Přidávat další turnaje je nereálné. Nejsme roboti, říká tenista Menšík

/Od zvláštního zpravodaje v Rakousku/

Víc než tenisovou akci to připomínalo povedenou party. Však se také psal pátek večer - a Jakub Menšík na kurtu s chutí tancoval a dokonce dostal možnost nabudit na chvíli diváky jako DJ. „Pořád jsem normální člověk, který dokáže dělat normální věci,“ vyprávěl.

Než v pondělí vstoupil do turnaje ve Vídni v honu za třetím titulem kariéry, byl hlavní tváří akce Red Bull BassLine, kde šest tenistů, včetně něj, wimbledonského finalisty Berrettiniho nebo mladého Američana Tiena bojovalo za dunění hudby v krátkých tie-breacích na pět bodů. Fanoušci ve Wiener Stadthalle se bavili a tenisté též. Povedené zpestření sezony, která je zase o něco delší a zase náročnější na síly - fyzické i mentální.

„Je nemožné odehrát všechny turnaje maximálně připravený,“ přikývne Menšík v rozhovoru pro Seznam Zprávy v souladu s ostatními osobnostmi svého sportu. Tento boj už tenis řeší ve stejné intenzitě jako při kláních na kurtu.

Menšík má v kariéře zatím tituly dva, loni senzačně ovládl velkou akci v Miami, letos vyhrál hned zkraje roku v Aucklandu. Teď může přidat další ve Vídni na akci ATP 500, kde v pondělí na úvod porazil Rakušana Neumayera ve svém 57. duelu sezony. V Davis Cupu nedávno pomohl porazit USA, zahrál si semifinále Roland Garros, aktuálně je národní jedničkou.

A to je mu pořád jen 21 let.

Máte na konci října ještě sílu?

Je to dlouhé, konec sezony se blíží. Už trochu vnímám, že se dvířka pomalu uzavírají - sezony i celého roku. Myslím, že celkově byl skvělý. Spousta dobrých výsledků a momentů jak v tenise, tak určitě i mimo kurt. Hodnotím to hodně pozitivně. Ale ještě pár turnajů zbývá, těším se na ně.

Byl to pro vás zlomový rok?

Na ATP Tour spíš ten minulý, ale letos průlomů bylo taky dost. Semifinále na Grand Slamu, další vyhraný turnaj, zase to bylo něco nového, co jsem ještě nikdy nezažil. Hlavně výsledek na Roland Garros, kde jsem poprvé na grandslamu dokázal dojít mezi poslední čtyři nejlepší, určitě považuju za průlomový moment v kariéře.

Byl titul blízko, ale zároveň pořád daleko? Tenis je neúprosný, chyběly vám stále dvě výhry ze sedmi celkových, které jsou na grandslamech potřeba.

Je to tak, ale člověk na sebe nesmí být v tomhle úplně přísný. Přece jenom - ze 128 hráčů, co jsou v hlavní soutěži, a dalších desítek v kvalifikaci, může turnaj vyhrát jenom jeden. Jenom jeden člověk zvedne pohár nad hlavu. Samozřejmě je to kruté, na druhou stranu se v tom snažím hledat pozitiva. Když už dojdu tak daleko, tak chci úplně nejvýš, to je jasné. Že se to nepovede, určitě zamrzí. Ale je potřeba to považovat za skvělý úspěch a motivovat se tím do budoucna. Abych jeden den pohár mohl zdvihnout nad hlavu já.

Cítíte od té doby větší terč na zádech, že se na vás soupeři chtějí vytáhnout, že vás řeší fanoušci?

Vlastně necítím. Snažím se na sebe nevyvíjet tlak, ten přichází z okolí, z médií, mimo tenisovou realitu. Tlak tu je a vždycky bude.

Však se říká, že tlak je privilegium.

Jasně, ale já si hlídám hlavně svoje věci, snažím se soustředit se sám na sebe. Myslím, že to je správná cesta, přece jenom tenis je individuální sport.

Už jste byl 12. na světě, co je pro vás jako pro nastupující hvězdu tenisu nejtěžší? Konzistence výkonů?

Myslím si, že nejdůležitější určitě je být co nejdéle zdravý, protože sezona je tak ukrutně dlouhá, že kdo ji odehraje celou zdravý bez toho, aniž by promeškal nějaké turnaje, tak je na konci vítěz. Tohle je nejpodstatnější - a také nejtěžší. Turnajů je tolik, že kdo je konzistentnější, nechci vyloženě říkat, že bude nutně nejvýš na žebříčku, ale určitě je to cesta správným směrem. Jenže předvádět vyrovnané výkony turnaj co turnaj po celý rok je…

Nemožné?

Je to nemožné, nikdo neodehrál sezonu, ve které by vyhrál všechny zápasy nebo všechny turnaje. Vždycky se tam najde moment, kde vám něco trošku hůř sedne. V tenisu i mimo kurt, může to být propojené úplně se vším. Snažím se soustředit na to, abych byl konzistentní, i když se to někdy nevydaří.

Je profesionálního tenisu až příliš? S dodatkem, že se nezdá, že by ho mělo být méně.

Je to tak. O tomto tématu se média, ATP a vlastně i my všichni hráči bavíme už několik let. Já jsem na tour teprve třetí rok, ale samozřejmě je to cítit. Myslím si, že kalendář je fakt hodně nabitý. A máte pravdu, i když se řeší, aby se to aspoň o trošku zkrátilo, spíš to do budoucna vypadá jenom tak, že se bude sezona prodlužovat. Že zase přibude nová tisícovka, další turnaj, což znamená o týden delší sezonu. Nevím, kam tím míří, ale dál už se podle mě nic přidávat nedá. Tohle je nereálné.

Přitom vy jste si sezonu ještě víc zhustil Davis Cupem, proti USA jste v Praze vyhrál před plnou halou. Byla to síla?

Určitě ano. Davis Cup byl pro mě letos asi jeden z mých největších zážitků, protože mým dětským snem vždycky bylo zahrát si Davis Cup v O2 aréně. Reprezentovat Česko, ještě proti takové silné zemi a vyhrát, to byl zážitek, na který nikdy nezapomenu. Motivovalo mě to nejenom do další daviscupové kariéry, ale určitě i do dalších turnajů.

Češi i Češky za národní tým nastupují rádi, proč?

Reprezentace země, respektive Davis Cup, bylo to, co jsem vnímal jako kluk úplně nejvíc. Zápasy dávali v televizi, na některé jsem se byl i podívat, protože to byla jediná možnost, jak v Česku vidět světový tenis. Samozřejmě pak se cíle rozšiřovaly, přibyly grandslamy, individuální mety.

Jenže finálový turnaj Davis Cupu se hraje až na konci listopadu. A na konci prosince už zase letíte do Oceánie, na dovolenou plus přípravu tedy máte měsíc.

Je to určitě drsná varianta, prostoru tam moc není. Času je strašně málo, i pokud se nekvalifikujete na Turnaj mistrů (ten končí 22. listopadu). A to je přesně ono, o čem jsem mluvil - že je nereálné v jednom roce stihnout všechny nejlepší turnaje, aby člověk byl pokaždé stoprocentně připravený. Ale Davis Cup je pro mě určitě priorita. Budu dělat všechno, abych byl co nejvíc ready. Že na přípravu a na volno pak dostanu méně než měsíc, tak jsou karty rozdány. Doufejme, že příště to bude trošku jinak.

Jak moc velký pedant v tomto kalupu musíte být na životosprávu? Máte čas na radost?

Je těžké to skloubit. Snažím se jako tenista samozřejmě být maximálně profesionální a dělat věci na vysoké úrovni, ale taky to skloubit s normálním životem, dělat normální věci jako normální člověk. I když je to časově velice náročné, když se tam na jeden, dva dny objevím a jsem zpátky v Česku, tak zajdu ven s kamarády, dáme si něco dobrého.

Klidně svíčkovou, řízek?

Přesně tak. Samozřejmě si životosprávu, ať je to spánek, nebo jídlo, hodně hlídám. Ale jsou momenty, kdy se snažím si to trošku lidsky zpříjemnit. Odlehčit to. Vnímat, že nejsem jenom robot, který hraje tenis každý den, ale i člověk, který si dokáže užít čas s kamarády.

Je vám 21 let, co říkáte na to, že pořád ještě sbírá tituly váš vzor, devětatřicetiletý Novak Djoković?

Byl můj idol od malička. Od chvíle, co jsem začal vnímat mezinárodní tenis, se mi nejvíce líbil jako hráč právě on. Mám ohledně Novaka spoustu zážitků, pocitů. Jako malý kluk jsem ho vnímal jako tenisového boha, pak jsem měl příležitost ho potkat, potrénovat si s ním, byl to pro mě splněný dětský sen. Ani v něm by mě nenapadlo, že se s ním někdy dokážu poměřit jako soupeř - a on pořád hraje. Je to krásný příběh nejenom mojí cesty, ale také mého vnímání Novaka jako člověka a jako tenisty.

V čem je nejlepší?

Určitě přístupem a celkovou mentalitou. Myslím si, že historicky je jedním z nejkonzistentnějších hráčů vůbec - a jak jsem říkal, to je podle mě v tenise nejdůležitější věc, abyste mohli být dlouhodobě na té nejvyšší úrovni.