že městská policie „je oprávněna odebrat provinilcům alkoholické nápoje, které jsou spojené s porušením této vyhlášky“. Odvolává se na zákon o obecní policii. Ten strážníkům skutečně dává pravomoc věc odejmout. A to po marné výzvě k jejímu vydání, „pokud lze mít za to, že v řízení o přestupku může být uloženo její propadnutí“ nebo „jde o věc důležitou pro řízení o přestupku“.
V reálu je řeč o tom, že strážník má právo zabavit nedopitou anebo v minulosti otevřenou lahev čehokoli, v čem plave jakékoli procento alkoholu. Jestli má být „v řízení o přestupku uloženo její propadnutí“, si představujeme asi tak, že zbytek obsahu hlídka vyleje na trávník. Pokud není poblíž přestupku kanál.
I když existují i méně pravděpodobné scénáře.
Teoreticky může městská policie odňatou věc ještě dotyčné osobě vrátit (podle paragrafu 17 odstavce 3 zákona, mezitím vychlazenou z ledničky na místním oddělení). Ale o téhle statistice teplické záznamy mlčí. Každopádně musí strážník o odnětí vydat potvrzení. Takže provinilec, i když mezitím hranice zakázaného prostoru opustí, má místo své vlastní lahve kus úředního papíru. A žízeň.
Při všem respektu ke šlechetným úmyslům vyhláškodárce a s porozuměním pro veřejný pořádek a práci strážníků - tohle je tenký led. Rozumíme, že když je problematickou situaci potřeba „řešit“, počítá se „výsledek“. Někdy k němu nestačí vykázat konzumenta pryč („běžte s tím jinam, dostanete pokutu“, případně v opačném pořadí vět). Někdy se konzument příkazu autority zpěčuje. A ano, odebrat mu lahev nebo plechovku je „funkční“.
Ale i nádoba s alkoholickým nápojem je majetek a má svou hodnotu v korunách. Není jen tak, někomu ji na ulici vzít. Obzvlášť jestli má o sto metrů dál právo pít z ní legálně. Zkusme si, jakkoli je to extrémně nepravděpodobné, představit při takové milé konfrontaci s městskou policií sami sebe.
Listina práv a svobod říká, že:
- každý má právo vlastnit majetek;
- vlastnictví zavazuje a nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy;
- vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
Bylo by nedůstojné, aby se tahle velká slova otestovala na praxi zabavování nedopitých flašek piva? Snad se to nějak urovná samo od sebe, a ne u Ústavního soudu, ten má svých starostí dost. Anebo není malých případů?
