Atletka Manuel: Dávají mi najevo, že jsem odlišná. Ale být jiný je skvělé

Poprvé si to uvědomila, když ještě jako teenagerka vyběhla na olympijský ovál v Paříži. „To přišla první vlna,“ říká o popularitě. „A po zlaté medaili jsem letos pocítila druhou.“

Lurdes Gloria Manuel, pro své blízké prostě Lu, je najednou nepřehlédnutelná. Na halovém mistrovství světa v Toruni v březnu šokovala konkurenci vítězným během. Ukázala se na mítincích Diamantové ligy, takže už najednou nemusí bojovat o místo na nich - velké akce ji naopak chtějí samy. „Potvrdila, že patří do nejužší světové špičky,“ říká její atletický manažer Alfonz Juck.

Před rozhovorem pro Seznam Zprávy ji ostatně i hotelový manažer poprosí o fotku se slovy: „Dcery dělají atletiku, jste jejich vzor.“ Na to se Manuel trochu plaše usměje, pořád to jsou nové zážitky. Vždyť ještě před rokem byla atletickou nadějí, nyní už má roli té, která inspiruje.

„Přijde mi, že jsem se moc nezměnila,“ opáčí ona, ale zdůrazní, jak ji takové momenty těší: „Je to krásné, protože vím, jaké to je, když k někomu vzhlížíte. Když se snažíte, protože v někom vidíte svoji motivaci,“ odvětí rodačka z Ostravy, jejíž životopis se v Česku vymyká. Má tátu z Angoly a maminku z Ruska, mluví pěti jazyky, rodinu ctí nadevše a od nejbližších se naučila to, co hodně potřebovala: „Že se nikdy nezavděčíte všem lidem.“

Proto se snaží žít podle svého. Vypráví o energii, kterou vyzařoval Usain Bolt. Anebo o tom, jak ji baví móda. Vždyť už teď přemýšlí, co originálního si vezme na vyhlášení Atleta roku, kde bude mezi hlavními favority.

Proč zrovna móda?

Baví mě ji sledovat a přijde mi, že tím člověk může ukázat, jak moc je kreativní a co dokáže z nápadu přetvořit do reality. To se mi líbí. My atletky jsme v podstatě pořád jenom v tréninkovém, takto můžeme dát najevo, že máme svůj styl a lišíme se. Mně se vždycky líbí, když se lidé něčím odlišují. Tím se celkově řídím.

Proto jste si na Sportovce roku vzala růžové šaty s dlouhými rukávy a vlečkou? Módní policie vás vychválila.

Líbila se mi barva, styl, střih. Dresy jsou předem stanovené od sponzorů, ty měnit nemůžeme. U atletek to jde přes účesy a make-up. Na závodech je vidět, že holky už se tolik nebojí projevit svoji osobnost. Je zajímavé pozorovat, jaké nápady mají.

Jaké máte vy?

Vždycky plánuju dopředu. Na halovém mistrovství republiky jsem si dala bílé mašle do vlasů, udělala si drdůlky, na obličej jsem si dala perličky. Líbí se mi takhle experimentovat. Teď mám v hlavě červené stíny se třpytkami. Vždycky si to musím nejdřív vyzkoušet, jestli to bude vypadat dobře, tak se v tom ukážu.

Vzhled sportovkyň je věčné téma. Jak jste nahlížela na vzruch okolo toho, že televize dostaly instrukce, jak nezabírat atletky zblízka a zespodu kvůli „sexualizaci a objektivizaci sportovkyň“, jak znělo oficiální stanovisko?

To se přece nijak netýká toho, jaké holky nosí vlasy nebo jestli se upravují. Bylo to zaměřené na to, že v televizních přenosech jsou určité úhly, které se u kluků nenatáčejí, což je prokázané. To byl největší problém, ale myslím si, že spousta lidí to nepochopila. Absolutně se to netýká image sportovců nebo toho, že bychom jako atletky neměly ukazovat svoji osobnost. Navíc to není zákaz, ale příručka, doporučení. Šlo jen o tento typ záběrů - kameramani se toho můžou držet, i nemusí. Ale myslím, že to je i v jejich zájmu, že je to takto lepší.

Jiný příklad na podobné téma: když Sydney Sweeney natočila reklamu, v níž takřka nahá propagovala sázení na sport, řadu vrcholových sportovkyň to popudilo, ozvaly se. Vy jste to měla jak?

Samotnou reklamu jsem neviděla, ale zaznamenala jsem trend, že na to holky odpovídaly. Že říkaly: Takhle vypadá pravý sport. Řekněme, že to je kontroverzní reklama. Ona je modelka, která nedělá sport na vrcholové úrovni, a takový člověk podle mě nemůže vůbec vidět, co to obnáší. Ale zároveň to beru tak, že jestli za to má peníze a jestli je s tím v pohodě, je to každého věc. Stojím si za tím, že každý se může rozhodovat za sebe. Já s tímhle v pohodě nejsem, ale to je můj názor. Ať do toho jde, i když ji já nepodpořím. Moc víc k tomu nechci říkat. Vždyť to ani není moje tělo.

A jak velká dřina pravý sport je?

Těžko se to popisuje někomu, kdo vůbec nesportuje. Nejtěžší bývá to, že každý den musíte jít na trénink a zvládnout ho, ale my jsme zvyklí. Sport je teď můj životní styl. Dávky, na které jsem už zvyklá, by samozřejmě byly něco úplně jiného pro toho, kdo by nic nedělal a najednou by si zkusil náš trénink.

Zvlášť vaše čtyřstovka bolí.

Bolí hodně, je to specifická disciplína. Vlastně nejdelší sprint, hodně se u ní kombinuje vytrvalost s rychlostí. Důležité je trefit první dvoustovku. Protože jakmile jste tam rychleji, než máte, tak na konci už síly nenajdete. A když jste tam pomaleji, než máte, holky vám utečou a už je nedoženete, na to pak ani ušetřené síly nestačí.

Co dalšího bolí?

Každý cvik, který tělo do té doby nezná a je pro něj nový, pro mě takových bylo teď hodně v prvním roce v tréninkové skupině v Nizozemsku. Několik týdnů vás dané místo bolí, zároveň je to super nejen pro celkovou sílu, ale i pro prevenci. I z vědeckých studií teď vychází, že silový trénink - samozřejmě ne stejný, jaký děláme my jako profesionální sportovci, ale v menší míře - se doporučuje pro všechny lidi. Svaly to drží v určitém napětí, pomáhá to celkově do života, lidé jsou odolnější.

Jaký je vůbec život profesionální atletky? Máte za sebou první takovou sezonu.

Teď se na atletiku naplno soustředím, ale není to něco, u čeho bych chtěla strávit celý život. To vím určitě už teď. Ale když si něco oblíbím nebo mi přijde, že mi to jde, chci se tomu věnovat naplno. Sezona byla dlouhá a vyzkoušela jsem si, kde jsou moje možnosti a kde už je trošičku stopka. Což je cenná zkušenost, můžeme z ní vycházet pro příští roky. Takticky jsme už přišli na to, co mi sedí, ale vidím velkou rezervu v trénování.

Když jste to zmínila, co dalšího vás baví?

Navrhovat oblečení jsem si ještě nevyzkoušela, ale myslím si, že by to bylo zajímavé. A baví mě věc, která je trochu spojená se sportem - tanec. Přemýšlela jsem, že bych se přihlásila na lekce, nebrala bych to vůbec závodně, spíš pro radost, kdybych měla čas. A to je zatím tak všechno. Přijde mi, že mám občas dobré nápady, které by se daly využít, jenom nevím, jak je pak přesně přetvořit do reality. Ale možná na to přijdu.

Do StarDance byste šla?

Asi ne. Hlavně proto, že soutěž stojí na hodnocení několika klasických tanců, ty mě neberou. Oblíbila jsem si bachatu, což je španělský tanec hodně podobný salse, jen se liší v počtu kroků a dalších detailech. Taky by mě docela zajímalo vyzkoušet si street dance.

Působíte v tréninkové skupině v Nizozemsku, obecně hodně otevřené zemi. Jste tam v módě odvážnější než v Česku?

Neřekla bych, že by se to změnilo. Už proto, že tady jsem byla celou dobu odlišná, což vám lidé dají najevo. Pořád to dávají. Ale já si myslím, že je skvělé, když jste něčím odlišný. Samozřejmě neříkám, že se taky občas neřídím trendy, ale právě trochu odlišnosti je pro mě to, co pak může ostatní lidi inspirovat. Že bych se v Česku schovávala a pak to v Nizozemsku, protože tam mají jinou mentalitu, dělala jinak? Nemyslím si, že by se lidé měli měnit kvůli tomu, v jaké společnosti zrovna jsou.

I když to není snadné.

Chápu, že to je náročné. Ale přijde mi, že lidé se pak zbytečně omezují kvůli tomu, co si o nich ostatní myslí. Zvlášť v tom nejnáchylnějším věku, v pubertě, mi to přijde nejvíc škoda. Protože to je období, kdy lidé hledají svoji identitu. To, jak se můžou projevovat, jakým způsobem můžou ukázat svoji osobnost. Brzdí vás to v kreativitě. Můžete se pak bát ukázat, kým vlastně jste.

Kdo inspiroval vás?

Pro mě jsou největší inspirací určitě rodiče. Částečně i tou sportovní, protože můj taťka dělal spoustu sportů, vyzkoušel toho opravdu hodně. Ale zdaleka nejen kvůli obrovské lásce ke sportu. Ještě víc tím, jaký mají s mamkou příběh. Co všechno zvládli jenom proto, abychom se my měli dobře. A to je mi strašně blízké. Líbí se mi mentalita, že rodina je nade vše. A toho se i držím. Jsme si nejblíž, trávíme spolu nejvíce času ze všech lidí, tak bychom si neměli házet klacky pod nohy. Neexistuje téma, které s nimi nemůžu probrat. Rodina má být místečko, kam se vždycky můžu vrátit. Kde jsem doma, kde mě přijmou, postarají se o mě, pomůžou. Jsem za to vděčná, protože vím, že ne všude to takhle funguje. Což mi přijde jako strašná škoda.

A čistě sportovní inspirace?

Samozřejmě Usain Bolt. Myslím, že to řekne úplně každý atlet. Strašně mě bavil tím, jakou vždycky vytvořil atmosféru. Že podal skvělý výkon, je jedna věc, druhou je neuvěřitelná energie a to, že každý závod prožíval s lidmi. Fakt se mi líbilo, jaký je showman. Že lidem předával hodnotu, příběh. To, čím si sportovci procházeli a kam až to dotáhli, mě strašně baví pozorovat. Další inspirací je třeba bahamská olympijská vítězka Shaunee Millerová.

Ona i Bolt jsou originální osobnosti, vy vzhledem k vašemu původu na Česko taktéž. Je těžké zůstat v době pozlátka sociálních sítí sám sebou?

Podle mě záleží na spoustě věcí. Pro mě to například nebylo zas tak těžké, protože s námi přesně tohle od malička rodiče řešili. Mám v nich obrovskou podporu. Vím, že je v pohodě, že jsou lidé nějakým způsobem odlišní a že názory se budou vždycky lišit. Tím se řídím. Vy si můžete říct, že růžová bunda je moc křiklavá, takže si ji nevezmete, protože se to spoustě lidem nelíbí, pak vylezete ven v černé bundě a stejně se najde člověk, který řekne, že na vás není hezká. To mi naši vždycky zdůrazňovali a já s tím souzním. Nejde se zavděčit všem. Přesně o tom to je - být sám sebou.

Znovu bych zopakoval, že to často není snadné.

Neměli byste brát úplně ohledy na to, že někdo zmíní to, co se mu na vás nelíbí. Protože takoví lidé vždycky budou a vy to neovlivníte. Můžete ovlivnit jenom to, jak odpovíte. A odpovědět můžete tím, že se o tyhle věci nebudete zajímat. Že si budete nosit, co chcete. Že budete dělat to, co máte rádi a co vás baví.

To je něco, co byste chtěla předávat dál? Najednou k vám vzhlíží nejen mladí atleti.

Myslím si, že takových věcí je víc, i když s tím samozřejmě spousta lidí nemusí souhlasit a mohli by říct, že nemám tolik zkušeností, že je mi jenom jedenadvacet let. Řídím se tím, že chci, aby mě bavilo to, co dělám. Musíte milovat svoji práci, abyste ji mohli vykonávat co nejlépe, což platí jak pro atletiku, tak pro ostatní sporty i v životě celkově. Člověka to činí šťastnějším, než když se pořád trápí na jednom místě a připadá si vyhořelý. Chápu, že ne všichni mají takovou možnost. Takže ještě jednou - jsem vděčná, že můžu dělat to, co mě fakt baví. A pak určitě být sám sebou. Spousta lidí má problém se ukázat, protože se bojí, že ostatní zareagují negativně. Neměli bychom se nechat ovlivnit tím, kdo si co myslí. Budete to stejně slyšet celý život, nejen ve škole, ale pak i v práci, pořád. Kdybychom se pokaždé museli řídit tím, kdo co někomu řekl, tak se z toho zblázníme. A to nikdo nechceme, ne?