Článek
Dva sporty, stejný problém. A přesto dva opačné výsledky.
Ruští hokejisté a hokejistky se podle rozhodnutí Mezinárodní sportovní arbitráže (CAS) v Lausanne mají vrátit na světové šampionáty. Stejný orgán však ani ne o tři týdny dříve ponechal v platnosti zákaz startu Rusů a Rusek na mezinárodních soutěžích v curlingu.
První zmíněné rozhodnutí ve světovém hokeji vyvolalo silné emoce - už jen proto, že jde o sport, s nímž Moskva už od dob Sovětského svazu spojuje značnou část své identity a národní hrdosti.
Řada evropských svazů oznámila, že proti sborné nenastoupí, hlavní sponzor mužského šampionátu Škoda Auto pohrozil, že přehodnotí své zapojení, a kanadský premiér Mark Carney prohlásil, že Rusové do jeho země na mistrovství světa do 20 let v žádném případě nepřijedou.
Nespokojenost panuje i v samotné Mezinárodní federaci ledního hokeje (IIHF). Ta vyjádřila zklamání a trvá na tom, že vyloučení bylo nutné kvůli bezpečnosti účastníků a regulérnosti soutěží. Autoritu arbitráže ale respektuje a verdiktem se podle svých slov bude řídit.
Jak je ale vůbec možné, že ve dvou různých zimních sportech došla CAS k diametrálně odlišnému řešení stejného problému?
Odpověď musíme začít hledat už u samotné povahy arbitráže. Není to soud ve smyslu státní či nadstátní instituce s jasnou autoritou. Jde o rozhodčí tribunál a jeho pravomoc stojí na dohodě stran.
„K CAS se mohou dostat jen věci, u nichž se strany dohodly, že je projedná,“ vysvětluje pro Seznam Zprávy Ryan Gauthier, docent sportovního práva z kanadské Thompson Rivers University. Taková dohoda bývá obvykle zakotvená přímo ve stanovách sportovních organizací.
Tak je tomu i v hokeji. IIHF má – stejně jako valná většina sportovních federací – řešení sporů u CAS ve svých stanovách. Ruský hokejový svaz se k respektování verdiktu zavázal tím, že se na arbitráž obrátil.
„Musel podepsat dokument, že předem přijme nález, ať už bude jakýkoli,“ uvádí pro Seznam Zprávy Jean-Loup Chappelet, profesor na Univerzitě v Lausanne, který se dlouhodobě věnuje řízení olympijského hnutí. Každá strana pak do rozhodčího senátu nominuje jednoho arbitra.
Z této povahy plynou i jednotlivé spory – vše se odvíjí od stanov té dané sportovní federace.
Senát tedy u hokejových soutěží vůbec neposuzoval, zda je správné, aby Rusko po zahájení protiprávní agrese na Ukrajinu hrálo, či nehrálo mistrovství světa. Zkoumal, zda rozhodnutí IIHF z letošního července odpovídala jejím vlastním stanovám a předpisům, a to výhradně na základě argumentů a důkazů, které obě strany předložily.
„CAS morální argumenty nezohledňuje. Zohledňuje jen důkazy,“ shrnuje Chappelet a poukazuje na problém, se kterým se právo potýká od nepaměti - „co je legální, nemusí vždy být zároveň morální“.
Vágní argument bezpečnosti
V hokejovém případě tak šlo především o to, jak IIHF vyloučení Ruska právně postavila. A tady začíná problém. Když federace v únoru 2022, krátce po začátku invaze, vyřadila Rusko a Bělorusko ze svých soutěží, rozhodnutí nerámovala coby sankci. Její disciplinární komise v létě téhož roku potvrdila, že jde o bezpečnostní opatření, které je nediskriminační a přiměřené. Rada IIHF pak vyloučení každoročně prodlužovala - naposledy letos v červenci - opět s odkazem na bezpečnost a regulérnost soutěží.
Gauthier v tomto postupu chybu nutně nevidí. „Zřejmě to byl jediný nástroj, který jim stanovy dávaly. A zároveň způsob, jak říct: podívejte, nejde o politiku, jde o bezpečnost,“ podotýká. Bezpečnostní argument má ale slabinu: riziko je potřeba doložit, a to znovu při každém dalším prodloužení.
Laťka, kterou CAS nastavil, je přitom vysoká. Podle tiskové zprávy arbitráže mohou právo sportovců určité národnosti účastnit se soutěží převážit jen podložené bezpečnostní obavy. „Způsob, kterým IIHF mluví o bezpečnosti, je velmi vágní,“ říká Chappelet. „Neprokázala žádné bezpečnostní hrozby. A když v právu nemáte důkaz, prohrajete.“
O tom, že bezpečnostní argument může představovat problém, ale nejvíc vypovídá vnitřní historie sporu. Ještě než se dostal do Lausanne, prošel orgány samotné IIHF. Disciplinární komise federace letos v květnu zrušila rozhodnutí rady s tím, že jeho zdůvodnění nestačí. Rada věc znovu posoudila a Rusy opět odmítla.
„Oni to věděli,“ komentoval to Szymon Szemberg, dlouholetý mluvčí IIHF, v rozhovoru pro Seznam Zprávy. „Měli pět let na to, aby něco udělali, aby změnili stanovy. Správná otázka je, proč se k tomu jednoduše neodhodlali.“
Rozhovor SZ Sport:
Chappelet nabízí prozaické vysvětlení: v disciplinární komisi podle něj sedí právníci, kteří věděli, že argument neobstojí, zatímco v radě jich je málo, nebo žádní. „Otázka důkazů pro ně tedy nebyla důležitá. A tady udělali obrovskou chybu,“ soudí. Federace podle něj zřejmě podcenila i přípravu podkladů. „Pokud chcete u CAS něco vyhrát, potřebujete velmi dobré podklady. A ty připravují právníci.“
IIHF si nepomohla ani jinak. Podle CAS nedoložila organizační důsledky případného návratu Ruska a nepožádala ani o alternativní řešení, třeba o start ruských týmů v neutrálním režimu. Arbitráž přitom podle svého prohlášení nemůže ukládat opatření, o která strany nepožádaly. Federace tak vsadila vše na jednu kartu – a prohrála.
Jen pro srovnání, jak postupoval světový curling: Na rozdíl od IIHF se neopíral o obecnou bezpečnost. Argumentoval konkrétními problémy, které by návrat Ruska způsobil. „Curling přednesl silnější argument, že kdyby se Rusko vrátilo, týmy by s ruskými sportovci odmítaly hrát, soutěže by měly problémy a pořadatelé by je odmítali hostit nebo udělovat víza,“ říká Gauthier.
Plné odůvodnění ani jednoho z rozhodnutí zatím CAS nezveřejnil. Je však zjevné, že argumentaci curlingové federace přijal. Podle jeho tiskové zprávy její rozhodnutí vycházejí z okolností, které brání normálnímu průběhu soutěží, a nemají disciplinární povahu. Vyloučení ruských týmů, které federace v srpnu prodloužila do konce letošního roku, tak zůstává v platnosti.
Kde končí moc sportu
Ve srovnání obou sportů je i špetka ironie. Právě ty problémy, které arbitrům doložila curlingová federace, teď naplno doléhají na IIHF. Několik svazů ohlásilo bojkot, sponzoři zvažují odchod a některé pořadatelské státy odmítají udělit Rusům či Ruskám víza pro vstup do země.
Ukazuje se, kde moc sportu končí.
Idea je taková - sport je apolitický a nadstátní, proto si ostatně i své záležitosti spravuje sám nezávisle na státech. V realitě ale situace vypadá úplně jinak.
Prvně: mezinárodní federace jsou v zásadě běžnými osobami soukromého práva, vesměs toho švýcarského. Svou moc nečerpají od žádného státu ani mezinárodní smlouvy. „Jejich autorita na mezinárodní scéně v podstatě pramení z toho, že lidé věří, že ji mají,“ říká Gauthier. „Nikomu nic nebrání založit si vlastní organizaci. Ale proč by si sportovec vybral moji organizaci místo té, která je v systému olympijských her?“ ptá se kanadský právník řečnicky.
Zadruhé: verdikt CAS zavazuje IIHF, ne státy. „Kanada jako stát není vázána žádným rozhodnutím CAS,“ říká Gauthier. Nic jí tedy nebrání v pořádání šampionátu dvacítek bez Rusů. Zkrátka jim - jak už její vláda oznámila - neudělí víza a nepovolí vstup.
Chappelet pak připomíná, že střet sportu s vízovou politikou států není nic nového. „Sportovní organizace, která není státem, nemůže jinému státu nařídit, aby vydal víza,“ říká. Mezinárodní olympijský výbor (MOV) si u olympijských her vstup sportovců zajišťuje smlouvou s pořadatelem. Jednotlivé mezinárodní federace ale podle Chappeleta nemají dost váhy, aby takovou záruku hostitelské zemi vnutily.
Příklady nevpuštěných sportovců:
- Indonésie, 1962: Vláda neudělila víza výpravám Izraele a Tchaj-wanu na Asijské hry v Jakartě.
- Kanada, 1976: Kanada odmítla vpustit na olympiádu v Montrealu tchajwanský tým pod názvem a vlajkou Čínské republiky.
- Malajsie, 2019: Malajsie odmítla vpustit izraelské sportovce na mistrovství světa v paraplavání, za což jí Mezinárodní paralympijský výbor odebral pořadatelství.
- Indonésie, 2025: Vláda neudělila víza izraelským gymnastům na mistrovství světa v Jakartě a MOV poté vyzval federace, aby v Indonésii nepořádaly žádné soutěže.
Zbývají jim tak jen nepřímé páky. Ta nejsilnější vede přes olympijské hnutí. Její síla se naplno projevuje ve veřejné debatě v Německu, které v květnu hostí hokejové mistrovství světa mužů. Otevřeně se tam mluví o tom, že vzdor verdiktu CAS by mohl poškodit mnichovskou kandidaturu na letní olympijské hry v roce 2036 a následující. „Výběr pořadatele her je politické rozhodnutí MOV,“ říká Gauthier. Člen MOV si podle něj může pomyslet, že země, která dnes nevpustí ruské hokejisty, nemusí být spolehlivým hostitelem ani v budoucnu.
Že to není jen teorie, ukazuje třeba Indonésie. Po loňském odmítnutí víz izraelským gymnastům MOV vyloučil jakákoli jednání o tom, že by tam v budoucnu pořádal své akce. „Může se to stát Německu, ale stejně tak komukoli dalšímu, kdo kandiduje na rok 2036,“ říká Chappelet.
Hokej v kleštích
Potenciální problémy ale nemusí řešit jen pořadatelé, nýbrž i ostatní týmy. Mnohé oznámily bojkot zápasů s Rusy. Pravidla IIHF jsou však poměrně nesmlouvavá.
Takový zápas nejen že by byl kontumován ve prospěch Rusů s výsledkem 5:0. Litera stanov u takové kontumace pak mluví dokonce o diskvalifikaci týmu a jeho přeřazení do nižší divize.
Ze stanov IIHF:
Bylaw 10.3
Zápas je kontumován, jestliže se tým nedostaví k zápasu v určený čas, nebo jestliže rozhodčí zápas kontumoval v souladu s oficiálními pravidly hry. Každá kontumace má za následek diskvalifikaci týmu, o němž se má za to, že zápas prohrál kontumačně, ledaže příčina kontumace byla mimo kontrolu příslušného týmu. Každá kontumace má za následek výsledek 5:0 pro tým, který zápas kontumačně neprohrál, ledaže skóre tohoto týmu bylo vyšší nebo kontumace byla mimo kontrolu týmu, o němž se má za to, že zápas prohrál kontumačně; v takovém případě platí původní skóre. Proti kontumaci se lze odvolat k ředitelství (Directorate).
Statute 19.2.2
Diskvalifikovaný tým je vyřazen z příslušné soutěže IIHF, přeřazen do nejbližší nižší divize, všechny jeho výsledky z příslušné soutěže jsou anulovány na nulu a jeho pořadí v soutěži i ve světovém žebříčku se odpovídajícím způsobem upraví. Všechny případy může disciplinární komise IIHF prošetřit s ohledem na přiměřené a další sankce.
Experti však upozorňují, že při hromadném bojkotu, který hrozí, by takový postup byl zdrcující pro samotný hokej a jeho prestiž před fanoušky a sponzory. „Když pět nebo šest zemí řekne, že s Ruskem hrát nebudou, potrestáte všech šest?“ ptá se Gauthier. „Nic nebrání těm šesti zemím vytvořit si vlastní turnaj nebo jít vlastní cestou,“ dodává.
Světový hokej se tak ocitl v kleštích. IIHF musí provést verdikt, se kterým nesouhlasí, a zároveň nemůže tvrdě trestat vlastní členy, aniž by ohrozila monopol, na kterém stojí celá její autorita.
„Dostali se do velmi obtížné pozice. A dostali se do ní sami,“ shrnuje Chappelet. Federace měla roky na to, aby vyloučení Ruska postavila na pevnějších základech, a varování vlastní disciplinární komise nechala bez odezvy.
A jak z kleští ven? Východisek moc není.
Nález arbitráže lze napadnout u švýcarského Spolkového soudu, ten ale věc znovu neprojednává a zkoumá jen úzký, taxativní výčet vad, především procesního charakteru. Samotné odvolání navíc verdikt nepozastavuje, protože nález je vykonatelný okamžitě, pokud soud zvlášť nepřizná suspenzivní účinek. Reálnější je, že federace rozhodne znovu a tentokrát se opře o to, co v hokejovém sporu chybělo a v curlingu zafungovalo. Doložené bojkoty, odchody sponzorů a vízové překážky už dnes IIHF na stole má.
Ani nové rozhodnutí ale nezmění to podstatné, co spor odhalil: sport sice o sobě rád tvrdí, že stojí nad politikou, ve skutečnosti se jí ale nikdy nezbavil.












