Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Pod názvem Šuplík vychází od roku 2023 jazyková a kulturní hlídka, kterou na Seznam Zprávách připravuje Jan Lipold. Protože slova jsou jen kapky deště.
Státní návštěva královského páru, to tu nemáme každý den. Velká událost nejen pro hradní protokol. Začátkem června přijedou „Jeho Veličenstvo král Nizozemska Vilém-Alexandr a Její Veličenstvo královna Máxima“, oznámila prezidentská kancelář.
Smyslem uvozovek v předchozí větě je ocitovat oficiální informaci přesně a doslova. Protože je celkem pravděpodobné, že se z tisku dozvíme také o slavnostní večeři dávané na počest „Jeho Veličenstva Willema-Alexandera“. A raději si ujasněme předem: Neznamená to, že na Hradě si cizí králové začali podávat dveře ani že na společenskou událost prvořadého významu se vetřel někdo jiný a bude z toho průšvih. Vilém-Alexandr a Willem-Alexander jsou jedna a ta samá osoba. Až na to, že jí Češi říkají pokaždé jinak.
Nejde o žádný povrchní dojem amatérů z redakce Šuplíku. I autoři článku v odborném Časopise pro moderní filologii vyrešeršovali, že originál Willem-Alexander a překlad Vilém-Alexandr se zatím vyskytují v poměru takřka 1 : 1. Zatímco třeba dánská královna je u nás jednoznačně Margrethe (a ne Markéta), britská byla Alžběta (a ne Elisabeth) a španělský král je častěji Felipe (a ne Filip), o jeho otci Juanu Carlosovi (a ne Janu Karlovi, OMG) nemluvě.
Nemajíce v 21. století k dispozici svých vlastních monarchů, naše republikánská čeština účtuje alespoň s těmi zahraničními. Jak ji zrovna napadne.
Nadcházející státní návštěva, přesněji řečeno její mediální pokrytí, tak pravděpodobně rozhodne o tom, kdo z patu Vilém–Willem vyjde jako vítěz. Dost bylo remíz.
Nejde o žádnou maličkost ani formalitu. Může to být jazýček na vahách ve sporu o panovnická jména jako taková. Výměna názorů mezi zastánci jejich počešťování (řekněme tradicionalisty) a příznivci cizojazyčných originálů (řekněme modernisty) je aktivní už dlouho. Aniž bychom se dobrali ke kloudnému výsledku. Což asi ani není možné, ani to nevadí. Spíš naopak, protože tak pěkným problémům stojí za to dopřát dostatek času.
Kauza Vilém nás ale dožene nejpozději v roce, kdy nastoupí na trůn princ William, respektive od toho okamžiku nejspíš král Vilém. Najednou jako by se - s prominutím, Vaše budoucí Veličenstvo - z kukly stal motýl. Český jazyk válí: dokonalá proměna stále stejné bytosti. Po ní následuje utěšená výměna názorů mezi tábory tradicionalistů, tzv. vilémiálů, a prowilliamských modernistů.
Těšíme se. Už metamorfóza princ Charles – král Karel III. (2022) přinesla řadu inspirativních kontroverzí a mimo jiné se zasloužila i o ten zmíněný článek v Časopise pro moderní filologii, který by si vážní zájemci o problematiku jazykové biologie nemuseli nechat ujít.
Mluvíme-li o žijících současnících, ne o Jindřichu Ptáčníkovi, ambice překládat jména se vedle panovníků týká ještě jedné skupiny obyvatelstva, a sice papežů.
Tady je tábor modernistů v patrné defenzivě. Čeština dělá jenom to, co jiní, a to i v případě Lva XIV. Viz pěkný přehled, jak se pontifik nazývá ve 136 jazycích: Leo latinsky, Leone italsky, Leon polsky, Léon francouzsky, Leão portugalsky, Lev celkem běžně. Ano, křestní jméno Lev je u nás na setrvalém ústupu (a Leo je asi častější). I proto, a vzhledem k jeho původu v obecném jméně „lev“, může jméno nového papeže působit jako „příliš doslovně přeložené“, jak podotýká Ústav pro jazyk český.
Ale Lev je O. K., zvykneme si. Všem Leošům a Janáčkovi zvlášť se omlouváme: Do Vatikánu se prostě nehodí.
