Hlavní obsah

Svědectví Češky z místa někdejšího blahobytu: Nejsou léky, elektřina spálí celou výplatu

Foto: Profimedia.cz

Dlouhé fronty u benzinek jsou v Libanonu běžnou rutinou. Fotografie jedné z nich z Bejrútu.

Reklama

14. 7. 6:30

V zemi to vře, situace je kritická. Lidé dostávají katastrofální platy, polovinu z nich ještě utratí za elektřinu, popisuje sociální krizi v Libanonu Češka Monika Saadeh, jež v zemi žije.

Článek

Kde a jak dlouho v Libanonu žijete?

Žijeme na severu Libanonu kousek od Tripolisu ve vesnici Miziâra. Jsem tam pět let, manžel pracuje v Nigérii, v zahraničí pracuje mnoho Libanonců. Já jsem v zemi zůstala po narození druhého syna, teď jsme ale přijeli do Česka.

V médiích se teď mluví o bezprecedentní sociální krizi. Je to opravdu tak špatné? V Libanonu musejí být lidé po letech válek na leccos zvyklí…

V naší vesnici většina lidí pracuje v zahraničí, třeba v Austrálii či Nigérii. Máme tam proto i vlastní policii, takže to není tak špatné jako třeba v Tripolisu a dalších oblastech. Situace se ale opravdu za poslední roky strašně zhoršila, pád měny i výpadky elektřiny jsme samozřejmě pocítili, i když naši manželé pracují v zahraničí.

Elektřina je k dispozici jen hodinu nebo dvě denně, pak už jedou generátory. To ale platí jen pro toho, kdo na to má. My jsme třeba za generátor platili minulý měsíc 800 tisíc libanonských liber, což je pro řadu lidí celá výplata. Běžná mzda se pohybuje okolo milionu. Lidem docházejí léky, i pro ty základní si teď musejí lidé létat do Istanbulu. Základní potraviny sice zatím jsou, začínají být ale strašně drahé. Nemocnice už poskytují jen základní péči, nedávno třeba oznámili, že omezí dialýzu, a to je přece základní věc.

V Tripolisu, který je od nás vzdálený asi 30 nebo 40 kilometrů, je vidět bída na první pohled. Před 14 dny se tam lidé začali bouřit a vyhánět armádu. Ta jim proto teď darovala mazut do generátorů, aby alespoň mohli svítit.

Na mnoha benzinových pumpách chybí palivo a stojí se dlouhé fronty, dotklo se vás to?

Ano, to se dotklo každého. Musíte si vystát dlouhou frontu a pak vám dají palivo za 30 nebo 40 tisíc liber. To je tak málo, že se skoro můžete zařadit do fronty znovu. Oni benzin i mají, ale nechtějí ho prodat, protože je dotovaný. Dolar je teď oficiálně 1 500 liber, neoficiální kurz u bank 3 900. Na černém trhu ho pak už proměníte skoro za 20 tisíc. Prodejci paliv tak počítají s tím, že mohou benzin prodat dráž.

Problémem je i obrovsky rozšířené pašování léků, mouky i benzinu do Sýrie. Tam se prodává dráž. Benzinová krize je opravdu velké téma.

Foto: Archiv SZ

Češka Monika Saadeh žije s dětmi nedaleko Tripolisu, manžel nyní pracuje v Nigérii.

Zmiňovala jste i rostoucí ceny potravin kvůli inflaci. Jak to dopadá na vaše sousedy, lidi ve vesnici?

Lidé si už nemohou dovolit koupit to, co si kupovali dříve. Na druhou stranu sem jezdí Libanonci z ciziny a hodně lidí má štěstí, že jim posílají rodiny peníze ze zahraničí. Většina rodin má někoho po celém světě. Teď se také kvůli krizi všichni snaží dostat ven, zemi postihl obrovský odliv lékařů a inženýrů, berou je v Kanadě i ve Francii.

Některé obchody jsou poloprázdné, seženete třeba jen základní zboží. Větší supermarkety ve městech mají pořád vše, ceny jsou ale vysoké. Docela levné zůstává ovoce a zelenina, zvláště věci z dovozu jsou ale strašně drahé. Vůbec si nedokážu představit, jak dokáží vyžít ti, kteří nemají nikoho v zahraničí.

Koncem června probíhaly na řadě míst v zemi pouliční protesty. Koho lidé za současnou bídu viní?

Viní jednoznačně vládu. Lidé by chtěli, aby už konečně odstoupila, pořád se ale nic neděje. Ani po výbuchu v Bejrútu se nic nezměnilo, nikdo necítí odpovědnost, jeden to hází na druhého.

V minulosti se často angažovalo hnutí Hizballáh, které se svými sociálními programy získávalo příznivce. Teď ale jeho ministři sedí ve vládě. Mění se tak postoj lidí k němu, nenaštvali se lidé?

Ano, myslím, že se podpora mění. Na sociálních sítích vidím, že hodně lidí je proti němu, ostatně proti Hizballáhu byla i celá revoluce. Jenže problém je v tom, koho volit. V zemi vládnou staré rodinné klany, je málo nových politických stran. Hlavně mladí lidé to už vidí jinak, nechtějí podporovat žádnou ze zavedených politických stran a jsou také víc sekulární. V Sidonu teď vznikla nová strana, která klade důraz na Libanon, a ne na jednotlivé náboženské komunity. Lidé už nechtějí současný politický systém a odmítají, aby je Hizballáh táhl k Íránu. Ve společnosti to teď vře.

Když jsme v sobotu odjížděli, kurz libry vůči dolaru každý den stoupal o tisíc liber, každý se ptal na léky. Manžel letěl z Nigérie a během mezipřistání v Istanbulu si musel vzít taxi a jet do lékárny, aby přivezl otci léky na tlak a cukrovku, základní léky chybí.

EU se dohodla na sankcích

Foto: Profimedia.cz

Josep Borrell.

Ministři zahraničí států Evropské unie se na své pondělní schůzce dohodli na sankčním režimu, který by měl postihnout libanonské politiky odpovědné za nynější krizi. Šéf unijní diplomacie Josep Borrell oznámil, že by měl postihnout konkrétní lidi spíše než instituce. Libanonská vláda odstoupila po loňském výbuchu v Bejrútu, v demisi ale vládla dalších 11 měsíců, aniž by kvůli náboženským dohodám a politikaření došlo k sestavení nového kabinetu. O řešení situace v zemi se v rámci EU nejvíce zajímá Francie, bývalá koloniální mocnost. Sankce, které by měly být schváleny koncem měsíce, by měly přinést zmrazení majetku libanonských politiků.

Když teď ale přijedete na prázdniny a jdete na pláž nebo do baru, máte pocit, že se nic nestalo, protože pro lidi ze zahraničí je hrozně levně. Takže na první pohled to kromě dlouhých front na benzinkách nevidíte.

Jak současnou situaci komplikuje koronavirová pandemie?

Pandemie je tu odsunutá na vedlejší kolej, důležité jsou hlavně sociální problémy. Špatná situace nastala po Vánocích, pak se to zlepšilo. V Libanonu ale neplatí podobná omezení jako v Česku. Tady buď mají hodně případů a udělají lockdown, jakmile se povolí, pustí vše. Lidé v Tripolisu nemají co jíst, těm prostě obchod se zeleninou zavřít nemůžete. A nechat ji shnít.

Po Vánocích jsme třeba u nás ve vesnici, kde žije asi pět tisíc lidí, měli na třicet úmrtí. Pak se ale dělal lockdown a zlepšilo se to. Nemocnice fungovaly, slyšela jsem ale, že někteří lidé používali bomby s kyslíkem i doma. Zároveň jsou i vesnice, kde lidé na covid nevěří a ignorují ho. Nakonec si ale myslím, že se pandemie zvládla.

Evropští diplomaté říkají, že by Libanonu rádi pomohli, ale nemají s kým jednat. Libanonští politici by chtěli úvěry, zároveň ale nejsou ochotní k reformám. Jaký odhadujete vývoj? Dá se očekávat další etapa Arabského jara?

Někdy mi přijde, že lidé už rezignovali. Teď se ale chystá demonstrace k výročí výbuchu v Bejrútu. Lékaři odcházejí, v lidech to vře a je jasné, že vybouchnout to jednou musí. Třeba moje švagrová učí na střední škole matematiku a měsíčně bere okolo sta dolarů. Platy jsou katastrofální, zaplatíte elektřinu a zbyde vám polovina.

Problém je s penězi – politici žádají o pomoc, pak je ale rozkradou. Lidé spíš čekají, že Západ uvalí sankce, které pořád slibují. Politikům je to jedno, přání lidí nevnímají. Lidé už mají strach z toho, že když politici dostanou peníze, ty zase zmizí. Když třeba po výbuchu v Bejrútu některé země darovaly Libononu mouku, našla se nedávno plesnivá ve skladech. Oni ani nebyli schopni ji lidem rozdat! Objevila se i videa, jak si armáda, policie a další státní instituce pomoc rozdělují mezi sebou. Mezi lidi se dostalo minimum.

Lidé si pomáhají mezi sebou, nevládky organizují potravinové balíčky, vládě už ale nikdo nevěří. Lidé už ani nechtějí, aby vláda dostávala peníze, protože nevěří, že se dostanou k nim. Spíše by si přáli, aby vládu nejlépe zformoval Západ nebo aby ji kontroloval.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované