Popelka v tretrách. Ukrajinský zedník s českým pasem sní o medailích

Zázraky se dějí nejen v pohádkách. Skutečný život také občas nese silné příběhy. Jen v roli Popelky už třeba nebude holka v potrhaných šatech s ušmudlanou tváří. Může to klidně být i statný junák v trenýrkách a atletických tretrách. Volodymyr Myslyvčuk.

Příběh kladiváře opravdu připomíná pohádku. Jen s tím rozdílem, že za jeho zázračnou proměnou nestojí žádná dobrá víla. Zasloužil se o ni sám, pracovitostí a pílí. A také nesmírnou oddaností sportu.

Když mladý Ukrajinec Voloďa před šesti lety dorazil do Česka, nesnil o velké sportovní kariéře. Ačkoli svého času se aktivně věnoval atletice a dokonce startoval na světových akcích mezi juniory, měl úplně jiné plány.

Původně se ani nemínil usadit v české kotlině. Plánoval jet dál na západ, jen si nevystačil s penězi. Proto musel vystoupit z vlaku, aby si trochu přivydělal.

Pak, jak to v pohádkách bývá, šlo všechno ráz naráz. Voloďa se nakonec do vytoužené země už nevypravil. Místo toho začal pracovat, potkal hezkou dívku, se kterou se oženil, a stal se otcem.

Zlomový bod nastal, když mu jednoho krásného dne pošta doručila divný balíček. Bylo tam jablíčko a - ano, máte pravdu – to jablíčko nebylo obyčejné. Vážilo přes sedm kilo, mělo řetěz a držadlo. Bylo to zvláštní jablíčko, říká se mu atletické kladivo.

Nečekaná zásilka byla dárkem od manželky. Věděla o někdejších choutkách svého milého a chtěla mu dopřát něco z jeho bohatýrských radovánek.

Po několikaleté pauze Myslyvčuk znovu začal s tréninkem. Vracel se domů večer po těžké šichtě na stavbě, dával si krátký oraz a v noci si šel zaházet kladivem na vedlejší pole. Na náčiní si připnul blikačky a po odhodu ho s baterkou hledal. Cvičil tak hodinku, dvě a ráno zase pospíchal do práce.

„Když jsem to prvně slyšel, byl jsem ohromen,“ svěřuje se Seznam Zprávám známý vrhačský kouč Dušan Král, který nyní Myslyvčuka připravuje. „Mám za to, že nikdo ze současných českých a zahraničních sportovců není schopen takových obětí. Dnešní generace je rozmazlená, baží po kvalitních podmínkách. Je to opravdu unikátní případ, který se jen tak nevidí.“

Trenérský bard ví, o čem mluví. Stojí skoro za všemi kladivářskými úspěchy v zemi: cepoval medailistu světového šampionátu Lukáše Melicha, piplal českou rekordmanku Kateřinu Šafránkovou.

Myslyvčuk se dostal do jeho rukou zcela náhodně. S pomocí manželky obeslal atletické oddíly s prosbou, jestli by si občas nemohl zatrénovat. Většina klubů ani neodpověděla. Zájem projevila jen pražská Dukla, kde právě působí Král.

Spolupráce se rozjela rychle, Král a Myslyvčuk si padli do oka.

„Volodymyr nemá výjimečnou sílu, vyniká ale neskutečnou technikou. Navíc je velmi vnímavý a přemýšlivý, klade velký důraz na každý detail. Neustále vymýšlí nová cvičení, sleduje trendy na internetu. Vyzkouší všechno, vybere si, co mu svědčí nejvíc, a pak se to snaží dotáhnout,“ popisuje trenér.

Výsledky společné práce se dostavily záhy. Brzy bylo jasné, že z neznámého nováčka z ukrajinského města Deljatyn se může vyklubat eso. Následovaly úvahy o získání českého občanství. Myslyvčuk měl nakročeno k tomu, aby se stal tuzemskou kladivářskou jedničkou.

Byla by škoda promarnit takovou příležitost.

„Musím smeknout před Volodymyrem a jeho rodinou,“ svěřil se Dušan Král. „Obětovali tomu obrovské množství času, úsilí a vlastních peněz. Celé to bylo strašně zdlouhavé. Naivně jsem si myslel, že to vyjde zhruba na rok, ve skutečnosti to trvalo dvakrát tolik. Chození po úřadech je ubíjející, obstarat každé razítko je neskutečná práce.“

Vytoužený dokument získal Myslyvčuk zkraje roku 2024. Zároveň od světové federace obdržel povolení reprezentovat Česko. První akcí s novým státním znakem na hrudi bylo mistrovství Evropy v Římě, hlavní událostí sezony se ovšem stala pařížská olympiáda.

Skončil tam v kvalifikaci, ale cítil se, jako by to celé vyhrál. Do Francie totiž odlétal jako ryzí amatér, ještě den předtím měl osmihodinovou šichtu na stavbě. Vrátil se jako profesionální sportovec. Dostal plný úvazek na Dukle, už nemusel zedničit.

Změna ho nakopla ještě víc. Dříve házel kolem 75 metrů, letos poprvé překonal osmdesátimetrovou hranici. Před měsícem na Evropském poháru v Nikósii vyhrál výkonem 80,69 m. Tím se Myslyvčuk posunul na druhé místo v českých historických tabulkách. Lepší je jen Vladimír Maška, který už od roku 1999 drží rekord 81,28 m.

„Jsem přesvědčen, že letos ho dáme,“ usmívá se kouč. „Napevno s tím počítáme. I sám Vlaďa Maška mi volal: Tak už to asi brzy přijde, co? Myslyvčuk teď má na 81,5 až 82 metrů. A tím to ještě nemusí končit.“

Výborná příležitost pro splnění stanoveného cíle se naskytne na mistrovství Evropy, které proběhne v půlce srpna v Birminghamu. Na obdobný šampionát před dvěma lety Myslyvčuk jel jako nováček české výpravy. Letos bude útočit na medaili. „Je to tak, nechceme být přehnaně skromní. Volodymyr má na velký výsledek, jenom postup z kvalifikace do finále by byl asi málo,“ potvrzuje Král.

A co dál? Pomyslný vrchol by měl přijít za dva roky, na letních hrách v Los Angeles. Bude v nejlepších letech, už ošlehaný těžkými závody. Ovšem trenér věří, že by svěřenec mohl zdárně zvládnout i další olympijský cyklus. „Měl několikaletý prostoj, kdy prakticky netrénoval. Proto není opotřebovaný jako jeho vrstevníci,“ vysvětluje zkušený odborník.

Ovšem nebyla by to ta správná pohádka, kdyby se v ní neobjevily záporné postavy. Češi jsou obecně výbornými fanoušky. Dokáží mocně povzbuzovat a v případě nezdaru zachovají přízeň. Bohužel jsou ale i jiní. Je jich menšina, o to víc jsou otravní – hlavně na internetu.

Když v březnu česká běžkyně Lurdes Gloria Manuel vyhrála titul halové mistryně světa, v záplavě blahopřání se ozývaly i xenofobní hlasy. Poukazovaly na tmavší odstín její pleti a nechutně to komentovaly. „Občas musíme přečíst v komentářích nepříjemné příspěvky. Prý česká atletika nepotřebuje, aby zemi reprezentovala snědá sportovkyně,“ řekla nám její matka Anastasija.

Rozhovor s českou plavkyní ukrajinského původu Darjou Nabojčenkovou, který Seznam Zprávy publikovaly v prosinci, také vyvolal bouřlivou debatu. Část diskutujících vůbec nezajímaly sportovní ani lidské kvality protagonistky. Veškerá jejich pozornost byla upřena výlučně k rodišti sportovkyně a domnělým motivům stěhování do Česka.

Totéž někdy musí vyslechnout i Myslyvčuk. „Hodně lidí mě stále bere jako cizince,“ přiznává kladivář. „Na sociálních sítích mi píší: Nejsi Čech, jsi z Ukrajiny! Já to ale vím, nemusí mi to připomínat. Jen chci udělat pro českou atletiku to nejlepší, co můžu.“

Trenér Král ovšem svého svěřence zvlášť chránit nemusí.

„Také ke mně občas doletí nějaké negativní ohlasy. Nepřející lidi jsou všude, i v atletickém prostředí. Volodymyra to ale nerozhodí, jsem si tím jistý. Je to bojovník, který prošlapal už strašně dlouhou cestu. Dobře ví, co chce, a vytrvale jde za svým cílem,“ říká kouč Seznam Zprávám.