Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Narodil se v Ústí nad Labem, žije v Praze, a stejně si hodně lidí myslí, že Pavel Hoftych je Moravák jak poleno. Ve Zlíně po vojně málem zapustil kořeny. Působil tam jako hráč i trenér. Teď se vrací v roli sportovního manažera, aby fotbalovému nováčkovi pomohl po postupu zabydlet se v první lize.
Ve druhé části rozhovoru pro Seznam Zprávy vysvětluje, jak funguje vedení klubu, jaký má vztah s majitelem Zdeňkem Červenkou nebo zda se ještě vrátí na trenérskou lavičku. První část, ve které vyprávěl o rolích ve dvou klubech, ekonomických i sportovních možnostech Zlína, zabudování odchovanců či prodeji Davida Tkáče, si můžete přečíst zde.
Viceprezident klubu Zdeněk Grygera měl skvělou hráčskou kariéru. Využívá Zlín dostatečně, že má člověka s kontakty po světě, třeba na Juventus?
Nemohu říct, jak to je historicky. I když se známe dlouho. Když jsem tady skončil s fotbalem, tak v sedmnácti začal do půl roku hrávat na mé pozici. Má skvělou kariéru. Když řeší telefony, kolikrát slyším, s kým mluví a jak mluví, co to je za lidi ze zahraničního fotbalu. Je hodně přemýšlivý i pracovitý, takže mi dává logiku i jeho práce pro FAČR. Ale že by to zasahovalo do Zlína nějakou zahraniční spoluprací, tak my jsme pro ně tak malé, nezajímavé teritorium, že si radši umístí hráče do třetí italské ligy.
A co se týče stáží, výměny trenérů?
S tím Zdena Grygera pomůže každému, kdo bude chtít.
Když byl někdo skvělý hráč, reprezentant, ještě to neznamená, že bude skvělý sportovní manažer. Je to důvod, proč jste do Zlína přišel, abyste Zdeňku Grygerovi ulevil od povinností se skládáním kádru, prodlužováním smluv a podobně?
Se Zdenou každý dohlédneme do jiného patra. Já hledím spíš dolů – trenéři, hráči v českém rybníce. Zdena má skvělý zásah do sponzorů, partnerů, vztahů s městem, FAČR, s agenty na nejvyšší úrovni. Máme to vyvážené. Spolupráce je v tomto pro klub přínosná. Řekl bych, že Zdenu i víc baví práce ve vyšším managementu a mě v nižším.
Na přestupu musí být shoda ve třech i s majitelem?
I s trenérem. Filozofii máte napárovanou na trenéra, ale ten tady nemusí být. Já jsem taky dělal dva roky úspěšnou práci pro Slovan Liberec, ale pak jsme prodali mraky hráčů a podřezal jsem si židli. Všechno, co pak přišlo, bylo výrazně slabší a po šestém kole jsem dal rezignaci, protože jsem zjistil, že musí být změna také u pana Karla, aby přivedl nové hráče. Nikdy jako trenér nevíte dne. Klub musí mít svou filozofii. Ale nemůžete přijít s hráčem, kterého by trenér nechtěl. Většinou se musíme shodnout ve čtveřici a zelenou tomu dá majitel.
Jsou to zajímavé debaty?
Většinou se shodneme. Naše nastavení štymuje. Bavíme se o stylu fotbalu, který všichni cítíme, že bychom měli hrát. Jak se všichni dlouho známe, je to jednodušší. Třeba když má trenér Broňa Červenka požadavky na majitele na hráče, tak jsem schopný mu předem říct, že tyhle dva ani neřeš, to je neřešitelné, pojďme se soustředit na tohle jedno jméno. Teď Broňovi neudělal radost odchod Tkáče, což naprosto chápeme. Nechali jsme ho dlouho s ním diskutovat, ale trenér nepřišel s tím, že jsme schopni Tkáče zlomit navýšením smlouvy, to bychom jinak udělali.
Jak máte nastavený vztah s majitelem Zdeňkem Červenkou?
Když jsem tady nepůsobil, volali jsme si aspoň jednou měsíčně. Když tady byl trenér Vrba, ptal se mě, jestli bych nepřišel z Boleslavi. Probírali jsme možnosti trenérů. Říkal jsem mu: Pokud dojdeš k tomu, že už je to s Vrbičem za hranou, což bylo pak po tom zápase 5:9 právě s Boleslaví, tak máš dvě možnosti: Jedna je vrátit sem Míšu Bílka, který tady byl úspěšný, anebo vidím, že v Kroměříži odvádí výbornou práci Broňa Červenka, zná region. A když sestoupíš, tak tady máš trenéra, který by měl dostat šanci to přivést zpátky.
Zdeněk Červenka ví, že si dovolím kolikrát říct, že s ním nesouhlasím, což si moc lidí nedovolilo. Bral mě tak, že si řeknu, co chci.
To klaplo.
Oceňuji práci Broni Červenky a realizáku. Mám rád pragmatickou hru, že ji ušiješ týmu na to, co má. Broňa zvolil strategii, která, byť nebyla nejkrásnější, k cíli vedla. Realizák odvádí velmi kvalitní práci. I když má Zlín své finanční mantinely, je to stabilní klub, většinou ligový. Nestane se, že by se hráčům zpozdila mzda, byť nejsou na úrovni top českých klubů. Ani by neměly být. Jsme kategorie klubů, kde si mají hráči vydělat na život, ale pokud se chtějí zabezpečit, tak ať udělají krok B. Majitel Zdeněk Červenka se chová naprosto seriózně.
Dokážete majiteli říct názor, který se mu nelíbí?
Zdeněk Červenka ví, že si dovolím kolikrát říct, že s ním nesouhlasím, což si moc lidí nedovolilo. Bral mě tak, že si řeknu, co chci. To je pravda. Když jsem byl tady v roce 2002 v pozici asistenta Vlasty Marečka, tak jsem měl možnost si říct názor. Loajální ano, servilní ne. Přijmu roli, kterou mám, ale servilní rozhodně ne. Chvíle se mi zdálo, že třeba panu Karlovi v Liberci vadí, že ho nenechám dopovědět větu, když dvakrát rozhodil rukama. Pokud chcete mít respekt, nemůžete být servilní. Ve finále můžete říct: Je to váš názor, nesouhlasím s ním, ale vy jste tady šéf. Mám rád jasně daná pravidla, když se neslibují vzdušné zámky.
Tak to bylo i v Liberci pod šéfem Ludvíkem Karlem?
S panem Karlem to bylo jasně dané. Pane Hoftych, chcete tady trénovat? Nesháním trenéra, který po mně bude chtít hodně financí na přestupy. Sháním trenéra, který umí posouvat a zabudovat hráče. Nechci hrát o sestup. V případě, že budeme mít problém, umím vám pomoct hostovačkami, neumím pomoct přestupy. Zajímá vás to, nebo ne? Jasně daná pravidla, ze kterých nikdy nevybočil. Férovka.
Dobrá škola?
Když mi Zdena Červenka volal, ať jdu sem trénovat, říkal jsem mu, že už trénovat nechci. Za týden mi volá znovu, že čte, že jdu trénovat do Liberce. Tak mu povídám: No, já jsem říkal, že u tebe nechci trénovat. Domluvme se takhle, Zdeno: Já teď ještě půjdu k panu Karlovi, protože všichni říkají, že je to nejtěžší oříšek. Potřebuji se ještě něco přiučit, než se vrátím k tobě. Nevylučuju, že teď zakotvím ve Zlíně na delší dobu. Potkal jsem tady spoustu známých, zatím mě to prostředí baví.
Umím si představit, že půjdu trénovat. Nemám s tím problém. Vím, jak to mám nastavené. Jsem spíš manažer-kouč než trenér v tréninkovém procesu. Takže si musím složit dobrý realizák. Ale tady to nebude.
Jaké zkušenosti vás ještě posunuly?
Když jsem byl v Bohemce, bylo to hodně složité v tom, že se řešila insolvence, jestli klub bude existovat, nebo ne. Pak těžká mise v Trnavě, bláznivé město, fotbaloví fanatici, majitel pan Poór byl významný boss na Slovensku. Potom jsem byl v mládežnických nároďácích, to bylo super. Pak jsem se vrátil do Trnavy jako generální manažer, další škola.
Láká vás to ještě na hřiště, na lavičku?
Tady ve Zlíně určitě ne, majiteli jsem říkal jasně, že kdyby se cokoli dělo, nebudu to já, kdo tam vleze. S Broňou Červenkou rád spolupracuji a věřím, že společně dokážeme dobrou práci. V Trnavě jsem končil v pozici generálního manažera, protože se klub prodal. Tak jsem hledal cestu a najednou byla možnost jít do Liberce jako trenér. Strašně mě to zaujalo. Ano, umím si představit, že půjdu trénovat. Nemám s tím problém. Vím, jak to mám nastavené. Jsem spíš manažer-kouč než trenér v tréninkovém procesu. Takže si musím složit dobrý realizák. Ale tady to nebude.
Jste jako sportovní manažer spíš oporou trenérům, nebo vás mají v zádech jako hlídacího psa?
Spíš bych řekl, že jsem poradenský hlas pro trenéry seshora. Lavička i loni věděla, že se může se mnou spojit a zeptat se na názor – buď v poločase, nebo ve druhém. Nevstupuji do tréninkového procesu. Můžu vstoupit do debaty s hráči, když se mi nelíbí v přístupu. Spíš s Broňou debatujeme jako kolegové, není to příkazové. To by bylo až v okamžiku, kdy by dělali nesmyslné věci, nedařilo se a začali v tom plavat. Ani na Žižkově jsem pravidelně nechodil do kabiny, beru, že je to teritorium trenéra, sám jsem to neměl rád.
Někdy je to však nutné.
Jdu tam jen v případě, když chceme říct od vedení důležité věci. Mám přehled o procesu, vím, co se dělá. Jsem mediátor kolem toho. S Márou Niklem, kterého jsem přivedl do Žižkova, byla také korektní debata, ale měli jsme víc rozdílných názorů na způsob hry než s Broňou Červenkou. Mára je taky těžký oříšek na komunikaci. Ale ani tam to nebylo příkazové. Spíš formou otázek.
Potřebujete pro svůj klid vidět, že hráči v přípravě jezdí, jak mají, byť věříte trenérovi?
Na Žižkově jsem do tolika tréninků nechodil, zajímaly mě spíš předzápasové. Běžné tréninky můžu dohledat na GPS, kde vidím chování hráčů. Vím, že Broňa je na to pes, že si to ohlídá. Zajímá mě projev. Jednotlivé hráče a jejich přístup s Broňou probíráme téměř denně. Svou silnou parketu cítím v tom, že si poskládám hráče do herního modelu, který může mít pro tým největší přínos. Největší průšvih je, když si hráči začnou plést role. A ten, co by měl být disciplinovaný, dělat toho nosiče vody, by chtěl hrát špílmachra. Hráči jsou herci, vy jste režisér.
Sportovní manažeři jsou v Česku nedostatkové zboží, s trenérskou licencí obzvlášť. Považujete to za svou výhodu, že můžete dát trenérům silnou oponenturu?
Cítím se fundovaný na to, abych mohl trenérovi s čistým svědomím říct svůj názor. Teď se mě redaktorka Tereza Kubíčková z Oneplay Sport ptala, v čem se liší Hoftych oproti tomu před 17 lety. Tak jsem řekl, že je výrazně plešatější, jinak ale stejný. A výrazně zkušenější. Čtu hru, sleduju modelové situace, vím, co mi fungovalo a co ne. Teď sleduju Jindru Tichaie na Žižkově, kterého jsme tam ještě přivedli. Viděl jsem tři zápasy, zkouší jednoho hráče posouvat z jednoho postu do druhého. V duchu si říkám: Tak si to zkus, ale fungovat to stejně nebude. Ovlivnilo mě hodně trenérů.
Když neberu z těch, co už jsou nahoře, rodinu, tak mi vyskočí pravidelně Vlasta Mareček a Lukáš Přibyl. Občas s nimi konzultuji: Brácho, to by mě zajímala tvoje reakce. Vlasta se mi nastřelil do života a nadále je jeho součástí. Není tady fyzicky, ale pro mě tady je napořád.
Například?
John Uličný, kterému z celého srdce přeju hodně zdraví. Dále Adamec, Lička… Vytvoří se vám přirozený zásobník, který vyskakuje v daných situacích. Vím, že mám právo říct názor nejen proto, že mám na to ten papír, ale protože jsem prošel spoustou podobných situací.
Kdy vám ze zásobníku vyskočí Vlastislav Mareček?
Mám tady půjčený od klubu byt. Rozhodl jsem se, že budu zase běhat. V Praze už mě to nebavilo. Jsem tady 14 dní, byl jsem pětkrát běhat. A pokaždé vedle velkého nápisu: Areál Vlastislava Marečka. Když neberu z těch, co už jsou nahoře, rodinu, tak mi vyskočí pravidelně Vlasta a Lukáš Přibyl. Občas s nimi konzultuji: Brácho, to by mě zajímala tvoje reakce. Vlasta se mi nastřelil do života a nadále je jeho součástí. Není tady fyzicky, ale pro mě tady je napořád.
Co si od něj berete?
Zaprvé – to jeho zaujetí blázna.
To máte stejné.
Já umím vystříknout a uklidnit se. On byl schopný stříkat tři dny po zápase. Byl startovací. Když jsem přišel na Vršavu trénovat mládež, vytáhl si mě, neznali jsme se. Říkal mi, že cítil v mé povaze něco, co jeho uklidňovalo. Kolikrát mi řekl: Pojď, jdeme kouřit! Vždyť já nekouřím, povídám. Pojď, potřebuju s tebou mluvit. Tak jsme vyšli ven a on mlčel. Vždyť jsi mi říkal, že mi chceš něco říct. Ne, ty mi vyprávěj. Od Vlasty jsem si bral lásku k fotbalu.
Inspirativní osobnost.
Dvakrát za sebou byl druhý nejlepší trenér republiky nějaký Vlasta Mareček z Kunovic, který nikdy nehrál fotbal. A před ním už byl jenom Brückner, který byl neporazitelný, protože byl trenér světové třídy. Takže pro mě Vlasta Mareček dvakrát za sebou vyhrál nejlepšího trenéra roku. Jeho pracovitost, lidskost… Kdyby mu paní uklízečka řekla, že potřebuje někam hodit autem, tak ji hodí. A to máme stejné. Naučil jsem se od něj i způsob trénování. Sám sebe ale zkritizuji.
Za co?
Nebyl jsem pak trenér s moderními trendy. Víc mi seděla role trenéra-manažera se silným realizákem, který zastřešuju, a na moderní prvek v trénování jsem měl mladší kluky, potažmo Pavla Medynského, který je velmi pracovitý. Vlasta byl nadčasový trenér. S ním tam byl potom Franta Komňacký, který tým manažeroval a Vlasta trénoval. Od Franty jsem se naučil spoustu věcí, co se týče vystupování k vedení, médiím.
Jak silný máte vztah ke zlínskému regionu jako rodák z Ústí nad Labem?
Jako cikán, bílý cikán! To mi říkal Pepa Dufek z Mladé Boleslavi. Bavili jsme se o Sejkovi, který je z Děčína. Já jsem z Neštěmic jako Kušej. Pepa Dufek nás měl všechny tři za bílé cikány.
Do Slušovic jste vyrazil chvíli před revolucí. A na Zlínsku zůstal téměř 20 let.
Hrál jsem ještě za režimu, ale už po vojně za RH Cheb. V té době jsem hrál útočníka, byli tam Pavel Kuka, Horst Siegl. Kapitán byl Jarda Šilhavý. Dostal jsem nabídku ze Slušovic. Volal mi Svaťa Pluskal, že mě chtějí. Na Moravu mě to vždycky lákalo. Na vojně v Žatci jsme byli čtyři kamarádi a tři z toho byli Moraváci. Jeden byl Radek Šindelář z Uničova, co hrál v Sigmě. Druhý byl Petr Tichavský z Kozlovic u Frenštátu a třetí Tomáš Hamřík byl z Brna. Získal jsem pocit, že bych z toho zasmogovaného Ústí měl jít na čistou Moravu. Slušovice byly tehdy v laufu, měly silnější mužstvo než v Chebu.
Tak jste vyrazil.
S rodinou jsme se přesunuli. Dcera měla tři roky. Za pět měsíců byla revoluce a Slušovice, protože byly trnem v oku disidentské skupiny kvůli exkluzivnímu podnikání, se rozpustily. Fotbal tam paběrkoval ve druhé lize. Pak jsem dostal nabídku od Míry Pelty, ať jdu do Jablonce. Ale v roce 1993 byl Jablonec ještě neopravené město, abych tak řekl. Nechtělo se nám tam, byť dnes nedám na Jizerky dopustit. A ozval se mi taky John Uličný, který se na nás chodil pravidelně dívat, ať jdu do Zlína. Tak jsem šel. Vykopali jsme ligu. V regionu jsme zůstali 19 let.
Máte ho pod kůží.
Spousta lidí si myslí, že jsem Zlíňák. Je dobré, že rychle chytám přízvuk. Je mi jasné, že mi budou říkat: A z kama ty jsi, ogaro?
Rodina vám dala na Moravu zelenou?
Mám to tak, že zelenou kartu si dávám sám. Hlavně dcera a dnes i vnučka jsou velké fanynky fotbalu. Život mám udělaný tak, že jsem hodně na cestách. Doma jsem v Praze. Vydám se na cestu a vracím se.
Co byste chtěl zvládnout před šedesátkou?
Když se ráno probudím, tak si říkám: Hlavně se rychle dostaň do toho dne. Co tě dneska hezkého čeká? Ať chceme, nebo ne, jsou to stresy. Když jsem slyšel o úmrtí Joty a večer horolezkyně Kláry Kolouchové, na kterou jsem se díval, jak lezla na K2, a oba už tu nejsou, tak se nejvíc držím toho Carpe diem.
Užívej dne.
Aby ten den byl příjemný, i kdyby byl líný. Život žiju, jsem rád za to, co dělám. To je můj sen. Abych dělal to, co cítím, že chci. V Liberci mě to strašně bavilo, v Bolce taky, ale už ne v pozici manažera. To nebylo to pravé ořechové. Teď jsem rád, že jsem tady. Cíl mám takový, aby byl Zlín stabilizovaný v lize, aby nás to bavilo, chodilo co nejvíc lidí a fotbal se tady dostal na vyšší úroveň.
