Pod dohledem policie a sovětských hitů. Protesty v Minsku na vlastní kůži

V textu pro Seznam Zprávy popisuje, jak se do země ke konci srpna dostal i jak se v protestujících davech míchají tajní policisté s demonstranty ze všech vrstev společnosti.

Patřím k porevoluční generaci. Kromě protestů při zasedání MMF (Mezinárodního měnového fondu, pozn. red.) v Praze a demonstrace na podporu vzpoury v České televizi si z dětství vlastně žádné zásadní protesty nevybavuji. Když jsem začal pracovat jako fotograf na volné noze, řekl jsem si, že jakmile se někde v Evropě bude měnit režim nebo uvidím aspoň náznak radikální změny, musím být u toho.

Shodou okolností se mi to v běloruském Minsku před dvěma týdny podařilo a fotograficky jsem dokumentoval jeden z největších protestů od nástupu prezidenta Alexandra Lukašenka před 26 lety.

Když se procházíte Minskem a míjíte dodávky plné příslušníků speciálních policejních složek OMON, které jste zatím viděli jen na displeji svého telefonu, jak mlátí nevinné lidi, neubráníte se strachu a obavám. V ten moment si také říkáte, co v Bělorusku vlastně děláte a proč máte potřebu vidět protesty na vlastní oči.

Už od voleb, které svým falšováním strašily a bavily zároveň, jsem dění v Bělorusku sledoval. Prvních několik dní po vyhlášení „výsledků“ bylo vlastně nemožné se do této postsovětské země dostat. Letecké spoje se rušily, novináři neměli šanci dostat se dál než na letiště v Minsku, odkud je místní úřady nekompromisně posílaly zpátky. Spolu s dokumentárním štábem Amálie Kovářové jsme čekali, až se tamní situace aspoň trochu uklidní a bude možné do Běloruska vycestovat. Po nějakém čase jsme zjistili, že se do běloruské metropole dostávají i čeští novináři. Vydali jsme se na cestu plni očekávání, ale i obav z toho, co všechno nás může čekat.

Když jsme v sobotu 22. srpna přiletěli na Mezinárodní letiště Minsk, první, co jsem z malého okénka viděl, byla obrovská vojenská čepice podobná těm, které nosí generálové severokorejského vůdce Kim Čong-una. Bylo jasné, že bez důkladného prověření nás do země nepustí. Naši čtyřčlennou výpravu jsme od samého začátku rozdělili na dva páry mířící za turistikou. Pokud bychom hned přiznali, že jsme přijeli jako novináři, s jistotou by nás nepustili ani z letiště. A jako jiné kolegy by nás posadili do letadla třeba do Oděsy.

Na pasové kontrole nás čeká několik zvídavých dotazů, proč do Běloruska cestujeme, kam přesně jedeme a kde budeme bydlet. Slečna za přepážkou dlouho zkoumá naše pasy, potom zvedla telefon a přivolala kolegy, kteří nás odvádí zpátky do vstupní haly. V tu chvíli jsem přesvědčený, že nás do země nepustí. Na klidu mi nepřidává ani mladý policista, který mě na mou žádost odvedl na záchod, kde nejenže po celou dobu stojí za mnou, ale také si s velkým prožitkem prokřupává klouby na rukou.

Po dlouhých minutách si nás vojáci v zeleno-hnědém tesilu postupně volají na výslech. Ten je vlastně absurdní. Tři muži se mě ptají na první a poslední, já přitom stále dokola opakuji naučené věty o památkách a historii. Myslím, že nakonec nás zachránil koupený průvodce, který jsme v letadle na různých místech zakroužkovali, abychom aspoň trochu vypadali jako turisté. Nevím, jestli nám to všechno věří, nebo už jim to je jedno, ale propouští nás. Vydáváme se co nejrychleji do Minsku.

V neděli ráno jsou ulice hlavního města prázdné. Kavárny a obchody mají většinou zavřeno a nic nenasvědčuje tomu, že by se tam od dvou hodin odpoledne měla konat dvoutisícová až třísettisícová demonstrace. Kolem poledne se na dokonale uklizených ulicích začínají objevovat lidé s bílo-červenou vlajkou, o které se často mluví jako o vlajce opozice. Pro místní ovšem jde především o vlajku nezávislého Běloruska, která se používala ještě předtím, než se Bělorusko stalo součástí Sovětského svazu. Na troubení sympatizantů, kteří projíždějí s vlajkou v autě kolem, existuje univerzální odpověď: zdvižená paže se dvěma prsty do písmene V, pískot a výkřiky „Ať žije Bělorusko“.

Ve dvě odpoledne ulice začínají ožívat. Bydlíme blízko náměstí Nezávislosti, můžeme proto sledovat, jak demonstrantů postupně přibývá. Nejde o nějakou vyhraněnou skupinu lidí – pohybující se dav tvoří rodiny s dětmi, studenti i důchodci.

V postranních ulicích se ale připravují také policejní kordony, kolem kterých jsme byli nuceni projít – a není to vůbec dobrý pocit. Za horou brnění rozpoznáváme velice mladé policisty. Podle videí, která sledujeme prostřednictvím zašifrované komunikační aplikace Telegram, to vypadá, že brzy opět přijde na řadu policejní zásah. Přirozeně máme strach, ale přijeli jsme zaznamenat místní protest a nezbývá nic jiného než se vydat do ulic.

Demonstrace je velice málo organizovaná, což jí možná ještě přidává na síle. Není patrná infrastruktura, kterou je možné vidět třeba při protestech na pražské Letné. Chybí i pódium, kde by se střídali řečníci. Důvod je ale jasný. V podstatě kdokoliv, kdo by mohl promluvit k davům, je buď ve vězení, v jiné zemi nebo bohužel mrtvý. Veřejné vystoupení na podobné akci totiž téměř jistě znamená sledování tajnou policií nebo rovnou zatčení, bití a vězení.

Tisíce lidí s vlajkami, transparenty a často i v červeno-bílém oblečení skandují „Lukašenko, odejdi!“ nebo „Tribunál!“. Po celou dobu protestů z tlampačů zní písně minulého režimu a výstrahy upozorňující, že jde o nelegální shromáždění a je třeba protest rozpustit. Na tvářích demonstrantů to ale vyvolává spíše úsměv než strach.

V jeden moment se na mě obrací asi dvacetiletá slečna a potichu mi něco říká. Vysvětluji jí, že bohužel nemluvím bělorusky. „V 15:30 bude minuta ticha za oběti,“ odpovídá anglicky, obchází mě a zprávu tichou poštou předává dalším demonstrantům. Při minutě ticha přebíhá mráz po zádech úplně každému. Snad i tajným policistům, kterých je s ruční kamerou na náměstí hned několik.

Průvod se až téměř do setmění pomalu přelévá celým centrem Minsku a my plujeme s ním. Amálie udělala desítky rozhovorů, u kterých je jedinou překážkou jazyk, ale i ta se dá překonat. Všichni mají potřebu vyslat do světa zprávu a svědectví o tom, co se u nich doma děje.

Když už všichni nabývají dojmu, že se v poklidu rozejdou do svých domovů, objeví se na Telegramu video ukazující prezidenta Lukašenka, jak létá nad městem v helikoptéře a před Palácem nezávislosti děkuje svým jednotkám s kalašnikovem v ruce (samozřejmě bez zásobníku). V tu chvíli se střed města zcela vylidní a mírumilovné demonstranty nahrazují těžkooděnci, vojenská auta a ostnatý drát. My pochopitelně rychle mizíme do našeho pronajatého bytu a z okna pozorujeme tu nepochopitelnou demonstraci síly v podobě kolony ozbrojenců. V televizi jako velká část světa sledujeme fotbalové finále Ligy mistrů a pod okny nám jezdí vojáci. V Minsku se mezitím tisíce lidí snaží vyhnout policii a vojskům, které na ně do ulic vyslal jejich vlastní prezident. Je jasné, že něco jako dialog nebo jednání u kulatého stolu tady opravdu není na pořadu dne.

Den po obrovském protestu je v ulicích klid a na první pohled se zdá, jako by předešlý den vůbec k ničemu nedošlo. Nad Muzeem Velké vlastenecké války vlaje sovětská vlajka a vás to nutí přemýšlet, jestli je vůbec možné, aby opozice zvítězila. Jestli Alexandr Lukašenko, který je schopen všeho, někdy odstoupí. Opozice a protestující ale stále věří ve změnu.

Před návratem do Prahy se ještě setkáváme s Alesem Michalevičem, kandidátem na prezidenta z roku 2010. Ten nám mimo jiné říká: „My vyhráváme a jednou určitě zvítězíme. Je to jen otázka času. V roce 1968 jste měli v ulicích Prahy tanky. To ani my zatím nemáme. Jsme přesvědčeni, že se zóna míru a svobody rozšíří až k nám. Tím jsem si jistý.“

Po uklidňujícím zjištění, že policejní auto, které stálo pod našimi okny, nebylo připraveno pro nás, rychle odjíždíme na letiště. Každý z nás si v mysli přehrává, co jsme vlastně zažili. Je to ta „revoluce“, kterou by si velká část Bělorusů přála, nebo jen pár týdnů protestů, které Lukašenko opět potlačí a nastolí vládu ještě tvrdší ruky? A co Rusko, bude stále ve velkých uvozovkách „neutrální“, nebo zasáhne podobně jako na Ukrajině?

Bělorusům budu moc držet palce, aby jednou mohli jít ke svobodným a nezkorumpovaným volbám. A také aby se nemuseli stále ohlížet, jestli náhodou někde blízko nevystupuje zakuklenec z dodávky. Věřím, že až se do Minsku příště vrátím, půjde o svobodnou zemi.