Hlavní obsah

Petr Janda: „Nežeň se, Péťo,“ ječely na mě. Byl jsem hrozný rebel

Foto: televizeseznam.cz

Hostem Blanky Kubíkové byl zpěvák Petr Janda.

Reklama

18. 10. 9:40

O vesnické kapele, plánované desce i o tom, jak náročné je být rockerem, hovořil Petr Janda s Blankou Kubíkovou.

Článek

Pořád vystupujete s vesnickou kapelou?

Ano, v hospodě na Propasti. Jenom v létě, ale je to prima. Já to mám odsud jenom 200 metrů, takže nepotřebuji žádnou dopravu. Mám takového rudla, tam si vždycky naložím kombo, kytaru si dám na záda, odvezu si to tam a po koncertě domů.

Jaký máte repertoár?

My hrajeme tzv. světový rockový repertoár, který zná kdekdo. To jsou písničky od Stonů, staré blues, samozřejmě i Olympic. Máme zpěvačku, která zpívá všelijaké hity. A když to neumíme, tak nám rozdají noty a my to zahrajeme z not. Je to taková bezvadná venkovská zábava a je to opravdu strašně populární. Ta kapela se jmenuje neskutečně blbě – Souseďanka.

Budete s ní jezdit třeba po zábavách, až jednou Olympic nebude?

Nebudeme, protože to je kapela, která je usazená tady. Zkoušeli jsme dělat tour, byli jsme tady 3 kilometry ve Střímelicích, v Jevanech jsme hráli, na Mariánce, to je 6 kilometrů, to byla naše tour. Vloni už nás dokonce pozvali někam a za docela dobré peníze, ale nakonec z toho sešlo. Já jsem proti tomu, já si říkám, že Souseďanka je jenom tady.

A zadarmo.

My hrajeme samozřejmě zadarmo, nevybíráme vstupné. Vybíráme do klobouku, abychom měli na zvukaře, na aparaturu a tak.

Takže za guláš třeba, nebo za tlačenku.

Máme ve smlouvě, že nám dají flašku Tullamorky, aby taky ten hospodský něco dal. Že nám dají kuřecí řízky, okurku a chleba a neomezené množství piva. My stejně nejsme moc pivaři, takže toho moc nepijeme a naše zpěvačka pije víno, ta vypije tu svoji lahvičku. Takže to je malá útrata. Zvláštní je, že jsem říkal hospodské, že je to pro ni dobrý kšeft, a ona říkala, že to není špatné, ale když ráno uklízí, tak bychom nevěřili, kolik prázdných flašek z obchodu se válí po zemi. Ti lidé nejenom že to mají zadarmo, ještě si tam přinesou zadarmo pití.

Foto: televizeseznam.cz
Foto: televizeseznam.cz
Foto: televizeseznam.cz
Foto: televizeseznam.cz

Jak to vůbec bylo ve vašich začátcích s vašimi honoráři? Říkal jste mi, že když jste se poprvé ženil, tak jste neměl ani na oblek.

Neměl. Tenkrát mně koupil tchán oblek a koupil mi ho rád, protože jeho dcera, moje snoubenka, byla v jiném stavu, ve třetím měsíci. Tak se bál, že bych si ji kvůli obleku nevzal. Já jsem na to fakt neměl, to bylo úplně trapné. Když jsem se ženil, tak před tou Staroměstskou radnicí byl dav řekněme pěti tisíc fanoušků. Holky ječely: Nežeň se, Péťo. Byla to ohromná svatba, a dokonce mi dva svědky zatkla policie, protože to byly máničky a chtěli je ostříhat. Takže to byla taková zvláštní svatba a já jsem byl chudý jak kostelní myš.

Jak mohl být takhle slavný muzikant chudý?

Já jsem měl asi 120 korun za vystoupení a my jsme žili po těch hotelech. Tam se to utratilo za jídlo, oběd stál třeba 10 korun, večeře taky. Pak cigarety, dal jsem si pivo… Sice jsem za den vydělal stovku, ale tu jsem tak zhruba utratil. Já jsem neměl vůbec nic našetřeného.

Co tomu říkali vaši rodiče? Váš tatínek byl právník, který v tom po roce 1948 nemohl pokračovat, ale přesto.

Tatínek byl rozumný člověk, on byl vzdělaný, chytrý. A když jsem mu řekl, že bych se vzdal svého povolání a šel dělat muziku, tak ani nějak neprotestoval. Dokonce mi naznačil, že kdyby bylo nejhůř, tak mi pomůže. Nevím teda jak, protože naši fakt byli strašně chudí.

Co dělala maminka?

Maminka dělala v bytovém družstvu, myslím, že mi říkala, že je starší účetní, že to byl nějaký titul. Já jsem se jí ptal, proč starší, že mně přijde mladá.

Hudbu máme v rodině

Vy jste byli tři bratři a všichni jste se vydali na tu muziku. Kde se to ve vás bralo?

Oni rodiče byli vlastně muzikanti. Tatínek hrál skvěle na housle a maminka byla skvělá klavíristka a výborně zpívala. Já jsem ji dokonce přemlouval, aby šla zpívat do opery, a ona na to, že má slabý hlásek, ale ovládala úplně všechny árie a mě to úplně fascinovalo. Takže my jsme měli hudební výchovu odmalička, koncertovali nám rodiče. Já jsem hrál do devíti let na housle, brácha hrál na piano, ale toho to tak strašně nebavilo, že nakonec řekl rodičům, že si raději uřízne prst, než by hrál. Tak ho rodiče té povinnosti zprostili.

Prý jste doma měli hudební pokoj na úkor toho, že vás pět spalo v jedné ložnici.

Přesně tak, to bylo děsné. Vlastně tři dospělí synové a dva rodiče jsme spali fakt v jedné místnosti, jenom proto, že jsme měli v rohu hudební pokoj, který byl asi největší pokoj v bytě. Bylo tam Bösendorfer, velké křídlo, a taky obraz Smetany, psací stůl a takové dva gauče, které se používaly, když přijela třeba návštěva. Tam se koncertovalo, hrálo.

Nová deska? Snažíme se být současní

Vy na konci října vydáte s Olympikem novou desku Kaťata. Na minulém albu s vámi hráli muzikanti z Berkeley. V čem bude zvláštní nové?

Já doufám, že bude zvláštní, protože máme nového výborného klávesáka Pavla Březinu, u kterého doufám, že tomu dá nějaké svoje zvuky. On výborně zpívá, takže bude mít určitě skvělé vokály. Vždycky se snažíme dělat novou desku nějak jinak, i když ti staří fanoušci jsou naštvaní, že to pořád nehraje jako Želva, a zase jiní fanoušci jsou naštvaní, že to nehraje jako něco jiného. Každý si uchopil tu dobu jinak a teď ji na nás vyžaduje znova, ale my na to nemůžeme dbát. My pořád pokračujeme a pořád se snažíme držet trendy jak zvukově, tak melodicky nebo harmonicky. Snažíme se to dělat tak, aby to bylo současné. Tak já doufám, že ta deska se nám povedla, že bude pěkná a že nám to fanoušci pochválí.

Jak vlastně probíhal ten konkurz na klávesistu? Vím, že fanoušci hlasovali na sítích.

Ten konkurz byl nutný. Jirka Valenta se s námi rozloučil, byl vyhořelý. Musím říct, že vyhořet v rockové muzice není až tak složité. Je to muzika plná emocí, kde se odehrávají vnitřní tlaky, které fakt málokdo vydrží. Když se zdá, že kapela na jevišti je v pohodě, tak třeba vůbec není, protože se pohádal bubeník s klávesákem na smrt a momentálně se zrovna nenávidí, ale to neznamená, že se za hodinu u piva zase strašně neskamarádí. Navíc ta muzika je plná emocí už sama o sobě. Úplně to spaluje. Proto chodíme jen tak oblékaní v tričkách, protože nám je vedro. Je to prostě konglomerát té nejhorší možné atmosféry, která se dá nějakým povoláním vydolovat, a samozřejmě někteří hráči to nepřežijí a to je případ Jirky, který už to prostě nezvládal, tak odešel. A na to konto jsme udělali konkurz. Přišlo asi sedmdesát nabídek. Bláhově jsme mysleli, že to jsou všechno bravurní klávesáci, kteří hrají senzačně…

A ono ne?

Někteří byli až tak absurdní, že řekli, že ani klávesy nemají, ale že by si je klidně koupili…

Když je vezmete.

Když je vezmeme. Vybrali jsme nakonec jenom čtyři, nejmladšímu bylo jednadvacet let a nejstaršímu šestačtyřicet let a vlastně jsme vzali toho nejstaršího.

Nejlíp k vám pasuje?

Zatím se tolik neznáme, ale zdá se, že to bude dobré, je to klidný kluk.

Už začínáte připravovat 60. narozeniny kapely?

Ano, už to připravujeme. Kromě té desky, kterou teď vydáváme, tak nás čeká ještě jedna deska, kterou vydáme k těm šedesátinám. To by měla být deska návratem ke kořenům, takže by tam měly být písničky podobné albu Želva. Takže vyhovíme těm vrstevníkům, kteří už pak nic neposlouchali, a pak děj se vůle boží. Možná pak taky dojde k tomu, že odjedeme šňůru a už to pak zabalíme, už koncerty hrát nebudeme, možná jen nějaké akce pro radost. Uvidíme.

Vždy musíme zahrát Želvu i Slzy tvý mámy

Vy jste napsal přes 900 písniček. Bez jaké nemůžete opustit pódium, když máte koncert?

Želvu musíme zahrát. Myslím si, že musíme zahrát i Otázky, někdy hodně lidi chtějí Slzy tvý mámy a ty máme jako přídavek. Ale vždycky když začneme hrát koncert, tak během tří písniček někdo zařve: Zahraj Želvu. To je zvláštní, to je takový fenomenální moment, kdy si říkám: Hernajs, co na té Želvě je tak výjimečného? Představte si, že ta písnička má nějakých 52 nebo 53 let od složení. Dej více lásky je ještě starší, ta je třeba 55 let stará, 56 let stará. Na nás chodí samozřejmě i dvacetiletí, když si vzpomenu, že když mně bylo dvacet let, tak padesát let staré bylo Osvobozené divadlo nebo R. A. Dvorský. To jsme fakt neposlouchali. To už pro nás bylo staré tenkrát. Tak je mi záhadou, kde se vzal ten fenomén té Želvy. Já si to vysvětluju tak, že ta rocková hudba pořád ještě existuje a vyvíjí se, zatímco tamta už vlastně neexistuje.

Musím říct, že než jsem zjistila, že existuje Olympic, tak jsem všechny ty vaše pecky znala z táborů, kde se vyřvávaly u ohně.

To je strašně příjemné. Musím vám říct, že je to asi sen každého hudebního skladatele. To s člověkem zahýbe. To je něco.

Čím to je, že ty hity jsou z těch nejstarších?

Tak ony i ty novější písničky se hrají u táboráků. Třeba takový Osmý den je pro nás novější. Ale je to tím, že pro nás většinu produkce skládám na kytaru. Nevyhledávám žádné složitosti, hraju čisté, jednoduché akordy. Já mám třeba tři nebo čtyři akordy v jedné písničce. Skladatelům, co jich „hustí“ hodně, říkám, že není žádné umění udělat písničku s tolika akordy. Ať to zkusí se třemi, to je těžké.

Hrajete každý den. Máte čich na to, co bude pecka?

To já si myslím vždycky, ale bohužel to většinou nevyjde. Teď když jsem dělal novou desku, tak jsem chlapcům nabídl osmnáct písniček a oni mi vybrali jedenáct.

Řekl jste si někdy „skončili jsme, jasná zpráva“?

Řekl jsem si to dvakrát v životě. Jednou v roce 1973, to odcházel Jirka Korn, tak měl dvouměsíční výpověď a všecko, co bylo potom, manažer lakonicky sdělil, ať vyškrtneme. To bylo blbé a najednou jsme neměli ani jeden kšeft. Tak to byl moment, kdy jsem říkal „tak kluci, to se nedá nic dělat, nemáme kde hrát, co budeme dělat“? No ale přesto ve mně nějaký buldok zvítězil a zase jsme to nakopli znova. Podobné to bylo v roce 1993. To jsme oslavili třicáté výročí a nebyla práce, česká muzika moc netáhla.

Jak byla v tomhle životě, poměrně složitém, pro vás důležitá rodina?

Zpočátku, abych pravdu řekl, moc ne. Byl jsem strašný bouřlivák a chtěl jsem si užít života. Ne že bych s dětmi nefungoval, to jsem fungoval, ale raději jsem byl někde s partou na tour, to mě bavilo víc. Zatímco v poslední době je to spíše naopak. Spíš jsem raději doma s dětmi a to mě baví. Tenkrát, to jsem byl rebel.

Kdy jste byl nejspokojenější?

Já mám ten život rozdělený na dvě polohy. Úspěchy v muzice a úspěchy s rodinou, když děti přinesou samé jedničky, tak mám prostě radost, podobnou jako když se mi povede koncert. Ale to je úplně o něčem jiném… Já vlastně až na těch pár tragédií, které jsem si prožil, tak jsem spokojený člověk. Jsem velmi pozitivní a snažím se být pozitivní, snažím se všem vyhovět. Nerad někoho odmítám, snažím se lidi obdarovávat dárky. Nedávno jsem nějakému chlapíkovi, který přišel o kytaru a neměl na ni, dal jednu z těch, co jsem měl na zdi, a on měl strašnou radost. Tak takovéto věci dělám taky strašně rád. To jsou takové chvilky opravdu štěstí, to mi dělá dobře. Takový ten altruismus.

Celý rozhovor s Petrem Jandou vznikl během natáčení pořadu Moje místa a Intimní zpověď pro Televizi Seznam. Najdete ho v archivu na portálu www.televizeseznam.cz.

Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Doporučené