Hlavní obsah

Pavlína Saudková: V Janově ateliéru už to není tak divoké, jak to bývalo

Foto: televizeseznam.cz

Pavlína Saudková, manželka Jana Saudka.

Reklama

19. 12. 2020 20:15

O seznámení s Janem Saudkem a o tom, jaké je to, žít s mužem, který je rád ve středu pozornosti žen, mluvila Pavlína Saudková pro Televizi Seznam.

Článek

(Autorka s respondentkou se znají, proto si v rozhovoru tykají, pozn. red.)

Chtěla jsi být vždycky novinářka?

Jako dítě jsem chtěla být asi doktorka. A učitelka. Novinářka podle mě tak od čtrnácti let. Tehdy jsme na gymplu vydávali školní časopis a úplně první rozhovor, který jsem dělala, byl se skupinou Lucie. Od té doby se mi to tedy s nimi nikdy nepovedlo. Ale to byl tehdy můj začátek.

Vystudovala jsi žurnalistiku, ale nevím, jak dlouho jsi již pracovala, než jsi se jako novinářka dostala k Janu Saudkovi. Ptám se, zda ti nechyběly novinářské zkušenosti, když sis troufla zrovna s ním na rozhovor?

Víc zkušeností jsem měla tedy asi z rádia, ale vzhledem k tomu, že to bylo třeba dva roky po tom, co jsem do časopisu nastoupila, jsem už něco málo zkušeností měla. Nicméně stále jsem byla mláďátko.

+1

Dva roky zkušeností za sebou. S jakým pocitem jsi za Janem šla?

Trému jsem asi vůbec neměla. Tu bych měla asi teď, kdybych šla na úplně stejný rozhovor. Ale tenkrát ne. Když je člověk mladý, jde spousta věcí sama.

Já také vím, že během rozhovoru žádná jiskřička nepřeskočila…?

Ne. Ne. Jan vypadal, že je strašně naštvaný a že chce, abych co nejrychleji zmizela, že ho to vůbec nebaví, že mám strašně blbé otázky a že už vlastně chtěl být úplně někde jinde. Což je tedy jeho povahová vlastnost. Zmizela jsem a vůbec jsem nečekala, že by něco kromě autorizace mohlo pokračovat.

Ale ono pokračovalo. A byl to Jan, kdo takzvaně nahodil udičku. Je to tak?

Ano. Úplně nečekaně. Já jsem to tenkrát vůbec nechápala. Asi jsem byla velmi naivní a vlastně blbá. Jan chtěl autorizovat rozhovor osobně. A já si říkala, dobrá, tak je to muž staré školy, má fax, nemá počítač, tak pravděpodobně to je ten důvod. No a při té autorizaci se to jemně zvrhlo. Zvrtlo.

Takže si vyber, co se stalo. (smích)

Zvrtlo i zvrhlo. Jan mě mírně opil a pak už následovalo něco, co si myslím, že se nehodí do prime time (smích).

Kdysi jsem žárlila víc, než žárlím teď

Byly těžké začátky s Janem, anebo to byly růžové brýle?

Ony to nebyly možná těžké začátky s Janem, nýbrž těžké začátky se všemi těmi jeho dívkami, co byly kolem.

Ale? Povídej…

No tak bylo toho víc. Z jeho strany. Tenkrát. A tedy ono je toho pořád víc, ale už to beru tak, že to je skutečnost a že on jiný nebude. A s věkem samozřejmě také mizí trocha té energie, takže už to není tak divoké, jako to tenkrát u něj v ateliéru bývalo. Díky bohu. Je fakt, že jsem žárlila víc, než žárlím teď. A taky jsem se víc opíjela. To bylo vlastně po jeho boku úplně běžné.

Tušíš dneska, co to je vlastně za jev v Janově životě, že se ženami tak rád obklopuje, ale ten, koho miluje, jsi ty?

On podle mě potřebuje obdiv. Potřebuje společnost pro to, aby čerpal jakousi energii a možná aby potkal nějakou múzu pro tvorbu. I když už ne pro fotografie. Ale myslím si, že to je to, co ho drží. Je jako štěně, které se obklopí spoustou hraček. Potřebuje se nějak zabavit. Ženy jsou jeho životabudič. On se vždycky tak hezky naparuje, když má divačky. Tak to vždycky říkával na cvičišti: „kdyby tady teď nějaká byla, tak těch kliků neudělám sedmdesát, ale sto.“

Jak se s tímhle ženská vyrovnává, aby došla do fáze, v jaké jsi ty dneska?

Myslíš do zenu?

Do zenu, ano.

Já myslím, že mně k tomu pomohly naše tři děti. A možná právě i ty roky strávené s Janem. Protože on měl tolik možností, aby ho některá odlákala, a on se přesto stále ke mně vrací. Nechci říct, že to beru úplně s nadhledem, ale už se tím tolik netrápím.

Musela jsi pro to něco obětovat, nebo to vidím moc dramaticky?

Obětovala jsem několik let, kdy jsem po večerech seděla doma. A to si teď vynahrazuji útěky do divadla. Což tedy Jan nemá úplně rád.

Nemá rád?

Divíš se? Jan nemá rád, když večer někam chodím. Jenomže po třinácti letech jsem si řekla, že už mi zkrátka uteklo tolik kulturních zážitků, že alespoň jednou či dvakrát týdně si teď pravidelně dopřávám jen svůj večer. Ale bohatě mi to stačí k tomu, abych byla jak sama se sebou, tak se svými myšlenkami a ještě prožívala to, co mám ráda. Což je divadelní společnost a všichni ti herci a vůbec celé divadelní prostředí.

Mám ráda vše, co dělám

Co tě naplňuje?

Ono je toho právě hrozně moc. A potom jsem takový ten uhoněný pes. Mám ráda novinařinu. Jsem ráda s dětmi. A mám velmi ráda práci pro nadační fond Be Charity, kterou už teď několik let dělám víceméně jako full time job. Ale těch věcí kolem je tolik a čas je jenom jeden. Já mám ráda vlastně všechno, co dělám. A nechci se něčeho vzdát. Což je myslím dost komplikovaná povaha. Protože potom je to na úkor spánku, na úkor nějaké nervozity. A kdyby byl den třikrát tak dlouhý, tak si myslím, že bych tam vecpala ještě pár aktivit, které by mě bavily.

Jenže kdyby neexistuje.

Kdyby neexistuje, ano.

Co pro tebe znamená divadlo?

Je to svět, kde je všechno možné. Já jsem přišla na to, že jsem asi strašně komplikovaný divák, protože se úplně neumím bavit. Já musím z divadla odcházet tak, jako by na mě někdo hodil nějaký balvan. V rámci toho, že si chci z toho vytáhnout nějaké téma. Které je nosné, které je těžké. A nad kterým se musí přemýšlet. Což se ne vždycky stává.

Jestli to dobře chápu, tak divadlo je pro tebe stále nějaký objekt pozornosti. Jsi divák. Proč nejdeš k divadlu blíž třeba jako dramaturg nebo herečka?

Herečka ne. Já neumím hrát, to určitě ne. To spíš by mě bavilo právě něco jako dramaturg, Jenže já bych se nedokázala vzdát ničeho z toho, co teď dělám. A nemyslím si, že zrovna práce dramaturga je na čtvrteční odpoledne na dvě hodiny volného času. Ale pokud se to povede, pokud to dotáhnu, tak mým velkým snem, a to je tedy poprvé, kdy to říkám úplně nahlas, je divadelní představení o Janovi.

Wow…

Wow, no. Ale zatím je víc v mé hlavě než na papíře. Vím, že by celé představení mělo být činoherně-tanečně-novocirkusové. A mělo by vycházet z Janovy povahy. Dost komplikované, vím.

Jedna z těch verzí je, že tam bude hrát vlastně jenom Jan v mnoha svých povahových rysech, které se budou protínat. A snad by to mohlo být i poskládané jenom z jeho výroků, které kdy skutečně řekl.

Já asi nemám slov. To jsem nečekala.

To je můj velký sen. Je to vlastně trošku odpověď na film Fotograf, kde jsem nebyla úplně spokojená se scénářem, protože si nemyslím, že film o Janově životě by měl být jenom tou jednou kapitolou o ukradení negativů. Že ta hloubka je jinde.

Co pro tebe Jan znamená?

Jan nezměnil můj život, ale dal mu určitý směr. A já, poněvadž jsem poměrně dost submisivní, tak jsem ten směr přijala a v rámci toho nějak manévruji.

Co je ten směr?

Sám život s Janem. Hodně se přizpůsobuji tomu, co on chce. Ale taková já jsem. Dokážu si urvat kus toho svého, ale vím, s jakými kartami hrajeme, vím, jaký je, a vím, v rámci klidného soužití, co si můžu dovolit nebo co si dovolit nemůžu.

Jsi šťastná?

Jsem šťastná. Já vlastně nechci pokoušet osud, protože se mi zdá, že před koronavirovou krizí jsem tolikrát řekla, že bych si přála víc času s rodinou, až se to dostavilo plnými hrstmi. Což bylo krásné, musím uznat, že zrovna tahle část byla krásná. Ale myslím si, že je dobré být spokojený s tím, co žijeme. Přece jenom si to tvoříme sami.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované