Hlavní obsah

Režisér Jan Svěrák otevřeně o své krizi: „Budu muset hledat nový tým. Nebo začnu dělat něco jiného”

Výzva s režisérem Janem Svěrákem.Video: Seznam Zprávy

 

Reklama

Jako zatím poslední český režisér získal Oscara. Natočil divácky nejúspěšnější filmy. Dvacet let se snažil natočit film v angličtině. Marně. Místo toho vydává knihu přepsanou ze scénáře. Ve Výzvě promluvil otevřeně o o životní etapě, do níž se dostal mimo jiné potom, co přestal být jeho dvorním scenaristou otec, Zdeněk Svěrák.

Článek

Jak je možné, že tak úspěšnému režisérovi, jako jste vy, se nepodaří natočit to, co by chtěl, a místo toho přepíše scénář do knihy Bohemia?

Kdybych věděl, jak je to možné, tak bych to začal řešit a nestalo by se mi to. Ale prostě je to tak, že člověk má sny a chce něco dělat a těm ostatním se to třeba tolik nelíbí nebo je pro to nedokáže nadchnout.

Co to znamená? Nesehnal jste na to peníze, herce, nebo kde se to zaseklo?

Poměrně dlouho jsem usiloval o anglicky mluvený film, připravil jsem více látek, dokonce jsem adaptoval několik scénářů, s nimiž jsem strávil asi rok, a většinou to přišlo v době, kdy už to třeba nebylo politicky vhodné téma. Například Henderson, král deště, což byl příběh takového padesátiletého bohatého muže, který hledá smysl života. Rozhodne se ho hledat uprostřed Afriky, u původních afrických černošských kmenů. A jak tam přijede a skutečně by tam ten smysl mohl najít, tak protože je Američan, hned jim začne radit, jak mají žít oni sami. A to je vlastně velká komedie. Ale s tímto scénářem jsme přišli v době, kdy přišel do funkce prezident Obama a v Americe v tu chvíli nebylo možné ukazovat černochy jako původní primitivní rodinné klany.

A to vám tehdy někdo řekl, že je to nevhodná látka?

Že je v tuto chvíli nepředstavitelné, aby se tato látka dělala. Že teď se to bude dělat naopak.

Takže jste se stal obětí korektnosti?

Spíš asi vývoje lidstva. V padesátých nebo šedesátých letech to bylo přirozené, ale my už jsme dál. A takhle mám různé látky, které jsem vyvíjel, které mě bavily, a asi jsem s nimi přišel pozdě.

Vaše nová kniha Bohemia, to je příběh filmového režiséra. Měl to tedy být film?

To měl být film, když jsme dokončovali Tmavomodrý svět, můj britský producent mi říkal: Pojďme natočit anglický film, něco z prostředí, které máme k dispozici, které znáš. A já jsem věděl o Kryštofu Hádkovi, který v Tmavomodrém světě hrál toho 18letého pilota, tak jsem si říkal, pojďme natočit film o českém režisérovi, který chce natočit anglicky mluvený film, Kryštof v tom bude hrát, budeme to natáčet v místech, které známe, a já do toho dám všechny historky, které z toho prostředí znám, a vymyslíme takový film – a to jsem skutečně napsal někdy v roce 2003, ale neprošlo to, protože jsem tam postavil proti sobě dvě kultury, které se mi zdály, že jsou nespojitelné.

Vy tam píšete, že se řeší třetí svět, ale že nedávno jste zjistil, že jsou tedy ještě další dva světy a narodil jste se v tom druhém.

Já jsem tam (v Americe, pozn. red.) zažíval takovou určitou diskriminaci, že mluvím jazykem, který je svahilština – tedy čeština, a že pocházím z toho druhého světa, který je nejenom ekonomicky nevýkonný, ale vlastně patří do postsovětských zemí, které to prohrály.

Když jste byl v Americe, tak jste cítil, že jste jiný? Že jste ze zaostalejšího světa?

Ano. Oni se vás zeptají: A vy žijete v Los Angeles, nebo v New Yorku? A vy řeknete v Praze. A oni: V Praze? A proč? Proč jste tam zůstal, jste nějaký handicapovaný? Čili mě na tom bavil tento konflikt dvou kultur, které jsou každá jiná, každá má svoji pravdu a ani jedna z té pravdy není ochotna ustoupit.

Je to kniha o Janu Svěrákovi? Hlavní postavou je úspěšný filmový režisér, který chce prorazit na zahraničním trhu.

Je to hodně o mně, protože ty problémy, které má ten hrdina, jsou vlastně moje problémy a já jsem si v tom našel terapii. Vlastně jsem se z toho vykecal. Čili samozřejmě je to přehnané, aby to byl dramatický tvar, takže jsou tam nastrkané různé historky, ale je to o Janu Svěrákovi, o jeho ambicích…

Takže Ivan Šustil, jestli si pamatuji správně jméno režiséra, byl Jan Svěrák, můžeme to tak vnímat jako čtenáři?

To bych tak neřekl.

Chtěl jsem překročit tabu

V čem to tedy nejste vy? A v čem ano?

Já myslím, že už jenom tím jménem to nejsem já. A myslím si, že on je ostřejší, tvrdší, já jsem jakoby svoje vlastnosti dohnal do krajnosti, kam by to mohlo jít. On ten film vlastně nechce dělat a dělá ho jenom proto, aby natočil anglicky mluvený film. Překročí tu hranici, vlastně ve všem překračuje hranice. Já jsem si vlastně představil, co by se stalo, kdybych to připustil, kdybych to dovolil.

Mluvil jsem s vaším otcem asi před měsícem tady ve studiu a mimo jiné jsem se ho zeptal, jestli četl knihu a říkal, že je to na jeho vkus až příliš erotická literatura. Jak to vnímáte vy? Je tam nesoulad mezi scenáristou Zdeňkem Svěrákem a režisérem a teď tedy spisovatelem Janem Svěrákem?

Pokoušel jsem se být provokativní a drzý a překračovat hranice různých klišé nebo tabu. Mluvit o věcech, o kterých se nemluví, a přišlo mi, že jednak politika, humor a sex patří do dobrého dramatu, takže proč bychom se tomu vyhýbali. A potom tomu režisérovi je 30 let a o režisérech takhle v showbyznysu, nebo takhle mladých, se samozřejmě mluví ve smyslu toho, že jsou promiskuitní a že to jsou samé mejdany s modelkami, a právě to nám vždycky říkali, když jsme byli mladí. My jsme zas říkali: Kde jsou ty mejdany s těmi modelkami? My jsme na žádném nebyli ještě. Takže to k tomu patří. Ale hlavně mě bavilo obnažovat a překračovat tu hranici toho, o čem se nemluví.

Ta promiskuita. Vždyť naopak říkáte, že se o tom mluví, že vám to každý říkal.

Tak četl jste to, ale také se tomu divíte, proč je tam toho sexu tolik.

Spíš je moje otázka ta, že pokud se identifikujete vy s postavou režiséra Ivana Šustila, de facto i ti čtenáři si za tím budou představovat Jana Svěráka, protože ty okolnosti jsou de facto z vašeho života, tak jestli tam neobnažujete až příliš své soukromí… Jste připraven na to, že si za tím budou čtenáři představovat Svěráka?

To je mi ale asi jedno. Kdyby mě to trápilo, tak bych to tam asi nepsal. To je jako to, co si bude kdo myslet, to je jeho problém.

Nakolik to vnímáte jako autobiografii, nakolik je to prostě Jan Svěrák, který chtěl točit film v zahraničí?

Kdyby to měla být autobiografie, tak bych napsal autobiografii. Využil jsem toho prostředí, protože moc jiného neznám. Proto jsem to zasadil do svého prostředí a nejvíc toho vím o věcech, které jsem sám zažil, čili jsem to zdramatizoval. A přehnal, abych to mohl rozebrat. Já jsem vlastně ten problém destiloval. A jestli si někdo bude myslet, že to jsem já a bude to číst jako autobiografii, tak je to jeho věc.

Dobře. Jste s tím srovnaný, nevadí to vám ani rodině?

Jestli to vadí rodině… Co s tím mám dělat… To bych nemohl napsat nic.

My jsme ale trochu zamluvili tu otázku, proč z toho nevznikl ten film, když jste tento scénář napsal pro Kryštofa Hádka, proč to nedopadlo?

Ono to nedopadlo proto, že si tam právě dělám legraci a snažím se být otevřený až na hranici upřímnosti. Dělám si tam legraci nejenom z nás Čechů, ale i z těch Zápaďáků a samozřejmě popisuju i to, jak se vychovávají děti, což je z našeho pohledu divné.

Myslíte to I love you a proti tomu chůvy…

I love you a žádný pohlavek a svěřování chůvám, které samozřejmě nemohou na ty děti sáhnout a často nemluví ani dobře anglicky. To nám přišlo v té době směšné, zvlášť u lidí, kteří mají čas a mohli by si dovolit těm dětem věnovat, a jim by naopak přišlo nepochopitelné, že by žena byla s dětmi v domácnosti, přece jen musí budovat svoji kariéru. To je rok třeba 2003. My jsme se za tu dobu posunuli, i u nás se to dnes vnímá tím západním způsobem. A mně to tehdy přišlo i jako konfliktní situace, tak jsem to tam dal a popsal jsem to. Pokouším se to popsat i s humorem, ale ten Erik, když to přečetl, tak to bral vážně a říkal, že to je popis skutečnosti a že v žádném případě nechce, aby se toto dozvěděla jeho žena.

V příbězích se musí odrážet skutečnost

A je to popis skutečnosti? Vždyť jste porovnával svůj způsob života s tím zahraničním.

Podívejte se, kdyby v literatuře nebyla popsaná skutečnost, tak vás nezajímá, protože vy čtete příběhy a díváte se na film, abyste se dozvěděl něco o světě. O skutečném světě. Kdyby to bylo o vymyšleném světě, tak je to abstraktní konstrukce, která by se vás nedotýkala. Čili v každém příběhu je něco o vašem konkrétním životě i o současné politice. Historické romány nás zajímají proto, protože jsou tam reflexe té doby. Třeba můj příběh pro děti Kuky, to je psané na základě volby nového prezidenta, když se prezidentem stal Václav Klaus. Je tam ten populismus v podobě starého strážce. Vás to zajímá proto, protože se tam odráží skutečnost.

Váš zahraniční producent to vlastně nedoporučil točit, že by to nedopadlo dobře. Cítil se tím dotčený?

Možná na mě byl naštvaný, protože já jsem mu předtím odmítl jiný film, takže mi to prostě smetl ze stolu.

V jedné části knihy se hlavní postava zamýšlí nad tím, že západní společnosti zoufale chybí cíl nebo vize. Něco, co by ji stmelovalo, a proto se sjednocuje aspoň proti společnému nepříteli. Doslova je tam napsáno, protože ten poslední nepřítel komunismus byl poražen, je potřeba si najít nového. Logická volba padla na kuřáky a jejich tabák. Zdraví je přece něco posvátného a je potřeba za něj bojovat a přinášet oběti. Chybí podle vás západní společnosti cíl a vize?

Dneska už je to tedy i naše společnost, které chybí cíl a vize. Protože my jsme se přizpůsobili vlastně téměř ve všem té západní civilizaci a převzali jsme to tedy i s tím, že nemáme k čemu směřovat. Jak říká Tomáš Sedláček v té své chytré knížce Ekonomie dobra a zla, že jsme si zbožštili zisk, nahradili jsme Boha, osvobodili jsme se od někoho nad námi a uctíváme zisk a to je ten náš cíl, a jak se ukazuje, štěstí to nepřináší.

V čem podle vás je to už i záležitost naší společnosti, v čem se sjednocujeme? Sjednocujeme se v hledání nepřítele?

To je jakoby nejjednodušší, když potřebujete někoho sešikovat, tak ho vystrašit. My Češi jsme zvlášť velcí plašani, necháme se snadno ovlivňovat, zastrašit inzerátem v novinách. A když lidi vyděsíte něčím, jako je ptačí chřipka, nebo že bude sucho, že bude dražší pivo…

Že přijdou migranti.

Nebo migranti, kteří tady u nás ani být nechtějí, přišlo jich prostě jeden autobus a všichni odsud zdrhli. Ale je možné tím vystrašit populaci tak, že to ovlivní volby, což je strašidelné. My se dokážeme sjednotit velice dobře při nějakým strachu, ale dokážeme se sjednocovat asi i v tom dobrém. Třeba u nějakých přírodních katastrof. Když byly povodně, tak ten národ se hezky sjednotil, to bylo nádherné. To jsou asi v nás nějaké kódy, které najednou vyplují na povrch při té povodni, a my se najednou chováme tak, jak by se nám to líbilo, kdyby se chovali všichni.

Co je teď vlastně hlavní téma Jana Svěráka, úspěšného režiséra, který točil filmy podle scénářů svého otce? Teď uvádí knihu Bohemia, předtím uvedl překlad anglické knihy Tajemství filmové řeči nebo americké knihy. Na co se teď zaměřujete?

Hodně čtu a snažím se vzdělávat, protože se chystám napsat další knihu, která by měla být o umělé inteligenci a ve vztahu k vědomí a budoucnosti. Takový příběh, kde také vystupuje postava, která je mi hodně podobná, ale v budoucnosti.

Opouštíte tím film? Je to tak, že vám film už nemůže nic nabídnout, nebo nemáte v tomhle směru před sebou žádnou výzvu?

Já jsem se tak dlouho, v podstatě 20 let, možná víc, snažil o to, natočit ten anglicky mluvený film, točil jsem české filmy. Řekl bych, že to je nějaká krize nebo přeměna.

Vaše?

Ano. Je mi 54. Jsem Vodnář čili mám rád změny. Nikdy jsem netočil jeden nebo podobný žánr dvakrát. Je pro mě zdravé nezůstávat v jednom a i to, že člověk překonal tu padesátku, tak si může zkusit něco jiného a třeba si počkat na to, až ten pravý film přijde sám. Já věřím i v to, že když něco pronásledujete a jste tím úplně umanutí, tak ono vám to pořád utíká. Ale ve chvíli, kdy si sednete a začnete si číst knížku, tak ono to přijde a sedne si to vedle vás.

Celý můj tým je generace mých otců

A hraje v tom roli i to, že jste se musel odpoutat od toho, že vaším dvorním scenáristou je Zdeněk Svěrák, váš otec?

Těch faktorů je určitě mnoho, člověk si často ani všechny nedokáže uvědomit. Určitě je to i tím, že celý můj tým je generace mých otců. Kameraman, střihač, tatínek. Takže s tím útlumem, který je samozřejmě jednou čeká, tak se i já připravuji na to, že si buď budu muset hledat tým, kterému je 30, do čehož se mi moc nechce. Anebo začnu dělat něco jiného.

A smiřujete se třeba i s tou myšlenkou, že už žádný film nenatočíte?

Já to nechci vyslovovat, protože věřím na to, že když se něco vysloví, tak se to pak také stane.

Takže toto od vás neuslyším.

Tohle ode mě neuslyšíte. Nicméně ten film Po strništi bos jsem si schovával na závěr, že si ho udělám jako bonbonek, protože jsem si říkal: Je to jednoduché, bude i jednoduché takový film zafinancovat. Protože to je podle předlohy Zdeňka Svěráka. A bude to krásný film, bude mě to bavit natáčet. To si schovám, až nebudu mít co dělat nebo na závěr kariéry. No a najednou vybouchl další scénář, který jsem chtěl dělat a nezbývalo než sáhnout po tom, co jsem měl připravené, co jsem chtěl jako poslední film.

Ale na tu větu neodpovíte.

To ode mě neuslyšíte.

Vy jste ale nedávno také zvažoval, že budete natáčet seriál.

Seriál je nádherná plocha, vždycky když si vezmete krásný román, tak když se z toho natočí film, tak je to většinou průšvih. Protože je to taková destilace, že z toho zůstane vlastně povídka nebo vtip. A pak když si vezmete ten román po zhlédnutí filmu, tak si říkáte: Ježíši, co toho tady všeho je. A román je ideální vlastně pro seriál, protože to je plocha, kde se mohou ty postavy vyvíjet, kde je na to všechno čas. A vy si to pěkně v té rozložené ploše užijete. Můj syn, který sleduje hodně seriálů, mě ale upozornil a říkal: člověče, já si mezi to někdy musím dát normální celovečerák, protože mně chybí katarze. V tom seriálu je to dělané tak, že máte díl, kde je vždycky nějaký problém, teď se to ukončuje, ale musí tak být ten cliffhanger, co visí na tom převisu, abyste se báli nebo byli natěšení, co bude dál. Abyste se dívali dál. Čili chybí ten očistný proces té katarze, který vám celovečerní film jako každé drama na konci přináší. A vlastně ani na konci té série není ta očista, protože zase je to připravené, aby to mohlo pokračovat v další sérii.

Takže si člověk vlastně úplně nevybere, co je ten ideál.

Ale je dobré to střídat. A já bych se do toho chtěl pustit, právě proto jsem začal psát to sci-fi…

Ten seriál.

Tu minisérii, ale protože jsem asi neprůbojný nebo jsem přišel s tématem jindy, než jsem měl, tak o to nebyl zájem na těch platformách.

Bude z toho další kniha.

Takže z toho bude další kniha.

Takže místo seriálu. Jinak, pane Svěráku, samozřejmě tu a tam se také vyjádříte nejenom ke svému oboru k filmu, ke knihám, k umění, ale i k tomu, co se děje ve společnosti, v politice, loni při Českých lvech jste představil výzvu Pět vět, kde jste reagoval na tehdejší inaugurační projev prezidenta Zemana, bylo to vlastně na obranu veřejnoprávní televize. Ale zároveň jste také loni v létě řekl takovou větu, že si myslíte, že si docela zbytečně vytváříme náladu, že si tady žijeme špatně, že ten svět na tom tak špatně není, že je na tom lépe než před 30 lety, zastavili jsme války, hladomory, nemoci, epidemie. Když to vztáhneme k tomu, že je 30 let od roku 1989, jsou to slova, která byste řekl znovu? To znamená, daří se nám skvěle a zbytečně si stěžujeme?

Já myslím, že ano. Máme potřebu si neustále vytvářet problémy, abychom měli z nějakého důvodu co řešit, to by nám vysvětlili psychologové. A ve chvíli, kdyby by nám skutečně začalo něco hrozit, tak bychom tyto malicherné problémy asi opustili. A možná by nás to i stmelilo. Ale nedejbože, aby taková situace nastala. Protože by to asi musela být nějaká konfliktní velká situace.

Takže vy jste dneska v situaci, kdy si nestěžujete na nic? Dá se to tak nazvat?

V podstatě se o to snažím, nestěžovat si na nic, dělám takový experiment, že se pokouším nahlížet na svět nebo se snažím svět okolo sebe vytvářet zevnitř. To je takový experiment, kdy se snažíte být dobrý, mít všechno pozitivní, pozitivní myšlení, a teď pozorujete, jestli ten svět okolo se také zlepšuje.

A funguje to?

A funguje to. Já to dělám už rok a funguje mi to báječně. Čili ano, všechno je dobré.

A nutí vás to třeba o jistých věcech raději nemluvit? Protože jak už jsem zmiňoval výzvu Pět vět, tak ta reagovala na konkrétní vyjádření Miloše Zemana. Miloš Zeman, Andrej Babiš a další postavy na politické scéně často vyvolávají i u lidí, jako jste vy, u umělců, nějaká silná prohlášení. Znamená to, že vy se od toho chcete odstřihnout?

Máte pravdu, že součástí tohoto postupu je i to, že člověk by neměl hodnotit. Že by měl vlastně jenom pozorovat.

A nezbavuje se nějaké možnosti třeba něco ovlivnit svým názorem nebo být aktivnější v tom, aby se něco vědělo?

To je velice složitá otázka, na kterou vám nedokážu takhle jednoduše odpovědět.

Říkáte, že byste to měl spíš pozorovat a nehodnotit. Vnímám v tom změnu ve vašem způsobu chování nebo komentování.

No ano, ale to je součást asi té krizové doby, kterou jsem vám popsal. Snažím se změnit sám sebe zevnitř. Spíš změnit sám sebe , než abych měnil svět okolo sebe.

Takže teď byste Pět vět nenapsal?

Teď bych s tím měl asi problém, ano. Ale to je třeba přechodná doba.

Třeba se to změní, třeba bude zase nějaká hektická, vyhrocená situace. A třeba se do něčeho pustíte. Každopádně, když si teda připomínáme v listopadu 30 let od událostí roku 1989, řekl byste tedy, že Česko jde tím správným směrem?

Já to vnímám, že Česko jde tím správným směrem, ale že to není samozřejmost, že není samozřejmost to, že máme svobodu slova, protože když se podíváte na mapu, která třeba ukazuje, kde je svoboda slova a médií, tak my jsme v té Evropě takový kousek té zelené, to jsme my, ale Polsko a Maďarsko jsou oranžovou. To znamená, že už svoboda slova je tam takhle uťápnutá, a v době, kdy ten volič nebo ten národ se rozhoduje podle médií nebo podle informací, které mu přicházejí, nikoliv z několika málo zdrojů, jako to bylo dříve, ale dneska je těch zdrojů bezpočet, a on vlastně neví, čemu má věřit, a nechá se velice snadno ovlivnit. Ta svoboda těch veřejnoprávních médií nebo i médií, jako jste vy, je samozřejmě zásadní. Já to nehodnotím, já to pozoruji.

Tak to je možná ten moment, kdy už nestačí jen pozorovat?

Nemůžu se k tomu asi vyjadřovat víc, protože na to nejsem odborník, to je prostě moje cesta, kterou jsem si zvolil, a teď s ní experimentuji.

Reklama

Doporučované