Hlavní obsah

Nejsem sluníčko, říkám, co se lidem nelíbí, ve StarDance jsem si to s každým vyříkala, říká Třeštíková

Spisovatelka Radka Třeštíková popisuje, jak ji demotivovala porota. (Video: Seznam.cz)

16. 11. 18:00

Na kontě už má pět knih a na svém instagramovém účtu desítky tisíc sledujících. Nedávno se také protančila až do pátého kola taneční soutěže StarDance. Výzvu Seznamu přijala spisovatelka Radka Třeštíková.

Článek

Jste lepší tanečnice, spisovatelka nebo právnička?

Dobrá otázka. Začneme od tančení. Tanečnice dobrá rozhodně nejsem, to jsem si i potvrdila v těch pěti kolech, že talent od pánaboha na tanec zrovna nemám. Ale já jsem docela jako dříč a bojovník, takže jsem to nechtěla vzdávat. Právnička, to už je těžké zhodnotit, protože já jsem tak dlouho mimo svoji profesi, že už ani o ní nemluvím. A vůbec, i když se stýkám s kamarády z fakulty, tak většinou už nejsem schopná právnická témata s nimi rozebírat, takže tam už jsem úplně mimo. A spisovatelka, to je strašně těžké hodnotit sama sebe, protože já nemám žádný objektivní názor na ty svoje vlastní texty. Já můžu říct, jestli se mi líbí nebo nelíbí a jaký to má divácký ohlas. Ale říct o sobě, jestli jsem nebo nejsem dobrá spisovatelka, ani nevím, podle čeho se to měří.

A to osobní měřítko, jestli pro vás je důležitější, jaký je zájem čtenářů a jak jsou ty knihy prodávané, nebo to jestli máte na svém kontě i některá ocenění?

Nemám žádné ocenění.

Ano, ale já jsem to myslela jako to měřítko hodnocení dobrého spisovatele?

Takhle, vzhledem k tomu, že ty ceny nemám, tak pojďme si říct, že měřítko je pro mě samozřejmě čtenář.

A co je pro vás důležitější? Ten čtenářský ohlas, nebo to, že by přišli literární kritici a řekli: Radka Třeštíková by měla získat cenu za třeba tuhle knihu?

Jako úplně upřímně, pro mě je samozřejmě nejdůležitější ten čtenářský ohlas, ale nemůžu říct, že by mě naštvalo, kdybych dostala nějakou cenu. Myslím si, že pro sebevědomí jakéhokoliv autora nebo tvůrce je samozřejmě to ocenění potom důležité a může ho to motivovat v nějaké další tvorbě. Takže tam nepopírám, že by mě to třeba neudělalo dobře nebo radost. Ale to, že se ty knihy prodávají, že je čtou a že se lidem líbí, to je pro mě samozřejmě stěžejní.

Když se vrátíme ke StarDance, tak vy jste skončila v pátém kole s vaším tanečním partnerem, kromě těch tanečních lekcí, jakou největší lekci si ze StarDance odnášíte?

Já jsem si uvědomila, že vlastně sedm let už od té chvíle, co jsem skončila ve své profesi právníka, jsem žila v takové docela zajímavé sociální bublině, kdy jsem měla naprostou výhodu pracovat jenom s lidmi, se kterými jsem chtěla pracovat a pustit si k sobě lidi, se kterými jsem chtěla být. Což je zajímavé potom zjistit, když se znovu vrátíte nebo nastoupíte do projektu, kde už ti lidé jsou a vy jste tam ten, kdo se má přizpůsobovat všem ostatním a celé té situaci. Pro mě to byla hrozně velká škola znovukomunikace s lidmi, kteří třeba nejsou úplně v mé sociální bublině, nebo nejsou to moji dlouhodobí přátelé nebo podobně. Takže utváření nových vztahů a vůbec pro komunikaci s lidmi to byla velká škola pro mě.

Vy jste po tom vyřazení řekla: Všimla jsem si, že diváci povyhazovali všechny maminky, aby se vrátily domů k plotně. To mělo být rýpnutí, nebo jste prostě vtipkovala?

Ne, já mám smysl pro humor, který ne vždycky každému sedne. S tím prostě žiju a naučila jsem se s tím žít, že se ne vždycky každému trefím, a bylo to rozhodně jenom jako legrace. Ačkoliv je to pravda, že nás povyhazovali, maminky plus teda jednoho tatínka, abych nebyla nespravedlivá. A já jsem tam ještě zatím řekla, že to beru jako vstřícné gesto od diváků, abychom se vrátili k dětem. Protože moje děti už si po té době stěžovaly, že jsem málo doma, že jim chybím a že se jim stýská a často se ptaly, kdy mě vyhodí.

Já se na to ptám právě i proto, že vy jste na rozdíl od jiných účastníků StarDance byli – i váš taneční partner, poměrně kritičtí právě k porotě, tak jestli jste z té show teď zklamaná?

Já jsem nebyla k té porotě nikdy kritická, já si to vždycky spíš beru na sebe. Je to pro mě profese, které jsem se nikdy nevěnovala, nejsem schopná posoudit, jestli nějaké kroky jsou nebo nejsou dobře, to mi buď řekl můj taneční partner nebo to potom zhodnotila porota. Když to porota řekla, že jsem to udělala špatně, tak jsem to brala prostě jako fakt, že to nebyla z mojí strany dobře odvedená práce, v uvozovkách, na tom parketě. Jenom, co jsem já tvrdila, že to bylo samozřejmě už od začátku hrozně demotivující. Já jsem do té soutěže nastoupila s obrovským elánem a láskou a srdcem a miluji tanec a pohyb a trošku mě to vlastně demotivovalo. Ale to nebylo nic namířeno proti porotě. To bylo něco, co jsem si já sama v sobě každý týden musela srovnat, abych šla znovu třeba na šesti sedmihodinový trénink a pouštět se do dalšího tance, který jsem samozřejmě neuměla a nebo jsem věděla, že ho umím ještě míň než ten předtím a že s tím budu muset vylézt před lidi.

Já narážím na vaše slova, kdy jste řekla: „Pro mě to bylo velké lidské zklamání ve StarDance, jsem už ve věku, kdy nemám potřebu se s každým bavit nebo si ho připustit k tělu, prostě si vybírám lidi, se kterými se chci bavit.” Tak právě narážím na to, co se stalo, co si diváci z toho vašeho proslovu mají vzít?

Oni se mě ptají často, jestli to bylo namířeno na nějakého účastníka, to znamená jiného tanečníka, nebo nějakou osobnost, která tam tančila. Vůbec ne. My jsme byli strašně skvělá parta. Od začátku, troufám si tvrdit, že pořád jsme a že se snad budeme pořád vídat, že jsme si jako lidi hrozně sedli. Stejně tak to nebylo namířeno vůči porotě. Bylo to vůči jiným lidem, které nebudu jmenovat. Ale já jsem si to s každým vyřídila – nebo vyřešila – to je silné slovo, vyřešila osobně a pojmenovala jsem ty věci, které mě zklamaly a které jsem si třeba myslela, že budou jinak. Takže já mám za sebe čistý stůl v tomhle směru. A nemyslím si, že je třeba to řešit veřejně. Byl to jenom takový povzdech.

Doufala jsem, že se naučím lépe tančit

Ale vy jste o tom právě veřejně mluvila a ta show se prezentuje, že to je elegantní, noblesní taneční soutěž. Tak jestli tohleto k tomu patří, protože vy jste byla jedna z mála soutěžících, myslím, že možná jediná, která tam vznášela kritiku.

Ano, ale já si myslím, že to samozřejmě platí, že to je obrovská show a zábava a noblesa tohle všechno. To byly jenom moje nějaké osobní zkušenosti. Zpětně viděno, vůbec jsem si nemusela povzdechnout veřejně, ale byla jsem toho v tu chvíli plná a já, jak jsem upřímná, tak to takhle občas vynesu ven a ne vždycky to ven patří. A byly to opravdu nějaké osobní záležitosti, které jsem si vyřešila.

To s vámi ani rozebírat nechci. Spíš se chci zeptat i na to, co jste od té soutěže očekávala. Mám trochu dojem, že je to zklamání, že jste vlastně čekala, že budete umět lépe tančit. Ale páté kolo to nevypadá úplně jako neúspěch. Když vezmu to vaše vyjádření, že jste předtím vlastně neuměla tančit ani polku, tak je páté kolo zklamáním?

Nevím, jestli je páté kolo zklamání. Já jsem to nepočítala vůbec na kola. Myslela jsem, že se naučím lépe tančit. To jsem zase ze sebe byla zklamaná. Myslím si, že jsem tomu i strašně moc dala a že jsem měla výborného tanečního partnera, který uměl se mnou pracovat, uměl mě vést. Byl pro mě takovou přirozenou autoritou a ten výběr ze strany StarDance byl prostě úplně přesný. Ve všem jsme si strašně sedli od první chvíle a byly to úžasně strávené čtyři, pět, nebo kolik to bylo měsíců. Já jsem ale na sebe obecně hodně přísná v životě a tím, jak jsem přísná na sebe, tak jsem potom přísná na ostatní a vůbec mám takový přístup k životu, že všichni všechno musí dělat naplno. Navíc sama sobě neumím moc odpouštět. Jestli jsem vlastně z něčeho zklamaná, tak vždycky hlavně ze sebe.

Vy jste v říjnu pro Novinky řekla: „Pořád si říkám, že kdyby nabídka nepřišla, měla bych všechno jednodušší. Jsem v půlce rozepsané knihy, právě se točí film Bábovky, u kterého jsem chtěla být, moje dcera začala chodit do první třídy a trávím s ní hrozně málo času a dost mě to mrzí. Ale když už ta nabídka přišla, tak mi bylo líto ji vzdát předem.“ Teď zpětně nelitujete, že jste do StarDance vůbec šla?

Ne. A myslím si, že toho ani litovat nebudu. Já když bych si dala ta pro a proti, tak vždycky ten sloupec pro bude prostě strašně velký a mně to dalo strašně moc. Akorát teď, jak mě to vyhodilo zpátky do toho mého života, tak já už během toho tancování jsem zjistila, což mě překvapilo, že nemůžu psát, že to nejde prostě spojit dohromady. Myslela jsem si, že to bude víc fyzicky náročná činnost a že se budu dál věnovat své profesi a nešlo mi to prostě. Nemohla jsem psát, nenapsala jsem téměř nic a teď ještě pořád se nemůžu nastartovat do toho psaní. Tak teď jsem trošku z toho znervózněná, jestli mi to teda půjde, jestli se tam na to zase vrátím. Asi nepochybně ano, ale teď jsem trošku nervózní, protože asi potřebuju ještě setřást ty emoce. A on je to obrovský adrenalin. StarDance má nějaký pravidelný režim, je to v podstatě jako chodit do práce. Plus je to strašně zajímavá práce a plus ten adrenalin, který potom chybí, když vás to vyhodí ven. Já už teď píšu šestou knihu a tam už ten adrenalin tolik není. Stejně jako když píšu scénáře, pro mě už je to práce, už to není takovýto těšení se obrovský, že něco nového vznikne. Takže to mi bude chybět asi určitě.

Brala jste StarDance i jako způsob, jak se zviditelnit, třeba zpropagovat svoji literární kariéru, kariéru spisovatelky?

Já jsem nad tím přemýšlela. Ale spíš jsem nad tím přemýšlela z té stránky, jestli mi to vlastně neuškodí, protože já vím, jak působím na lidi. A už jsem dost velká na to, abych uměla i sama sebe zhodnotit a vím, že to není vždycky dobré. Navíc já jsem extrémně upřímná. Říkám věci, které se lidem často nelíbí. Tvářím se, jak se tvářím, prostě já nejsem jako sluníčko, které by přišlo a rozesmálo místnost. Já to o sobě vím. A přemýšlela jsem nad tím, jestli tím, že jdu do toho veřejného prostoru a takhle sledovaného pořadu, si vlastně neubližuju, protože ty nesympatie vůči mé osobě se samozřejmě pak přenáší na knihy a ty lidi nechtějí číst. Nebo klidně si přečtou knihu od autora, o kom nevědí nic, ale už těžko si přečtou knihu od autora, který je jim osobně nesympatický. Takže tady to jsem zvažovala.

A už máte reakce, že by se potvrdily ty vaše obavy, nebo naopak, že byly liché?

Nemám. Občas, když mě teď potkávají lidé, tak mi říkají, že si jdou koupit knížku, že jsem se jim líbila. Ale to je nějaký vzorek, který se k vám dostane, protože vás chce pochválit. Nechodí za mnou lidé, aby mi vynadali, že jsem byla příšerná.

To zvládnou na sociálních sítích.

To zvládnou na sociálních sítích.

Nálepka „Viewegha v sukních" mi nevadí

Vy jste považována za generační autorku, jako kdysi byla Halina Pawlowská, někteří vás také označují za Viewegha v sukních, jak to berete, takové označení?

Mně to nevadí. Já myslím, že lidé mají pořád potřebu někoho si někam škatulkovat a zařazovat. Toho, co je na pultech a obecně toho, co vzniká, je vlastně tolik, že se v tom potřebují nějak vyznat. Takže je to pro ně zjednodušení mi dát nějakou nálepku. Můžu s ní nesouhlasit, nebo souhlasit, ale nevadí mi, že to ty lidi dělají. Vlastně tomu rozumím.

A nebyla byste radši, kdyby se to třeba obrátilo a říkali by, že Radka Třeštíková je Viewegh v kalhotách?

Já jsem to asi nikdy neřešila, asi mně je to jedno, neměla bych z toho větší bonus, necítila bych se líp, kdyby to říkali takhle.

Pro server Novinky jste řekla: „Chci být co možná nejlepší v žánru odpočinkové literatury. Chci, aby si moje knížky brali lidé na dovolenou, aby u nich trávili většinou příjemné chvíle. To je všechno." Je tohle ten hlavní cíl, který máte jako spisovatelka?

Ano, určitě ano. Já tam větší ambice nemám. I já sama na sobě teď vnímám, že buď čtu literaturu faktu nebo čtu odpočinkovou literaturu, že už nečtu náročnou beletrii. Už mám tohle období za sebou, kdy jsem se potřebovala pokládat úplně emocionálně do těch textů a hledat tam nějaké životní pravdy, myslím v beletrii. Takže já sama sahám spíš po odpočinkové literatuře, takže mně to nevadí. Já ji hrozně ráda budu dělat, prostě psát dál a ani si nemyslím, že vlastně umím psát něco jiného.

Vyšší ambice právě na nějakou náročnější literaturu v tomto smyslu nemáte?

Není to můj plán, že bych si sedla a teď bych si řekla, tak teď napíšu něco komplikovaného, co by mohlo dostat nějakou cenu a lidé se tím textem budou prodírat. Já si myslím, že to ani nejde dopředu naplánovat, že nakonec všichni píšeme to, co nám jde vlastně nejlíp. A často lidé, kteří píšou ty texty složitě, tak by je zase chtěli umět psát s větší lehkostí, protože by jim to taky pomohlo potom v prodejích. Takže já si myslím, že všichni děláme maximum.

A chcete, aby si vaši čtenáři u těch knížek vyloženě oddychli, nebo si z té knihy i něco vzali?

Aby si z ní i něco málo vzali. To by bylo fajn, ale to si nemyslím, že se nemůže stát v odpočinkové literatuře. Něco hezkého si z toho odnést. Něco, s čím se ztotožní.

Když jsem se dívala na komentáře k vašim knihám, tak většinou to bylo v takových dvou vzorcích: Jedem byl: Já jsem z tvorby Radky Třeštíkové nadšená, moc mě tam baví to, jak si pohrává s osudy všech hrdinů v jejích knihách, vždy ve mně zanechají určitou stopu. A pak tam byly komentáře: Všechny její knihy se mi četly rychle a snadno, ale už po pár dnech jsem si nepamatovala ani děj, natož jména postav. Takové rychlokvašky, zkrácení dlouhé chvíle. Máte takové dva typy čtenářů?

Já nedokážu říct, proč se takhle polarizuje čtenářská obec u mých knížek. Nebo proč potom lidé po nich sahají, co je k tomu nutí, pokud to není vyloženě typ knížek, které čtou běžně. Nevím, proč ty emoce takhle vyvolávají. Ale já jsem za to v podstatě ráda, protože cokoliv ty emoce a diskuze vyvolá, tak je samozřejmě pro dobro věci.

Vyvoláváte emoce také na sociálních sítích. Proč jsou pro vás důležité? Berete to jako PR pro jméno Radka Třeštíková nebo chcete lidem ukázat jednoduše střípky z vašeho osobního, soukromého života?

Já myslím, že částečně obojí. Jako PR to chápu taky a myslím si, že sociální sítě pomáhají. Je to nejjednodušší cesta, jak se dostat k lidem a dostat k nim všechny informace o vás. A o tom, co děláte, co připravujete a co vyšlo, co je nového. Takže to takhle beru určitě. Já teď už mám jenom Instagram. Už to bude rok, co jsem si zrušila Facebook, protože jsem zjistila, že mě víc bere, než přináší. A já jsem člověk, který si ty věci, které se o mně píšou, čte, bohužel. A teď se musím hodně držet, abych nereagovala. Protože když člověk začne reagovat, tak se spustí nějaká vlna, ze které už pak nejde moc vítězně vystoupit. Takže já to všechno čtu a vstřebávám a nasávám a pak to v sobě zbytečně řeším. Takže jsem Facebook úplně eliminovala.

Na sítím se dennodenně dozvídám věci, které mi nejsou milé

Máte ale Instagram. Tam máte 70 tisíc sledujících, jestli se nepletu.

Já jsem zhruba u takového počtu právě zavírala Facebook. Teď se děsím, kam to nechám dojít, protože si myslím, že tam taky bude nějaký zlom. Já jsem teda Instagram zavřela, aby tam lidi přibývali v nějakém kontrolovaném počtu. Nejsem si ale jistá, jestli jsem ten typ člověka, který zvládne takové množství lidí a tolik množství názorů na mě, protože se o sobě dennodenně dozvídám věci, které člověku nejsou milé.

Neberete to jako součást vašeho života, jako Radky Třeštíkové? Známé autorky, spisovatelky, ještě, to jméno Třeštíková samozřejmě s sebou přináší další popularitu, další známost.

Já to tak beru. Mně to vlastně baví. Já si myslím, že všichni to máme se sociálními sítěmi stejně. Že nás to občas štve a pak nám to chybí a pak je to zase super zábava a pak nás to znervózňuje, pak nás to rozčiluje, pak to chceme zase zavřít, pak to chceme otevřít. Myslím si, že je přirozené mít takový vztah k sociálním sítím, že se na nich děje spousta věcí a ne všechny jsou příjemné.

Vy jste byla velmi kritizovaná za vaši kampaň, kterou jste dělala s manželem ohledně Mastercard, vzala byste to teď zpátky? Podle čeho si vlastně vybíráte placené spolupráce?

Já jsem nad tím nedávno přemýšlela. Jak sleduju, kam vlastně došly sociální sítě, jak je ovládla reklama. V podstatě z každého profilu, který si oblíbíte, se dřív nebo později stane profil, kde bude nějaká reklama probíhat. A myslím si, že zpětně viděno, byla celá kampaň Mastercard neuvěřitelně vkusnou záležitostí, která nikomu nic nevnucovala. Nebyly tam ty typy nějakých slevových kuponů a soutěží. Bylo to vlastně všechno po vizuální stránce i hezké, nenásilné. Když to srovnám s kampaněmi, jak probíhají na Instagramu, tak si myslím, že to bylo fakt krásné. A že v dnešní době by to nikoho neotravovalo a nikdo by si toho ani nevšimnul.

A jak si vysvětlujete, že vaši fanoušci to odsoudili, že se jim to nelíbilo?

Já si myslím, že to prostě nechtěli mít na mém profilu a že ten profil sledovali z nějakého jiného důvodu, než abych jim já nabízela nějaký produkt. A taky zpětně viděno, já to úplně chápu, protože já mám taky občas na Instagramu nějaký profil, který mě strašně baví. Chodím tam, koukám na to, souzním s tím, co se tam píše, a najednou se tam objeví nějaká reklama. A já si říkám: A proč? A teď mě to taky rozčílí, protože mi přijde, že to tam nepatří.

A proč jste tu spolupráci vzala? Byl ten motiv zisk, finanční injekce?

No to ne. Tam ta finanční motivace rozhodně nebyla. Jednak s tím přišel můj manžel a původně tam měl být jenom můj manžel, který se živí reklamní fotografií a je to pro něho naprosto přirozená půda, na které funguje, pracuje a vydělává si už roky. Takže pro něho samotného to byl naprosto přirozený vývoj, že pojede fotit někam do Evropy nějaká místa a bude tím zároveň propagovat nějaký produkt. On je komerční fotograf. A pak byl nápad, že já o tom budu psát a dalo se to dohromady. Já jsem svoji vlastní intuicí, kterou mám hodně silnou, od začátku věděla, že to nedopadne. Že to lidé vlastně nepoberou.

Proč jste ji neposlechla?

No, protože jsem v tom nebyla sama. Byli jsme tam dva a byl to už rozjetý vlak. Nechtěla jsem do toho házet vidle, že já si začnu nějaké svoje manýry, že tam prostě nepojedu. Ta nabídka byla dobrá. Spolupráce s reklamní agenturou byla skvělá, stál za tím strašně kreativní tým dobrých lidí a doteď si myslím, že ta kampaň byla dobrá.

Ještě mě zajímá jedna věc. Vy na váš Instagram dáváte často fotky svých dětí. Řešíte i to, jaký dopad to může mít na vaše děti, když jsou takhle veřejně známé. Teď se vystavování fotek dětí na sociálních sítích velmi řeší, tak jestli jim do budoucna nemůžete ublížit?

Řešíme to s manželem. Občas si o tom povídáme, kde je ta míra, jestli už je to moc nebo málo. To, že my ty děti jednou budeme asi zveřejňovat, ony se prostě narodily do rodiny, já jsem se do ní teda přivdala, která už byla známá a fungovala tak, že o ní lidé věděli. My jsme ty děti nechtěli eliminovat. Ony jsou naší součástí, jsou součástí našich životů a teď je prezentujeme jako součást našich životů na sociálních sítích. Ale že bychom je tam bezmyšlenkovitě házeli, to ne. Samozřejmě občas to probereme, jestli to není moc nebo málo a my máme oba profily zavřené.

Ale pořád tam máte 70 tisíc sledujících. Zajímá mě, jestli se nebojíte, že jednou přijdou a řeknou: Mami, co jsi mi to udělala, podívej se, já tady mám zdokumentovaný celý dětství na tvým instagramovým účtu, bylo to nutné?

No jednak si myslím, že to budou mít všichni jejich vrstevníci, takhle zdokumentované. Otázka je, jakému počtu lidí to ukazujeme. Ale dokumentujeme to v podstatě jako téměř všichni. Až na výjimky, které nefungují na sociálních sítích, tam prostě lidi svoje děti dávají. Takže tam si nemyslím, že by byly nějaké výjimečné, a jestli to bude jediná věc, kterou mi budou vyčítat, tak já budu jedině ráda. Protože já doufám, že víc chyb neudělám.

Doporučené