Hlavní obsah

Putin a Si díky Trumpovi získávají větší manévrovací prostor, říká analytik

Foto: Reuters

Americký prezident Donald Trump, čínský lídr Si Ťin-pching a ruský prezident Vladimir Putin v Šen-čenu. Snímek je z 18. listopadu 2026.

Půjde o vůbec první schůzku tří lídrů. „Přitahují ho vůdci, které vnímá - podobně jako svůj vlastní obraz - jako silné, rozhodné a nesvázané liberálními institucemi,“ říká k Trumpovu přístupu americký analytik Parmar Inderjeet.

Článek

Donald Trump, Vladimir Putin a Si Ťin-pching mají každý jinou představu o tom, jak by měl svět vypadat. Spojuje je ale snaha posilovat vlastní moc a prosazovat zájmy svých zemí, i když to znamená zpochybňovat dosavadní pravidla mezinárodního řádu.

Jejich společné jednání v čínském Šen-čenu tak znovu otevírá otázku, kam se světová politika pod vedením amerického prezidenta posouvá.

Šéf Bílého domu se obdivem k prezidentům Ruska a Číny netají. Opakovaně chválil jejich rozhodnost a schopnost soustředit moc ve vlastních rukou. Sám navíc dává přednost osobním vztahům s ostatními státníky a přímým jednáním před tradiční diplomacií a spoluprací se spojenci.

„Trumpův přístup je vysoce personalizovaný a transakční: s vedoucími představiteli zachází jako s vyjednavači, u nichž může osobní chemie převážit nad strukturálními konflikty, ideologickými rozdíly či závazky vyplývajícími z aliancí,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy Parmar Inderjeet.

„Může působit naprosto průhledně a zjevně šíleně, ale ve skutečnosti tomu tak být nemusí,“ podotýká americký politický analytik a profesor mezinárodní politiky na londýnské City St George's University, který Trumpovu politiku zkoumá dlouhodobě.

Donald Trump opakovaně vyjádřil, že v některých věcech k Vladimiru Putinovi a Si Ťin-pchingovi vzhlíží. Myslíte si, že je tento obdiv upřímný, nebo jde především o politickou kalkulaci?

Trumpův obdiv k Putinovi a Siovi se zdá být směsicí upřímné osobní sympatie a chladnokrevného kalkulu. Přitahují ho vůdci, které vnímá - podobně jako svůj vlastní obraz - jako silné, rozhodné a nesvázané liberálními institucemi, mediální kontrolou a vnitrostátními normami a kontrolními mechanismy. Právě ty ho ve Spojených státech frustrují.

Zároveň má tato chvála strategický účel: lichocením těmto vůdcům doufá, že si otevře prostor pro transakční dohody, které posílí ekonomické a geopolitické priority USA a zároveň oslabí čínsko-ruské partnerství, které považuje za větší dlouhodobou hrozbu pro americkou převahu. Trump může působit naprosto průhledně a zjevně šíleně, ale ve skutečnosti tomu tak být nemusí.

Putin i Si soustředili značnou část politické moci do svých rukou. Myslíte si, že Trump obdivuje způsob, jakým vládnou, a vnímá jejich politické systémy jako modely, ze kterých by se mohl inspirovat?

Zjevně obdivuje soustředění moci v rukou Putina a Si Ťin-pchinga. Opakovaně porovnával jejich schopnost jednat rychle a jednostranně s tím, co považuje za ochromení americké demokracie.

Zkrátka ho přitahuje schopnost těchto vůdců vyzařovat sílu, vyžadovat loajalitu a prosazovat národní zájmy bez kritiky a kontroly ze strany Kongresu a americké zahraničněpolitické elity.

Summit trojice lídrů sledujeme v on-line reportáži:

Zda jejich systémy vnímá jako doslovné vzory k napodobení, je složitější otázka. Americká ústava a institucionální odpor totiž znemožňují jejich plošné kopírování.

Jeho rétorika a vládní instinkty, jako jsou útoky na „deep state“, upřednostňování loajality před odborností a ochota testovat institucionální normy, nicméně naznačují, že jejich styl personalizované, hierarchické vlády považuje za atraktivní jako nápravu toho, co vnímá jako selhání liberální demokracie ve vlastní zemi.

Trump přistupuje k mezinárodním vztahům často prostřednictvím osobních vztahů s ostatními lídry. Dalo by se říct, že věří, že osobní sympatie a přímá jednání mohou překonat politické rozdíly. V čem se tento přístup liší od tradiční americké zahraniční politiky?

Tradiční americká zahraniční politika po roce 1945 spočívala na institucích, aliancích, byrokracii a na pravidlech založeném řádu, který řídili kariérní diplomaté a nadstranická elita.

Trumpův přístup je vysoce personalizovaný a transakční: s vedoucími představiteli zachází jako s vyjednavači, u nichž může osobní chemie převážit nad strukturálními konflikty, ideologickými rozdíly či závazky vyplývajícími z aliancí.

Summitová diplomacie, bilaterální vyjednávání v duchu „umění dohody“ a veřejná chvála či kritika jednotlivých protějšků nahrazují pomalejší, institucionalizovanější procesy v rámci NATO, ministerstva zahraničí či multilaterálních fór.

Výsledkem je nestabilnější diplomacie založená na osobnostech. Ta na jednu stranu sice může přinést krátkodobé průlomy, na tu druhou ale postrádá předvídatelnost a kontinuitu, které si předchozí administrativy tak cenily.

+9

Myslíte si, že Putin a Si vidí v Trumpově obdivu k nim také příležitost? Co mohou získat tím, že mají amerického prezidenta, který zjevně klade důraz na osobní vztahy s autoritářskými vůdci?

Putin a Si si tuto příležitost jistě uvědomují. Americký prezident, který upřednostňuje osobní vztahy a je skeptický vůči aliancím a liberálním institucím, oslabuje intenzitu amerického tlaku v otázkách, jako jsou Ukrajina, Tchaj-wan, lidská práva a ekonomický nátlak.

Oba lídři tak získávají větší manévrovací prostor, příležitosti k vrážení klínů mezi Washington a jeho evropské a asijské partnery a šanci prezentovat se jako rovnocenní partneři, nikoli jako protivníci Spojených států.

Pro Moskvu to může znamenat zmírnění sankčního tlaku nebo zmrazení konfliktu na Ukrajině za příznivějších podmínek.

Pro Peking zase získání času v otázce Tchaj-wanu a technologických omezení a zároveň prosazování multipolárního řádu, v němž již není americké vedení považováno za samozřejmost. Zároveň tato situace uvádí Čínu na vrchol světové politiky a legitimizuje její postavení.

Co Trumpův postoj k Putinovi a Si Ťin-pchingovi znamená pro tradiční americké spojence? Mohl by oslabit jejich důvěru v USA jako spolehlivého partnera?

Obdiv k autoritářským vůdcům tradiční spojence znepokojuje. Evropští a asijští partneři, kteří se spoléhali na americké bezpečnostní záruky, sdílené demokratické hodnoty a předvídatelné vedení, se obávají, že Washington by mohl upřednostnit bilaterální dohody s Moskvou či Pekingem před solidaritou v rámci Aliance.

Veřejná chvála Putina a Si Ťin-pchinga, spojená s kritikou „parazitování“ na NATO nebo s požadavky na transakční rozdělení břemen, podkopává důvěru, na níž spočívá kolektivní obrana.

Spojenci na to mohou reagovat „zajišťováním“, tedy budováním větší strategické autonomie, prohlubováním vnitroevropské či vnitroasijské spolupráce nebo hledáním nezávislých vztahů s Ruskem a Čínou, čímž oslabí soudržnost systému vedeného USA.

Když se na to podíváme ještě více zeširoka - odráží podle vás Trumpův přístup hlubší změnu v tom, jak Spojené státy vnímají svou roli ve světě? Odklání se od představy Ameriky jako vůdce liberálního mezinárodního řádu?

Trumpův přístup skutečně odráží hlubší odklon od představy o Spojených státech jako nepostradatelném vůdci liberálního mezinárodního řádu. Tento řád vnímá méně jako strategický přínos a spíše jako soubor nákladných závazků, které omezují americkou moc a dotují spojence, kteří se na něm bezplatně vezou.

Jeho preference bilaterálních dohod, sfér vlivu velmocí a nacionalismu typu „America First“ navazuje spíše na dřívější realistické či nacionalistické tradice než na wilsonovský či liberálně internacionalistický konsenzus, který dominoval americké politice po roce 1945.

Zda se jedná o trvalou reorientaci či o dočasný výkyv, závisí na tom, do jaké míry se tato změna institucionalizuje, již nyní však signalizuje, že Spojené státy nejsou ochotny nadále garantovat globální liberální řád za dosavadních podmínek.

Doporučované