„Hoši, je to Tottenham.“ Proč soupeř Slavie budí v Anglii emoce

St. Totteringham's Day.

Ačkoliv nejde o skutečný svátek, pro příznivce Arsenalu jde o jeden z nejvýznamnějších dnů v roce.

Jedná se o datum, kdy už je matematicky jasné, že je Tottenham, jejich úhlavní rival, v příslušné sezoně Premier League nepředběhne v tabulce.

Dříve se jednalo o samozřejmost a pouhou formalitu. Mezi lety 2016 a 2022 se ale situace změnila. Spurs se poměrně dařilo a Arsenal zažíval slabší období, takže v lize končil níže. Od té doby však mají kanonýři v Anglii zase navrch. A neváhají to patřičně oslavit.

Stejně tak si vždy rádi připomenou, že „vyhráli ligu na White Hart Lane“ - s odkazem na to, že svůj dosud poslední titul, kdy sezonou prošli bez jediné porážky, si legendární tým Arséna Wengera zajistil právě na tehdejším stadionu Tottenhamu.

V roce 2015 byl záložník zase Jack Wilshere potrestán za to, že během oslavné jízdy městem na střeše autobusu po vítězství v FA Cupu rozezpívával dav urážlivými písněmi na adresu severolondýnského rivala.

Nepřátelství v rámci jedné čtvrti. Přirozená fotbalová věc, řeknete si.

Zamiřme ale na Stamford Bridge.

Na stadionu Chelsea je při nástupu hráčů na plochu už desetiletí hrán song Liquidator od jamajské hudební skupiny Harry J Allstars. Do rytmické instrumentálky ve stylu reggae všechny tribuny jako jeden muž skandují: We Hate Tottenham, Chelsea! (Nesnášíme Tottenham, Chelsea)

Sociologický průzkum v Anglii z roku 2012 dokonce ukázal, že většina fanoušků modrých barev považuje Spurs za ústředního nepřítele. Cítí vůči nim větší rivalitu než proti Arsenalu či Manchesteru United, se kterými přitom v novém tisíciletí bojovali o trofeje.

A kladiváři z West Hamu? Ti Tottenham nenávidí už skoro 130 let. Podobně silné emoce fanoušci Hammers cítí maximálně k tvrďákům z Milwallu. V rámci první anglické ligy jsou ale jejich hlavním sokem borci v liliově bílých dresech.

Takhle výrazné antipatie fanoušci většinou cítí ke klubům, které jsou úspěšné a neustále vyhrávají. Mohou působit arogantně, až příliš suverénně. Tisíce hejtrů u Realu Madrid, Bayernu Mnichov či dalších mašin na úspěch nikoho příliš nepřekvapí.

Zde je ovšem řeč o klubu, který ligový titul naposledy vyhrál v roce 1961. A anglický pohár FA Cup v roce 1991.

Tak proč ho tolik lidi nesnáší?

„V Premier League jde asi o nejméně oblíbený londýnský klub. S Arsenalem je to dáno historicky i geograficky, jsou to sousedi. Pro Chelsea a West Ham to byla dosažitelnější rivalita a reálnější možnost soupeření než s Gunners, kteří byli v rámci hlavního města dlouho kvalitativně odskočení. A zároveň méně jednostranná než s Fulhamem nebo Milwallem, kteří spoustu let ani nehráli ve stejné lize,“ říká pro Seznam Zprávy fotbalový analytik a fanoušek Tottenhamu Daniel Pišťák, který ve Velké Británii šest let žil.

Jedno je jisté: Tottenham je součástí anglické historie a už z v tomto ohledu si zaslouží respekt. Založen byl už v roce 1882, název si vypůjčil ze hry Williama Shakespeara. Je prvním klubem, kterému se na Ostrovech podařilo získat double, tedy vyhrát v jedné sezoně ligu i domácí pohár. A zároveň jde o první anglický tým, který kdy vyhrál jakoukoliv soutěž UEFA – konkrétně v roce 1963 Pohár vítězů pohárů.

Spurs mají bohatou historii, tradici i nějaké úspěchy. Tak proč ta animozita? A co je pro fanoušky klubu s kohoutem ve znaku možná ještě horší: neustálý výsměch okolí.

Bývalý hráč Tottenhamu a současný televizní expert Jamie O Hara jednou prohlásil, že Chelsea je velkým klubem jen díky Romanu Abramovičovi a jeho penězům. A že jsou Spurs globálně větším klubem než Chelsea.

Reakci dlouholetého kapitána Blues Johna Terryho asi odhadnete.

„Panebože…na čem to frčí? Už jen ten výběr slov. Proboha, ať už nikdy nepoužívá slova Tottenham a globálně v jedné větě,“ rýpl si někdejší stoper. „Vždyť své předsezonní turné pořádají okolo severního Londýna. A když hráli zápas od půl šesté, pozvali mě na prohlídku vitríny s trofejemi v 17:29. Prý to do výkopu stihneme.“

Svérázný názor na Tottenhamu měl i Sir Alex Ferguson. „Před zápasy s nimi nebylo třeba dlouhých proslovů. Náš trenér vždycky jen přišel a řekl: Hoši, vždyť je to Tottenham. To stačilo. Bylo to famózní,“ zmiňoval třeba záložník Roy Keane.

Tato slova potvrdil i jeho spoluhráč Paul Scholes. „Utkání proti Spurs byly vždycky takové…pohodové. Šli jste proti nim hrát sebejistí, nikdy tam nebyl strach. Ta hláška Lads, its Tottenham to vystihovala dokonale,“ vysvětloval.

Sami kohouti pak ukázali smysl pro sebeironii, když si Fergusonovu průpovídku zakomponovali do merchandisingu. Ještě dnes si můžete z oficiálního fanshopu Spurs objednat mikinu, tričko či čepici s tímto nápisem.

Odlehčeně koncipovaný článek „Osm důvodů, proč všichni nesnáší Tottenham“ ve slavném časopisu FourFourTwo pak zmiňuje, že severolondýnskému klubu lidé vyčítají určitou nesoudnost stran ambicí. Že se tváří jako velkoklub, přitom do této kategorie svými výsledky nepatří.

„Spurs se drží filozofie velikých snů a následných komických selhání. Ligový titul nevyhráli asi od doby bronzové, ale to zjevně nebrání hráčům ani fanouškům v tom, aby se vychválili do nebes dávno předtím, než vůbec dojde na lámání chleba,“ glosuje autor textu (a přiznaný fanoušek Arsenalu) Tim Stillmann.

Středopolař Chelsea Frank Lampard pak údajně prohlásil, že prohrát s Tottenhamem je to nejhorší, protože takový zápas pak budou příštích deset let vydávat na DVD.

Argument, že se Tottenham tlačí někam, kam svou kvalitu nepatří, je ovšem třeba probrat hlouběji. Poslední více než dekádu mluvíme v souvislosti s anglickým fotbalem o takzvané velké šestce. Jde o ekonomicky i mediálně nejsilnější týmy v zemi, které byly koneckonců i součástí plánovaného projektu Superligy. Tvoří ji Arsenal, Chelsea, Manchester City, Liverpool, Manchester United a právě Tottenham.

V počtu trofejí přitom kolegům v prestižním spolku nesahá ani po kotníky.

„Tottenhamu škodí skutečnost, že už dlouho existuje v takovém vakuu best of the rest – ten nejlepší ze zbytku. Malé kluby ho nesnášejí, protože se od nich odpoutal, ale ty velké ho mezi sebe nechtějí pustit,“ myslí si analytik Pišťák.

Důkazem tottenhamské rozpolcenosti budiž i letošní kalendářní rok. Klub v květnu vyhrál Evropskou ligu, čímž přerušil sedmnáctileté čekání na trofej a aspoň na chvíli vykročil z pověsti věčných poražených.

Jeho sobotní triumf proti Brentfordu byl ale teprve čtvrtou domácí výhrou Spurs v tomto kalendářním roce. Čtete správně – anglický velkoklub, který na vlastním stadionu počtvrté vyhraje až v prosinci.

„Není to velký klub. Není to Liverpool nebo Manchester United. Takže ve West Hamu si vždycky říkali: Proč se tam řadíte? Proč si to o sobě myslíte?“ vysvětloval loni Joe Cole, bývalý záložník Hammers, Chelsea a anglické reprezentace.

Ať už je to jakkoliv, pro pražskou Slavii půjde o velký zápas. Přivítá ji moderní stánek pro více než šedesát tisíc lidí, možná nejhezčí v Anglii. Nádherný stadion, na němž koncertují světové hvězdy a pořádají se utkání NFL.

Hraje na něm však tým, který se sice skvělou prací dostal do luxusní společnosti, na úplnou špičku mu ale stále něco chybí.