Hlavní obsah

Radši točím malé věci než House of Cards, říká polská režisérka Agnieszka Holland

Reklama

8. 4. 2017 19:06

Slavná polská režisérka a scenáristka Agnieszka Holland kdysi natolik zatoužila být Češkou, že si požádala o české občanství. Přešlo ji to poté, co strávila nějaký čas ve vazbě s českými bachaři. V rozhovoru pro Seznam mluví o tom, že tu znovu roste železná opona – tentokrát mentální. Komunismus podle ní nikdy nepadl a jediný evropský státník, který stojí za řeč, je Angela Merkelová. Navíc by to prý byla dobrá postava do filmu.

Článek

Pohybujete se mezi dvěma světy, mezi světem velké americké produkce typu House of Cards a světem „malého dramatu“, jako byl třeba Hořící keř. Kde je vám lépe?

Víte, House of Cards je trochu něco jako služba. To není autorské, a je to pro mě velmi zajímavé. Navíc je to čest a je zajímavé poznat a spolupracovat s takovými herci jako je Kevin Spacey nebo Robin Wright. Ale když dělám něco osobního, něco, co vyplývá z mé citlivosti a zkušenosti, cítím se víc sebou. Takže mám raději menší věci než větší. A čím méně peněz, tím více svobody. To je první věc, kterou jsme se naučila, když jsem začala dělat v Hollywoodu.

Nakolik vás baví zpracovávat české postavy?

Češi jsou mi strašně blízcí. Pět let svého života jsem strávila v Čechách. Byla to taková formativní léta, bylo mi mezi sedmnácti a dvaadvaceti. Takže hodně z toho, co cítím a co vím o člověku, kultuře a politice, je z tohoto období a Čechy jsou ve mně přítomné. Jsou mojí součástí.

Která postava vás po Janu Palachovi láká? Třeba český režisér Tomáš Vorel by chtěl s Evou Holubovou natočit film o Miladě Horákové, David Ondříček zase o Mašínech... Vás by myslím zajímal konkrétně Mnichov.

Ano. Mnichov mě zajímá, i když Petr Zelenka už udělal svoje pojednání Mnichova. Mě zajímá právě ten okamžik, když se Evropa postavila před rozhodnutí, kde nebylo žádné dobré východisko a kdy každá volba byla tragická. Myslím, že Mnichov ovlivnil nejenom dějiny Československa a Evropy, ale trochu i dějiny světa. Byl to okamžik zlomu – a nikdy nebyl filmově hluboce pojednaný. Pokud by se našel nápad, jak to dělat, a pokud by se našly peníze... Vím, že Česká televize má o to zájem. Mluvila jsem i s ředitelem Dvořákem.

Takže už jednáte.

No jednáme... To je možná příliš silně řečeno. Mluvíme si o tom, povídáme si o tom.

Máte už nějakou představu o scénáři?

Ne, nemám nic. Vím, že existuje scénář, který chtěl točit Miloš Forman. Nikomu se ten scénář nepodařilo nalézt, ale předpokládám, že když Miloš byl tím scénářem nadšený, tak asi bude dobrý. Bylo by dobré se do něj mrknout. Ale než by se Mnichov mohl realizovat, plánujeme na příští rok natočit komorní příběh, který se jmenuje Šarlatán. Je to historie Jana Mikuláška, takového slavného léčitele, který působil za první republiky, za druhé světové války a také po válce. V padesátých letech byl zatčen a obžalován za vraždu, která byla smyšlená. Ten scénář velice komorně a velice citlivě pojednal Marek Epstein. Říkáme si, že bychom to mohli natočit příští rok.

Váš poslední film Přes kosti mrtvých nyní vstupuje do českých kin. Měl to být v první řadě kriminální thriler?

To mělo být něco, co nemělo jasný žánr. To se mi nejvíc líbilo. Tedy mě upoutala už samotná knížka. A bylo pro mě výzvou, že se ten žánr vůbec nedal přesně určit.

Mají tam být i prvky komedie...

Jsou tam i prvky černé komedie.

Rozhovor s Agnieszkou Holland.

Vidíte, a mě ta atmosféra filmu tak pohltila, že mi komediální složka unikla.

Musíte to vidět s diváky, protože diváci se smějí. Prostě asi to společné dívání něco spouští. Už jsem také asistovala u promítání, kde se nikdo nesmál. Ale u většiny promítání se lidi přece jen krásně smějí. Asi to funguje.

Velmi jste mě překvapila, jak jste Miroslava Krobota představila jako herce, který dokáže zahrát takovou erotickou scénu.

On byl cudný. Ale šíleně! Musela jsem to několikrát přerušovat, protože měl takové záchvaty smíchu... A s Agnieszkou Mandat, která je jeho partnerkou, jsme se strašně chechtaly. Musela jsem tu scénu pojmout takhle nekonvečně.

Je to dobrá a působivá scéna.

Ano. Prostě to zvládnul.

Říkáte, že je to také feministický film. Na kolik vás téma feministky zajímá?

Feministický je z toho hlediska, že se dívá na svět z hlediska ženy. A ta žena bojuje o svoje práva, o to, aby ji bylo slyšet, aby její požadavky a práva byly respektovány.

Mě by právě zajímal konkrétně ten polský feministický hlas. Třeba v říjnu loňského roku polské feministky protestovaly proti zpřísnění podmínek k potratu. Bylo to několik tisíc žen...

To bylo víc než několik tisíc. To bylo asi sto tisíc, když si vezmeme celé Polsko. A teď 8. března byly demonstrace také poměrně velké. Je to takový nový polský feminismus, protože Polky byly velmi dlouho víceméně přesvědčené, že ženy by měly mít stejná práva jako muži, ale neměly rády, když se jim říkalo feministky. Tam je takový strereotyp, že feministka je škaredá žena, která nenávidí muže...

To je trochu pořád ještě i tady.

V Polsku byl feminismus dlouho omezen jen pro intelektuální okruh žen. A teď najednou se ukázalo, že to je hnutí, které má půdu a zázemí. Najednou se může stát, že demokraticky zvolená vláda začne považovat ženy za občany druhé sorty. To přesvědčení se stalo všeobecné. Já jsem mluvila s učitelkami ze Slezska, z takové školy pro děti s problémy. V říjnu, když byl ten protest, se oblékly do černé, přišly do práce, tedy do školy, oblečené načerno, protože to byl jeden z takových nápadů.

Říká se tomu černé průvody.

Ony se vyfotily a daly to na Facebook. A byly obžalované a kurátor je chtěl vyhodit z práce. To způsobilo dost velkou reakci médií, opozice a právníků. Skončilo to teď dobře, ovšem byl to takový pokus vystrašit ženy, které nad sebou nemají nějakou moc. Já jsem se s nimi setkala. Během toho procesu se z těchto obyčejných žen staly úplně svědomité a vědomé feministky. Takhle se to rodí...

A vy jste feministka?

Já jsem feministka, ano. Pochopitelně. Co to je feministka? Feministka je taková žena, která si myslí, že...

Nevím, co je v Polsku feministka.

...ženy mají mít stejná práva jako muži. Ano, někteří lidé mají za to, že feministka je někdo, kdo si myslí, že ženy jsou stejné jako muži. Ženy nejsou stejné jako muži. Muži nejsou stejní jako ženy. Z fyziologického hlediska, i ze spousty jiných věcí. Životní zkušenosti, kultura, dějiny, mateřství a milion, milion jiných věcí. Ale to neznamená, že nemáme mít stejná práva.

Byla to pro Polsko a polský feminismus dobrá zpráva, že se do čela polské vlády dostala žena? Nebo je to tak, že polská jednobarevná vláda dělá nepříliš demokratické věci, takže jestli je v jejím čele muž nebo žena, je už jedno?

Bohužel, když se v našich zemích dostane do vlády žena, tak to není žena, která reprezentuje ženy, ale je to v podstatě takový maňásek mužů, kteří tu ženu dají dopředu, protože je pohodlnější jejíma rukama dosáhnout určité cíle.

Takže je to maňásek Práva a spravedlnosti.

Ano, je to maňásek. Je to bohužel marioneta. A většina žen, které jsou okolo vlády, je nesamostatná a určitě nereprezentují ženská hlediska a ženské zájmy.

Vrací se podle vás Polsko k nějaké formě totality? Když si vezmeme polské soudy, polská média...

Zatím to ještě není totalita, ale směřuje to k tomu. Pokud lidé dovolí, aby to pokračovalo tímhle směrem, velice brzo se můžeme ocitnout v totalitním systému a mimo Evropskou unii.

Vadí tento nový směr většině Poláků?

Obrovskému množství Poláků to vadí. Je dost silná skupina zastánců Práva a spravedlnosti, kteří vydali hodně peněz, aby si voliče i koupili. Každá rodina dostala na dítě, na druhé dítě a další děti pět set zlotých, což je dost peněz.

U nás se rozdávaly koblihy.

Ale tyto rodiny je dostávají každý měsíc, takže to změnilo situaci nejenom materiální, ale také psychologickou. Mnoho lidí to doposud cítilo tak, že Polsko se vyvíjí, ale oni z toho vývoje nemají nic. A toto byla obrovská investice peněz, která vláda ale ve skutečnosti nemá, takže se musí zadlužovat.

Vy věříte, že Poláci budou chtít změnu? Ptám se i proto, že vy sama o sobě říkáte, že jste pesimistka.

Jsem pesimistka existenciální. Pochopitelně nevím, co bude, ale už se ukazuje zlom. Oni jsou u vlády asi rok a půl a podpora vlády začala prudce klesat. Za poslední dva týdny se se v nových průzkumech ukázalo, že opozice jde nahoru, zatímco vláda dolů. Doufám, že to takhle bude takto pokračovat.

Možná hraje roli i to, že vláda se snaží okleštit soudy.

Soudy a také historii. To, co dělají s Donaldem Tuskem, kterého chce vláda obžalovat a který se i přes její úsilí stal prezidentem Evropské unie... To byla šílená prohra. Zároveň Poláci, přece jenom bývalý předseda vlády, ten byl populární a je populární pořád. A lidé vědí, že Tusk je čestný člověk. Možná dělal chyby, možná dělal něco, co se může nelíbit, možná udělal něco, co lidé odsuzují, ale není to vrah. Jak to vlastně je, ukázalo hlasování Evropské unie na Maltě, kde polská vláda byla jediná, která hlasovala proti svému občanovi. Polská vláda si představovala, že budou hlasovat spolu s ní jako Orbán. Hlasovali pro Tuska. Tím se ukázalo, do jaké míry polská vláda žije v nějakém vymyšleném světě a do jaké míry izoluje Polsko, které mělo mezinárodně velice silnou pozici a bylo považované za jednu z důležitých evropských zemí. A teď jsme se objevili někde úplně na konci. Myslím, že to lidmi šíleně pohnulo. Najednou si začali uvědomovat, že se může stát, že Polsko zůstane samo mezi Ruskem a Německem, jako tomu už v dějinách bývalo několikrát - a pokaždé to mělo tragické následky.

Nakolik vážně míněné jsou vaše úvahy o tom, že ve střední Evropě znova vzniká jakási, tentokrát mentální, železná opona.

Ano, to je smutné. Ale víte, určitým způsobem je to srozumitelné. Protože ten pád komunismu nebyl úplně připravený a přepracovaný občany.

Vy dokonce říkáte, že komunismus v podstatě nikdy nepadl.

Ano, v podstatě nikdy nepadl. Mentálně nikdy nepadl, ta změna přišla příliš snadno a zevnitř. Pochopitelně v Polsku byla opozice mnohem silnější a mnohem masovější. Ale stejně myslím, že lidé to necítili tak, že jsou autory těchto změn.

Řekněte mi, když se po změnách na konci osmdesátých let minulého století Wojciech Jaruzelski později omlouval za to, že na Prahu poslal vojska, byla to vážně míněná sebereflexe, nebo to byl jen utilitární čin, aby si zlepšil pozici v Polsku a před polským soudem?

Jaruzelski byl velmi složitá osobnost a myslím si, že to dobro a zlo se v něm uvnitř pralo. Těžko ho odsoudit jenom jednou větou. I když je zodpovědný za mnoho špatného a dokonce za tragické události. Ale já teď nemluvím o exkomunistech, o těch, kteří byli u vlády. To je úplně jiná věc. Já mluvím o té obrovské většině lidí, kteří třeba byli v partaji, a někteří nebyli v partaji, ale kteří prostě v tom systému fungovali...

Mlčící většina.

Ano. Když Mojžíš vedl Židy z egyptského otroctví do zaslíbené země, tak je nevedl rovně, ale bloudil s nimi čtyřicet let pouští, aby zemřela ta generace, která si pamatovala otroctví. A dneska žijeme mnohem déle, čtyřicet let je málo...

Tomáš Garrigue Masaryk říkával, že na vybudování demokracie je potřeba padesát let.

No a teď potřebujeme asi osmdesát.

Jinak vy jste se málem stala Češkou.

Jo. Málem jsem se stala Češkou, v roce 1968 jsem si zažádala o české občanství. Když jsem se pak ocitla v českém vězení, napadlo mě, že to není nejlepší nápad.

Jak se k vám čeští bachaři chovali?

Bachaři byli velmi neslušní. Polští bachaři, podle toho, co jsem mohla srovnat se zkušeností mých kamarádů, byli mnohem milejší.

Čím to je?

Nevím. Možná to je podobné německé povaze. Když někdo dostane moc, tak se cítí, že má právo chovat se jako robot, jako automat. A věří, že ta jeho moc ho osvobozuje z lidských reakcí a z lidských instinktů.

Jak vy to máte s mocí? Řekla jste o sobě, že už od patnácti let jste chtěla být režisérkou, protože jste chtěla mít moc a říkat lidem, co mají dělat.

Chtěla jsem říkat lidem, co mají dělat, ano. Ale myslím, že je ve mně ten ženský prvek rozhodující. Nechci to nikdy dělat autoritárně. To je myslím trošku rozdíl mezi mužskou a ženskou povahou. Ženy spíše negociují, spíš jim záleží na tom, aby ten projev byl co nejlepší. Aby to dítě bylo co nejúspěšnější. A moje ctižádost či moje ego jsou druhořadé. To je třeba rozdíl mezi povahou polských lídrů, a nejenom polských, a Evropskou unií. Evropská unie je jako žena. Tam se všechno negociuje. Všechno se domlouvá, dělají se kompromisy...

Trochu nerozhodná žena.

Ano, právě kvůli tomu je nerozhodná. Když prostě chcete, aby všichni byli spokojení, tak nemůžete rozhodně říct, teď to bude takhle. Tohle dělá Putin. A kvůli tomu ho obdivuje většina dnešních východních lídrů. Jako Zeman, Orbán nebo tajně i Kaczynski.

Koho obdivujete vy?

No, určitě ne Putina.

To jsem předpokládala. Z evropských lídrů je to Angela Merkelová?

Myslím, že z evropských lídrů Angela Merkelová je jediná, kdo je hoden slova lídr. I když nesouhlasím se všemi jejími rozhodnutími. Mysílm, že třeba řeckou otázku rozhodla neurčitě. Ale už bych jí historicky nevyčítala uprchlíky. Tady se úplně zapomnělo na kontext. Nebylo to třeba chytré z hlediska německé politiky, ale ti uprchlíci už v Evropě byli. Jenomže se nalézali na Balkáně, kde to hrozilo prostě třetí balkánskou válkou.

To by byla postava do filmu.

Jo. Angela Merkelová, kterou nikdo nebral vážně, když začínala a která vyrostla tak, že o ní můžeme mluvit jako o... V polštině říkáme „mož stanu". Nevím, jestli máte něco takového jako státní muž.

Státník.

Státník, ano. Ona je jeden ze státníků.

Sdílejte článek

Reklama

Související témata:

Doporučované