Závěry komise k Viktorce. Juchelka: Její smrti šlo zabránit

Úřady měly informace o závažných problémech Viktorčina otce, ale nedokázaly je správně vyhodnotit. Ministr Aleš Juchelka v rozhovoru pro pořad Ve stínu připustil, že důslednější dohled mohl smrti tříleté dívky zabránit.

„Informace ohledně omezení svéprávnosti otce se ve spisech orgánu sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD) vyskytla nahodile. Byla ve spisové dokumentaci zaznamenána, avšak nebyla systematicky rozpracována a promítnuta do vyhodnocování situace dítěte.“

To je jedno ze závažných zjištění Komise pro přezkum nepřirozených úmrtí dětí, která na ministerstvu práce a sociálních věcí půl roku zkoumala okolnosti smrti malé Viktorky. Komise navázala na rekonstrukci případu, kterou v dubnu zveřejnily Seznam Zprávy v podcastové sérii Viktorka z investigativního pořadu Ve stínu.

Další zásadní pochybení OSPOD: Při posuzování bezpečí dítěte se dostatečně nepracovalo s informacemi o otcově psychiatrickém onemocnění, léčbě drogové závislosti ani o ochranném léčení nařízeném trestním soudem.

„OSPOD se spoléhal na sdělení od rodičů, aniž by měl k dispozici existující a pro posouzení situace nezletilé potřebné podklady,“ stojí v závěrečné zprávě.

Komise také uvádí, že jednotlivé instituce nepostupovaly koordinovaně. Přestože se na ochraně Viktorky podílela řada úřadů a odborníků, důležité informace nebyly systematicky propojovány a společně vyhodnocovány.

Viktorka žila od narození v pěstounské péči. Soud v Benešově ji ale loni v říjnu zrušil a holčičku vydal biologickým rodičům. Pět a půl měsíce poté zemřela rukou svého otce.

Kdo v ochraně Viktorky selhal?

„Určitě to byl systém jako takový,“odpovídá ministr práce a sociálních věcí Aleš Juchelka v rozhovoru pro speciální vydání Ve stínu. Mluví přitom o „kolektivní nezodpovědnosti“ všech, kteří se na rozhodování o osudu dítěte podíleli.

Na otázku, zda mohl stát Viktorčině smrti zabránit, ministr řekl: „Stát konkrétně tady - kdyby ten systém fungoval a byl důsledný - tomu skutečně zabránit mohl.“

Zatímco komise popsala závažné nedostatky v ochraně dítěte, otázka odpovědnosti konkrétních lidí zůstává otevřená. Juchelka v rozhovoru zdůrazňuje především odpovědnost soudu, který rozhodl o zrušení pěstounské péče. Na opakované otázky po odpovědnosti pracovníků OSPOD odkazuje na kontroly, o které ministerstvo požádalo příslušné krajské úřady, konkrétně úřad Středočeského kraje a Magistrát hlavního města Prahy.

Jak úřady na ministerskou žádost reagovaly? A jaké změny v systému ochrany ohrožených dětí ministr plánuje?

Odpovědi nabízí následující rozhovor s ministrem Juchelkou. Nesestříhaný záznam rozhovoru je k dispozici v úvodním videu a audiu pořadu Ve stínu.

Celou čtrnáctistránkovou závěrečnou zprávu komise najdete zde.

Pane ministře, půl roku vaše komise zkoumala okolnosti smrti malé Viktorky. Kdybyste měl její nejdůležitější zjištění shrnout do tří čtyř vět, co podle vás v ochraně dítěte před nebezpečným otcem nejvíc selhalo?

Určitě to byl systém jako takový. Všichni ti, kteří se navzájem podpořili v tom, že dítě mohou dát do péče tohoto otce. Byla to, řekl bych, nějaká kolektivní nezodpovědnost, která z celé té zprávy a práce komise vyhřezla. Za mě je to skutečně otázka systému.

Kdo konkrétně selhal?

Všichni se shodli na tom, že rodiče péči zvládnou. Prarodiče, samotní rodiče, paní pěstounka se svým manželem, znalci, doprovázející organizace i OSPOD, který v tom hrál svou roli. OSPOD byl jediný, kdo řekl, že by měl být nad otcem stanoven dohled. A to bylo jedno z hlavních zjištění komise - že je potřeba soudem nařízený dohled velmi precizně vyžadovat. Protože v tuto chvíli je to spíš nefunkční, formalistická záležitost.

Vyjmenoval jste řadu lidí, včetně rodičů a pěstounky. Ale někdo přece nese odpovědnost za to, že dítě bylo otci svěřeno. Někdo to doporučil, někdo schválil.

Schválil to soud. Soud je tím posledním, kdo rozhoduje, kam má být dítě svěřeno. Proto jsem od začátku říkal, že největší odpovědnost je na soudu, který si má zjistit veškeré aspekty. Ostatně ministr spravedlnosti podal na soudkyni kárnou žalobu.

Nejedná se o soud, který řeší nějakou neproplacenou směnku. Jedná se o dítě a tam je vždycky velmi důležité pečlivě zvažovat, co se v jeho budoucnosti stane. Tady se domnívám, že selhání bylo. Přestože se všechny ty aspekty v rámci kolektivní nezodpovědnosti sešly, konečné rozhodnutí bylo na soudkyni.

Dobře, soudkyně rozhodla. Jenže návrh na předání dítěte biologickým rodičům vzešel od OSPOD. A pokud selhali také jeho pracovníci, ptám se vás jako ministra: Kdo konkrétně za tato selhání ponese odpovědnost?

Komise neurčuje konkrétní odpovědnost. Zabývá se systémovými selháními a tím, jak její zjištění promítnout do praxe, například do legislativy.

Já v tuto chvíli žádného konkrétního viníka nemám. Všichni v tom případu nějak byli a všichni to podle mého názoru dělali nedůsledně. Spis přešel z Kladna do Prahy. To se odehrálo během pár týdnů. My jsme v komisi zkoumali jednotlivé aspekty případu, měli jsme tam policii, pěstounku a další aktéry. Hlavně jsme se ptali, jak je vůbec možné, že se Viktorka k takovému otci dostala.

Protože já už na první dobrou, když jsem o případu věděl jen velmi povrchně, bych nikdy dítě takovému člověku nesvěřil. Kloubila se tam celá řada problémů.

Říkáte, že šlo o kolektivní nezodpovědnost. Přesto se musím zeptat: Jste pro to, aby byla vyvozena odpovědnost i vůči konkrétním lidem?

Určitě ano. Ale můžeme se bavit o tom, kdo v tom závěrečném řetězci rozhoduje. Vzniká spousta střípků, které dohromady dávají nějaký obraz. A ten někdo musí posoudit. To je otázka soudu. Ten má stanoviska OSPOD, znalců, doprovázejících organizací, názor pěstounky, zkoumá rodinu. A nakonec rozhodne, že malá Viktorka sbalí své věci a odejde žít k tatínkovi.

Moje otázka směřuje k pracovníkům OSPOD, kteří se pod rozhodnutí podepsali. Kdo posoudí jejich odpovědnost? Zda došlo k pochybení, které může mít pracovněprávní, případně trestněprávní důsledky? Bude to řešit vaše ministerstvo?

To ministerstvo nemůže. Hlavním orgánem, který kontroluje OSPOD, je krajský úřad. Proto jsme od samého začátku dali Středočeskému kraji podnět k provedení kontroly.

Ministerstvo tedy požádalo o kontrolu Středočeský kraj?

Ano, Středočeský kraj jsme požádali o prošetření postupu OSPOD. A přišla nám odpověď, že krajský úřad je také pod různým tlakem. Cituji: „Je nesporné, že uvedený podnět je výstupem komise, která šetří kauzu zemřelé nezletilé Viktorky, a která aktuálně velmi silně rezonuje ve veřejném prostoru v řadě médií, zejména pak na Seznam Zprávy, včetně podcastu pořadu Ve stínu, a na sociálních sítích.“

A dále kraj píše: „S ohledem na současné vnímání krajského úřadu pak nemůžeme takové očekávání naplnit a jakýkoliv jiný výsledek kontroly realizované pracovníky kraje by byl zpochybněn a nebyl přijat z důvodu vnímané kolize zájmů.“

Takže toto je odpověď toho, kdo má kontrolovat jednotlivé OSPOD. My jako ministerstvo jsme dali podnět právě krajskému úřadu, který to má v gesci.

Z té jejich odpovědi ale nevyplývá, že by tam někdo chtěl vyvozovat nějakou odpovědnost.

Nevyplývá. My jsme dali samozřejmě podnět i na ten druhý OSPOD, tedy Prahu 4. A od hlavního města Prahy jsme dostali odpověď, že „kontrola na úseku SPOD Úřadu městské části Praha 4 bude zahrnuta do plánu kontrol na rok 2027“.

Není to trochu výsměch? Nemáte pocit, že je to nepatřičná odpověď?

Určitě. Myslím si, že bychom právě u těchto případů měli být důslednější. Důslednější v celém systému péče o ohrožené děti. Dlouhodobě vnímám velkou absenci zájmu o ohrožené děti. Proto jsem na ministerstvu udělal celou řadu změn. Závěry komise mi dávají za pravdu v tom, že metodiky byly a jsou roztříštěné, že je potřebujeme sjednocovat a že musíme mít na prvním místě zájem ohroženého dítěte.

Na ministerstvu máme v tuto chvíli pět set různých metodik týkajících se ohrožených dětí. Některé se dublují, některé byly zaplaceny z evropských peněz i z národního rozpočtu. Tohle všechno teď shromažďujeme a připravujeme další změny, včetně zákona.

Uvědomuji si, pane ministře, že téma ochrany ohrožených dětí dlouho nebylo v centru pozornosti politiků, možná ani médií. Teď ale máme na stole závěrečnou zprávu o smrti jedné malé holčičky. Pojďme se tedy podrobněji podívat na to, co vaše komise zjistila.

V úvodu jsem citoval zjištění komise, že OSPOD měl informace o omezení svéprávnosti Viktorčina otce, ale dostatečně je nevyhodnotil. Ve zprávě je ovšem ještě i závažná pasáž o tom, že OSPOD při rozhodování o bezpečí Viktorky dostatečně nezohlednil informace o ochranné léčbě drogově závislého otce. Jak je to možné?

Já tomu také nerozumím. Všichni věděli, že otec je psychiatricky léčený pacient, věděla to i soudkyně. Byl také adiktologickým pacientem, bral drogy. Nerozumím tomu, že se nám tisíckrát nerozsvítilo červené světlo, že dáváme tomuto člověku tříleté dítě. A že se všichni shodli na tom, že to zvládne.

Ano, byl nad ním stanoven dohled, ale jak už jsem říkal, ten je často formalistický a nefunkční. Ptal jsem se také odborníků na adiktologii, jak by mohl fungovat dohled, při kterém by se například jednou za čtrnáct dní kontrolovalo, zda člověk užívá drogy. Aby se v případě pozitivního testu okamžitě informoval OSPOD. A zjistil jsem, že taková kontrola není systémově zajištěna. Jednotlivé organizace se starají o své pacienty, ale nemají za úkol provádět takový dohled.

Překvapuje mě ta širší nezodpovědnost jednotlivých institucí. Tříletá holčička se nám najednou úplně vytratila ze systému kontroly.

OSPOD přitom tyto informace mohl mít, nebyly mu nedostupné. Vy jste jako komise mluvili také s pracovnicemi OSPOD, které měly případ na starosti. Co vám řekly? Jak vysvětlovaly, že tak závažné informace dostatečně nezohlednily?

Komise se sešla asi pětkrát, já jsem byl přítomen zhruba na třech jednáních…

Mně jde o to pochopit uvažování těch pracovnic. Ve zprávě komise je další důležitý závěr: „Samotná skutečnost, že rodina využívá odbornou službu, nemůže být považována za dostatečné opatření.“ Komise požaduje, aby se průběžně vyhodnocovalo, zda spolupráce s rodinou skutečně vede ke zlepšení bezpečí dítěte. Tady se to zjevně dostatečně nedělo.

Můžeme to tak definovat. Nicméně pracovníkům OSPOD chybí celá řada nástrojů. A já se jich chci obecně zastat, nemluvím teď o tomto konkrétním případu.

Chybí například jednotný informační systém sociálně-právní ochrany dětí, na kterém už několik měsíců pracujeme. Když dnes dítě přechází z jednoho OSPOD na druhý, jako se to stalo v případě Viktorky při předání z Kladna na Prahu 4, zabalí se složka do papírové obálky a odešle. Možná si pracovníci ještě zatelefonují. To je naprosto špatně, zvlášť když má nový OSPOD doporučovat soudu, zda má být tříleté dítě svěřeno otci se závislostí na drogách a psychiatrickými problémy. (Podle závěrečné zprávy komise došlo k faktickému předání případu a spisu z OSPOD Kladno na OSPOD Praha 4 až v posledním měsíci Viktorčina života, tedy po rozhodnutí soudu o zrušení pěstounské péče, pozn. red.)

Ale co vám konkrétně říkali pracovníci OSPOD, se kterými jste mluvili?

Říkali nám, že případ přehodili z jednoho OSPOD na druhý.

A tím to pro ně skončilo?

Ano, někdy to tak prostě je. Případ předají a potom řeší jiné případy. V České republice máme zhruba 2600 pracovníků OSPOD a asi 108 400 rodin v evidenci OSPOD, včetně kolizního opatrovnictví. Ti lidé jsou skutečně přetížení. Ale to není žádná obhajoba toho, co se stalo. Tady šlo opravdu o lidské selhání na různých úrovních, včetně OSPOD.

Je to lidské selhání, nebo takhle systém běžně funguje? Protože pokud takhle funguje běžně, nebezpečí, že se stane další případ Viktorky, je přítomné každý den.

Z poznatků naší komise i Nejvyššího kontrolního úřadu vidíme, že může jít o systémovější problém. Neexistuje jednotný systém péče o ohrožené děti. A já říkám, že jsme u ohrožených dětí ve vleku různých názorových proudů, různých pseudo-lidskoprávních aktivistů a organizací.

Koho tím myslíte?

Například jsme v průběhu let vytvořili kult toho, že dítě patří do rodiny. A pokud dítě do rodiny nedáte, okamžitě jste různými médii dehonestován, perzekvován. Je vám nadáváno, že neupřednostňujete rodinu.

Ale nemělo by se to posuzovat případ od případu?

Je to systémová věc. V posledních letech cítíme, že nám mnohdy ani tak nejde o ohrožené dítě, kterým se zaštiťujeme, ale o to, že dítě patří do rodiny. I přesto, že ta rodina může být nebezpečná.

Myslíte tedy, že tomuto tlaku podlehli také pracovníci OSPOD v případě Viktorky?

Jsou pod permanentní šikanou různých lidskoprávních organizací, že nepracují s rodinou. Ale OSPOD má v první řadě chránit ohrožené dítě. S rodinou má pracovat například sociální služba. Nechci naskakovat na atmosféru, že OSPOD jsou ti špatní. Samozřejmě chci vyvodit odpovědnost za to, co se v tomto konkrétním případě stalo. Ale zpráva komise není o hledání viníka, o honu na čarodějnice nebo o mediálním lynči.

Trestní odpovědnost řeší policie. Viník je jasně popsaný, to je ten otec, který Viktorku zavraždil. My hledáme systémová opatření, aby se něco takového už nikdy nemohlo stát.

Pane ministře, vraťme se ke konkrétním selháním OSPOD. Protože z toho, co říkáte, to skoro vypadá, že jeho pracovníci za ně nemohou, protože podlehli nějaké atmosféře. Jenže jejich povinností bylo udělat všechno pro bezpečí dítěte. Vaše komise zjistila, že se spoléhali na informace od rodičů. Ti tvrdili, že se léčí a drogy neberou, ale OSPOD si dostatečně neověřoval, zda je to pravda. Měli pracovníci, se kterými komise mluvila, nějaké racionální vysvětlení, proč postupovali takto nezodpovědně?

U tohoto konkrétního jednání jsem nebyl. Určitě nějaké zdůvodnění měli. Jenom říkám, že kontrola jednotlivých rodin musí probíhat velmi důkladně a důsledně. OSPOD jsou personálně i finančně poddimenzované. Nicméně v tomto konkrétním případě musí proběhnout kontrola. Proto jsme dali podnět Středočeskému kraji i pražskému magistrátu, aby prověřily postupy obou OSPOD a zjistily, co bylo zanedbáno.

Takže míč je teď na straně krajských úřadů?

Ano. My na ministerstvu připravujeme legislativu a metodicky vedeme pracovníky OSPOD, s čímž mám dlouhodobě problém. Ale kontrolní činnost, tedy zjištění, kdo a jak pochybil, je na Středočeském kraji a Praze.

Dá se tedy říct, že vaše práce při hledání konkrétních pochybení a odpovědnosti skončila?

Naopak, ta práce tím začala. Už připravujeme nový Úřad pro rodinu a ochranu dítěte, příští rok chceme návrh předložit do legislativního procesu. Pracujeme také na informačním systému sociálně-právní ochrany dětí, kde se budou shromažďovat všechny informace o dítěti.

Chceme, aby fungoval soudní dohled, aby to nebyla jen formalita. A aby pracovníci OSPOD měli potřebné právní, psychologické a poradenské zázemí. Ty případy jsou individuální, velmi komplikované a těžké.

Ale znovu říkám, že nesmíme bagatelizovat atmosféru kolem ohrožených dětí. Pracovníci OSPOD někdy dítě odeberou nesmyslně, jindy až na poslední chvíli. I proto, že se obávají útoků různých lidskoprávních aktivistů.

Vy se neustále vracíte k lidskoprávním aktivistům. Chápu atmosféru, o které mluvíte, ale to přece nesnímá odpovědnost z lidí, kteří rozhodují o dětech. Nemohou přece takhle lehkovážně naložit s malým dítětem jenom proto, že jsou v nějaké „atmosféře“.

Ano, právě proto máme kárné řízení u paní soudkyně, které řeší ministerstvo spravedlnosti. A právě proto jsme jako ministerstvo dali podnět ke kontrole Středočeskému kraji i Praze. Novým Úřadem pro rodinu a ochranu dítěte chceme také jako stát převzít odpovědnost za ohrožené děti. A samotnou komisi pro přezkum nepřirozených úmrtí dětí chceme zakotvit do zákona, aby neexistovala jen z rozhodnutí konkrétního ministra.

Pojďme se vrátit k dalšímu zjištění vaší komise. Ve zprávě píšete, že „samotné nařízení dohledu ještě neznamená, že je dítě v bezpečí“. Když se Viktorka vrátila k otci, soud nad rodinou nařídil dohled. Kdo měl kontrolovat, jak se jí v rodině daří?

Orgán sociálně-právní ochrany dětí, který měl případ ve své gesci. V tu chvíli tedy OSPOD Praha 4…

Takže konkrétně pracovníci tohoto OSPOD nedělali, co měli.

…a také sociální služby, protože rodina byla v kontaktu s řadou služeb. Ten dohled, který dáváme do zákona, měl být důslednější. Musíme mít například možnost kontrolovat, zda člověk, který je adiktologickým pacientem, dál užívá drogy. A aby se v případě zjištěného rizika okamžitě reagovalo.

Tady vidím v terénu skutečně selhání OSPOD. Ten si samozřejmě může přizvat sociální službu, která mu s kontrolou rodiny pomůže. Ale musíme dítě chránit i poté, co se vrátí do rodiny a mít nad tím dohled, protože ta rodina nefungovala od prvopočátku.

Vy jste řekl, že dohled, který byl nad rodinou nařízen, fungoval spíš na papíře.

Myslím si, že takhle ty dohledy fungují. Když máte adiktologického pacienta, kde se bude pravidelně kontrolovat, třeba jednou týdně, aby někdo mohl upozornit, že dětem hrozí nebezpečí? Zvlášť když jde o tříleté dítě, které se nemůže samo bránit. Nikam neuteče. To je absolutní selhání.

Věděl OSPOD Praha 4, který případ převzal, jak vážná je situace Viktorky vydané do této rodiny?

Všechno bylo ve spise. Pracovníci byli při předávání dítěte v komunikaci se soudem, s rodinou i se znalci, kteří u soudu doporučili, že dítě může do rodiny odejít. Takže ano.

Zjistila vaše komise, zda v posledním měsíci Viktorčina života, kdy už měl dohled vykonávat OSPOD Praha 4, existovala možnost zasáhnout a Viktorku zachránit?

Ta možnost samozřejmě vždycky je.

Takže ten dohled jí mohl zachránit život?

Život jí mohl zachránit kdokoliv. Třeba rodiče jejího otce.

Ale OSPOD měl vykonávat soudem nařízený dohled. To byl jeho úkol.

Ano. Jenomže i když pracovník přijde na kontrolu, může být v tu chvíli v rodině všechno v pořádku. Musíme řešit celý systém. Rodina musí být pod permanentní kontrolou, nejen při fyzických návštěvách. Je potřeba sledovat situaci z hlediska adiktologické a psychiatrické péče, zapojit sociální služby, které ověřují, zda je o dítě postaráno. Zda má co jíst, zda rodina funguje. Tenhle celý systém by měl opečovávat tyto rodiny s ohroženými dětmi, kterých máme v České republice přes 108 tisíc.

A tohle všechno v případě Viktorky nezafungovalo?

Ano.

Pane ministře, už jste zmínil systémová opatření a nový Úřad pro rodinu a ochranu dítěte, který chcete zavést. Jenže to jsou cíle, které se naplní teprve v budoucnu, pokud budou schváleny. Po smrti tříletého dítěte se proto musím zeptat: Kdyby se zítra objevil podobný případ, co už by mělo fungovat jinak? Teď, než vznikne cokoliv nového.

Měla by fungovat větší míra odpovědnosti a kontroly jednotlivých aktérů. Protože těch, kteří se podílejí na předávání dítěte například od pěstounů do biologické rodiny, je vždycky několik. Máme v České republice dvanáct tisíc nejohroženějších dětí, které zažily nějaké násilí, týrání nebo sexuální násilí. Je potřeba s nimi pracovat pečlivě a individuálně.

Myslím si, že jde opravdu o osobní nasazení, pečlivost a odpovědnost v rámci systému, který už dnes nějak funguje. Být důsledný v tom, komu dítě předávám a jak bude v nové rodině žít. To se týká všech, od OSPOD přes znalce až po soudce.

Myslíte si, že si tohle všechno lidé v systému už uvědomují?

Myslím si, že každý pracovník OSPOD si svou odpovědnost uvědomuje. Je to opravdu tvrdá dřina. Máme jich asi 2600 a každý má na starosti desítky dětí. Vždycky může dojít k nějakému selhání.

Mně jde o to, jestli si uvědomují, že je teď jejich práce více pod drobnohledem. Že se o tom mluví.

Oni jsou pod tlakem neustále. Kdykoliv se u ohroženého dítěte něco stane, lidé to dávají za vinu OSPOD. A já se tomu samozřejmě nedivím.

Ale já se ptám také na tlak ze strany politiků. Jestli si uvědomují, že se tím teď zabývají i politici, kteří ochranu ohrožených dětí dlouho neřešili tak, jak měli.

Ode mě ten tlak přichází od prvopočátku, od chvíle, kdy jsem 15. prosince minulého roku nastoupil na ministerstvo. A věnoval jsem se tomu už dříve ve Sněmovně, například při prosazování změn v pěstounské péči.

Připomenu slova vaší kolegyně, poslankyně Heleny Válkové: „Děti nejsou voliči, proto toto téma politiky dlouhodobě nezajímalo.“

To si nemyslím. Mě zajímalo.

Je to její pohled na věc. Mluvila o tom, že se opatření na ochranu ohrožených dětí v politickém prostředí těžko prosazovala právě proto, že děti nejsou voliči.

My jsme už v minulém volebním období schválili například dětský certifikát a další změny. Ale já mám skutečně vizi založit nový Úřad pro rodinu a ochranu dítěte. Moc bych si přál, abychom do něj mohli začlenit i krajské úřady.

Vy se k novému Úřadu pro rodinu a ochranu dítěte hodně upínáte. Řekněte nám tedy, kdy má vzniknout a co se oproti dnešnímu stavu změní.

Měl by to být celostátní správní úřad, který by měl vzniknout od roku 2029. Potřebujeme ho proto, že se systém ochrany ohrožených dětí dlouhodobě neposouvá. Máme v tuto chvíli 95 registrací různých informačních systémů pro sociálně-právní ochranu dětí. Teď vytváříme jeden společný systém. Nejvyšší kontrolní úřad už v roce 2024 kritizoval, že jednotný informační systém chybí, přestože ho zákon předpokládá od roku 2015.

Ale rok 2029 je, pane ministře, za docela dlouhou dobu.

Ten úřad musí vzniknout a legislativa je velmi komplikovaná. Prosadit vznik nového úřadu je skutečně tvrdý oříšek. V rámci vládní koalice s tím problém není a myslím si, že ani s opozicí v této otázce nemáme zásadní politický rozkol.

Na ohrožené děti dáváme přes dvě miliardy korun. Teď jsme například v rozpočtu navýšili o šedesát milionů podporu zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Potřebujeme více míst pro děti, které se ze dne na den ocitnou bez bezpečného zázemí. Snažíme se celý systém dát dohromady.

Pane ministře, na závěr se ještě vraťme ke zprávě vaší komise. Půl roku jste zkoumali, co všechno v případě Viktorky nefungovalo. Když teď znáte všechny okolnosti, dokážete říct, jestli její smrti mohl stát zabránit?

Když se podíváme na jednotlivé rozhovory, které jsme vedli, na to, jak se všechno odehrávalo a jak se otec choval, tak si myslím, že u hlídání toho otce, u toho dohledu jsme tomu zabránit mohli. Ale nikdy nevíme, co se v hlavách těch lidí může odehrát. Nechci zacházet do podrobností, protože všichni v komisi jsme okolnosti té smrti oplakali. Ta zjištění byla šílená.

Každý člověk, kterému to není jedno a má nějakou elementární odpovědnost, ať už je to úředník, nebo kdokoliv jiný, by si měl všímat toho, co se děje kolem něj. Ve svém okolí, u sousedů, ve školách. Měli bychom ty děti ve společnosti chránit. Myslím si, že ta kolektivní nezodpovědnost nás jednou doběhne. A dobíhá nás pořád. Máme čím dál více ohrožených dětí a čím dál méně odborníků, kteří jim mohou pomoci.

Takže stát konkrétně tady, kdyby systém fungoval a lidé kolem byli důslední, tomu zabránit mohl.