Hlavní obsah

Vizita: Bobřík politické odvahy. Kdo si troufne na nemocnice?

Martin Čaban
Komentátor
Foto: Seznam Zprávy

Česko má zásadní nedostatky v následné a dlouhodobé péči, což je bolest, která bude s demografickým vývojem jen sílit.

Reklama

Protest lékařů z konce loňského roku vyvolal mnoho zajímavých debat. K těm nejužitečnějším a pro efektivitu českého zdravotnictví nejdůležitějším patří ta o struktuře české nemocniční péče.

Článek

Čtete ukázku z Vizity – newsletteru Martina Čabana plného postřehů o českém zdravotnictví a jeho přesazích do politiky. Pokud vás Vizita zaujme, určitě se přihlaste k odběru!

Lékaři, kteří se bouřili proti porušování zákoníku práce, postupně nasvítili a uvedli v širší známost jednoduchou trojčlenku, do níž vstupují základní proměnné – celkový počet nemocničních lékařů, celkový počet lůžek akutní péče a celkový objem práce, který lékaři mohou odvést, aniž by překračovali hranice zákona, a tím riskovali bezpečnost pacientů.

Příklad se dá dále přizdobit dalšími proměnnými (množství výkonů, struktura lékařských odborností na trhu práce, zapojení ambulantního sektoru do některých činností nemocnic, přehodnocení některých minimálních personálních požadavků…), ale ty tři zásadní jako základ pro diskuzi stačí.

Je celkem zřejmé, že s počtem lékařů do budoucna nic moc neuděláme. Pracovní migrace, bude-li dobře řízená, může přinést jisté odlehčení, ale rozhodujícím systémovým prvkem se nestane. Více mediků lékařské fakulty v dohledné době nevyprodukují, rozhodně ne o tolik, aby to dnešní situaci vyřešilo. Navíc podle mezinárodních dat není Česko zemí, v níž by bylo lékařů v přepočtu na obyvatele málo, ba naopak.

Objemu práce lékařů byl věnován zmiňovaný protest – to je veličina, kterou nelze navýšit, naopak dodržováním norem regulujících přípustnou přesčasovou práci by měl počet odpracovaných hodin klesnout. Lze jen uvažovat, jak ty zbývající pracovní hodiny využít lépe.

Takže jedinou proměnnou, s níž jde skutečně nějak pohybovat, je počet akutních lůžek, který předurčuje požadavky na počet lékařských (i nelékařských) úvazků v systému.

Panuje obecná odborná shoda na tom, že akutních lůžek, respektive nemocnic poskytujících akutní péči v režimu 24/7, je v Česku zbytečně mnoho.

Když se nedávno konala debata na téma nemocniční péče na půdě České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně, sešli se na ní velmi různorodí experti. Prezident stomatologické komory a proponent tržních přístupů ke zdravotnictví Roman Šmucler, předseda ČLS JEP a internista Štěpán Svačina, experti na řízení zdravotnictví Pavel Vepřek a Pavel Hroboň, ekonom z NERV Aleš Rod, někdejší ředitel soukromých nemocnic Agel a aktuální náměstek krajské mladoboleslavské nemocnice Ján Dudra a Barbora Vaculíková z Penta Hospitals.

V diskuzi zaznělo mnoho zajímavých jednotlivostí, ale klíčová byla hlavně široká shoda na tom, že česká nemocniční síť je zastaralá, přes půl století prakticky nezměněná a neodpovídá ani vývoji medicíny, ani vývoji zdravotního stavu obyvatel. Tím velmi neefektivně vyčerpává omezené personální kapacity českého zdravotnictví.

Oblíbený vtip, že tuzemská nemocniční síť je od dob Josefa II. designována tak, aby byla nemocnice ze kteréhokoli místa republiky dosažitelná maximálně za dvě hodiny cesty volským povozem, se sice nezakládá na pravdě, ale od reality zase není tak daleko.

Velmi podobně vyzněla také konference na Národohospodářském ústavu Akademie věd ČR konaná o pár dní později. Obě akce shrnuje Medical Tribune.

Je pozoruhodné, že ačkoli se na hodnocení stávající sítě shodnou ekonomové, akademici i „praktici“ z vedení soukromých i krajských nemocnic, dosud se v této věci stalo velmi málo. Má to patrně dva hlavní důvody, které spolu navzájem souvisí.

Prvním důvodem je skutečnost, že změna sítě, pokud má být smysluplná a úspěšná, je přece jen složitý proces s mnoha riziky. Je například nepochybně správné koncentrovat specializovanou péči do menšího počtu zařízení, zvyšuje se tím kvalita i bezpečí pacientů. Ale pokud se to s koncentrací a hodnocením „specializace“ přežene, hrozí reálné zhoršení dostupnosti jakékoli péče, zvláště v citlivých regionech.

„Ještě před 30 lety měly okresní nemocnice takovou strukturu, aby se mohly postarat o 90 procent případů. Dnes je medicína úplně jiná. Změnil se způsob poskytování zdravotní péče a v důsledku toho se musí změnit struktura nemocniční péče,“ prohlásil na zmíněné konferenci Pavel Hroboň.

Česko má zásadní nedostatky v následné a dlouhodobé péči, což je bolest, která bude s demografickým vývojem jen sílit. Přesto není možné prostě všechny menší nemocnice šmahem vzít a transformovat v „eldéenky“. Jak také upozornil Hroboň, mezi všeobecnou akutní nemocnicí a zařízením dlouhodobé péče bez akutních lůžek leží široké spektrum mezistupňů. Inspirací by měl být především německý model transformace, který pracuje s konceptem „komunitní nemocnice“.

Německo, které má jako jedna z mála zemí podobně hustou a roztříštěnou síť nemocnic jako Česko, šlo cestou vzniku „komunitních nemocnic“. V menších nemocnicích se část akutních lůžek převedla na potřebnou následnou či dlouhodobou péči a zbytek nemocnice se přizpůsobil tomu, co bylo v dané lokalitě skutečně potřeba – zbyla třeba interna s několika lůžky nebo ambulantní chirurgie, která v odpoledních hodinách zavírá a akutní případy už se vozí do vzdálenější větší nemocnice.

Takový transformační proces by dával hluboký smysl, ale vyžadoval by také velmi podrobné plánování, dobrou dostupnost dat a poctivou práci s nimi. Pro české datové analytiky je však dosud prakticky nemožné udělat alespoň základní republikový přehled skutečných čekacích dob na různé zákroky, což je zrovna údaj, který by při stavbě sítě „komunitních nemocnic“ byl velmi potřeba.

Transformace nemocnic má své přesahy i do dalších oblastí, například do systému vzdělávání lékařů. Jak upozornil zkušený manažer Ján Dudra: „Jsou specializace, kde vývoj oboru směřuje k jednodenní péči, ale v rámci vzdělávacího procesu potřebujete mít lůžka. Ta lůžka jsou zbytečná. Jsou prázdná. Když je ale zrušíte, přijdete o akreditaci ke vzdělávání a nezískáte mladé lékaře.“ Tím se v podstatě uměle navyšuje počet lůžek, která jsou sice nevyužitá, ale vážou na sebe minimální povinné personální kapacity předepsané příslušnou vyhláškou.

Transformační proces tedy potřebuje bytelnou datovou základnu, oporu v širším systému a v neposlední řadě – a tím se dostáváme ke druhému důvodu, proč to drhne – solidní a přesvědčivé politické krytí.

Přerod německé nemocniční sítě probíhá kontinuálně už několikáté volební období, spolupracují na něm lokální politici, zemské vlády i spolková státní správa. V Česku je uzavření jednoho nemocničního oddělení v malé nemocnici vnímáno jako poukázka na prohrané komunální volby, změna krajské sítě větších nemocnic na prohrané volby krajské a příliš hlasité mluvení o nutnosti změn v republikové struktuře péče jako jednosměrná jízdenka mimo Strakovu akademii, možná i mimo Sněmovnu.

Také současný ministr Vlastimil Válek sice o změnách mluví, ale je velmi opatrný a zatím se schovává za konzultace s různými expertními sdruženími a ministerskými pracovními skupinami.

Ano, změna nemocniční sítě je bobříkem politické odvahy. Zároveň je ale nezbytná, jestliže české zdravotnictví nechce plýtvat svými stále vzácnějšími zdroji v čele s těmi personálními. Žádná vážně míněná debata o podmínkách práce lékařů a o přesčasech se bez splnění tohoto bobříka nemůže obejít.

„Zatím mám všude souhlas, všichni si to nechají vysvětlit a chápou,“ svěřil se Válek nedávno pro analýzu Seznam Zpráv v souvislosti s jednáními s regionálními politiky i odbornými společnostmi. Doufejme, že jde o náznak toho, že sbírá politickou kuráž, aby aspoň v závěru svého funkčního období zahájení transformačního procesu zaštítil.

V plném vydání newsletteru Vizita toho najdete ještě mnohem víc, včetně zajímavých tipů na čtení z jiných médií. Pokud chcete celou Vizitu dostávat každé druhé úterý přímo do své e-mailové schránky, přihlaste se k odběru.

Reklama

Doporučované