Holky, máte všechno? Španělská fotbalová hvězda pomáhá i české královně

Jakmile jim nalosují zápas ve stejném městě, nasedají do letadla s chlapským týmem Realu Sociedad San Sebastian. Aby se tužila parta. Aby dámy věděly, že nejsou žádná béčka. Aby byly součástí fotbalové pospolitosti. „V minulé sezoně to klaplo třikrát,“ zmíní česká fotbalová královna Klára Cahynová, jak to chodí v Baskicku. U babičky ve Zlíně domyje nádobí a pustí se do povídání pro Seznam Zprávy.

Baskický jazyk euskaru se během dvou let ani nezkoušela naučit. Vystačí si se španělštinou, kterou se nabiflovala během minulého angažmá v Seville. Baskickou válečnickou povahu a všechna španělská fotbalová specifika však zná dokonale. Stejně jako klubovou legendu Mikela Oyarzabala, jenž překvapivě táhne národní tým.

Nebo to není překvapivě? „Ani nápad,“ vypálí kapitánka české reprezentace o 29letému útočníkovi, který má ve španělském dresu bilanci 58 zápasů a 29 gólů. Obě kolonky může od 21:00 rozšířit ve čtvrtfinále mistrovství světa proti Belgii.

Budete fandit, Kláro?

Jako ďas. Fandím, aby Mikel došel co nejdál. Je to úplně obyčejný chlap, který se stará o všechno, co se v našem klubu děje. Pomáhá, stará se, naslouchá. Připadá mi jako náš druhý prezident. Jakmile promluví, všichni mu naslouchají.

To se nedivím. V Realu Sociedad je odmalička a v áčku má odehráno skoro 450 soutěžních zápasů.

Dávno mohl hrát jinde, v lepších klubech, za daleko lepší peníze. Chtěla ho Barcelona, chtěli ho do Anglie. Vždycky vzkázal, že chce zůstat a bojovat o poháry v San Sebastianu. Teď, díky slavnému triumfu ve Španělském poháru, vykopal Evropskou ligu a moc se těší. V San Sebastianu je doma. Je hrdý a skromný. Prostě fajn člověk. Sympaťák.

I když na šampionátu vstřelil už čtyři góly, mluví se hlavně o jiných.

Jemu to vůbec nevadí. Když si ve Španělsku koupíte noviny, píše se prakticky jen o Realu Madrid, který řešil problémy a má nového trenéra Mourinha, nebo o Barceloně, která vyrábí hvězdy jako Lamina Yamala nebo Pedriho. Oyarzabal? Objeví se málokdy. Přitom ho všichni uznávají. Respekt si vykopal sám a sotva se najde člověk, který by pochyboval, že nepatří do španělského základu. Je platnější než třeba barcelonský Ferran Torres.

Přitom v prvním zápase na turnaji se proti Kapverdským ostrovům půl hodiny nedotkl míče a byl terčem ironických vtipů. Něco takového se nestalo od roku 1966.

Jsem moc ráda, že si z toho nic nedělal. On je nesmírně pracovitý, neúnavný, střílí spoustu důležitých gólů. I bez míče umí být nebezpečný a prospěšný svými náběhy. A dost si rozumím s Laminem. Mají spolu nacvičené akce, které možná laik nepostřehne, ale věřte mi, že na tom ofenziva Španělska stojí. Lamine na sebe naváže tři čtyři protivníky a Oyarzabal toho šikovně využívá.

Jakou roli v tom hraje, že Yamal je Katalánec a Oyarzabal zase Bask?

Myslím, že zásadní. Jsou to hrdé národy. Vidíte to i na klubové úrovni, že do zápasů dávají úplně všechno. Když se sejdou v nároďáku, netrpí manýry, přizpůsobí se kolektivu. Váží si toho, čeho dosáhli. Z hráčů Realu Madrid takovou oddanost pro týmovou práci necítím.

I proto není ve španělském týmu ani jeden, což je historická rarita.

Jenže ona nebyla ani moc velká nabídka. Trošku jsem se divila, že se do výběru nedostal mladý stoper Dean Huijsen, ale trenér usoudil, že prostě z Realu nikoho nepotřebuje. Udělal dobře. Real stojí na cizincích: Courtois, Bellingham, Camavinga, Tchouaméni, Velverde, Arda Güler, Vinicius. Španěla abyste v sestavě hledal lupou. Navíc akademie Realu ani talenty pro áčko nevyrábí. Nebo možná vyrábí, ale mladí nedostávají prostor.

Real Madrid byl v poslední sezoně taky dost rozháraný.

I kvůli tomu trenér vsadil na hráče, o kterých byl přesvědčený, že nepodrazí partu. Viděl jste, jak hrál na mistrovství světa Brazilec Vinícius? Tým byl pro něj všechno. Nebo jak válí Kylian Mbappé. Je to strašně velký rozdíl ve srovnání s tím, jak se chovali poslední sezonu v Realu.

Jako náfukové.

To nechci říct, protože jsou to excelentní fotbalisté, ale v Realu prostě hráli na sebe, zatímco v reprezentacích táhnou za stejný provaz s ostatními. Jdou příkladem, jsou inspirací.

V Realu mi přijdou takoví zkažení, arogantní.

Z vlastní zkušenosti můžu říct, že podobné je to taky v ženském Realu. Španělské spoluhráčky mi vyprávějí příběhy z reprezentace, jak se tam chovají holky z Realu. Trenérka je tam často ani moc nechce, protože dělají problémy. Doplatila na to třeba Misa Rodríguez, druhá nejlepší gólmanka světa. Holky z Realu prostě nejsou do party, neužívají si chvíle s ostatními, jejich vztahy mimo hřiště jsou chladné. Před měsícem z Realu odešla vynikající Skotka Caroline Weir, protože ji to přestalo bavit. Když hrajeme proti Barceloně, vidíte na holkách, jak jsou pospolu živé, jak si pomáhají. Vyrůstají spolu odmala, podporují se. Jsem přesvědčená, že u chlapů to funguje stejně.

Taky mám pocit, že španělský trenér Luis de la Fuente vyloženě vsadil na partu.

Ti borci si nezávidí, ať nastoupí kdokoli. I proto mohl osmifinále s Portugalskem rozhodnout Mikel Merino, který celé jaro promarodil kvůli únavové zlomenině chodidla. Trenér o něm byl přesvědčený, že pomůže. Merino zná svoji roli a dýchá pro tým. Trenér od hráčů chce, aby upozadili své ego. To samé žádal minulou sezonu taky Xabi Alonso v Realu, chtěl z Viníciuse udělat týmového hráče, ale narazil a letěl. Někdy máte pocit, že dění Realu řídí hvězdy, ne jejich nadřízený.

Jestli to nebude tím, že Madrid se jako metropole cítí povýšená nad druhé.

Myslíte jako Pražáci? Na tom něco bude. Baskové nebo Katalánci jsou prostě jiní. Daleko skromnější. Pyšní na svůj původ. U nás v klubu třeba neexistuje, aby kapitánem nebo kapitánkou nebyl rodilý Bask. V sousedním Bilbau dokonce můžou hrát jenom Baskové. Ostatně Baskové i Katalánci pořád bojují za nezávislost na Španělsku, tudíž na Madridu. Líbí se mi na nich, že nedají dopustit na svou rodinu a přátele. Dodržují tradice, mají svoje festivaly. Proto je mi v Baskicku tak dobře, cítím se tam jako doma na Moravě.

Baskičtinu po dvou letech zvládáte?

Vůbec. Euskara je něco jako maďarština a finština dohromady, to nešlo. Když přijde klubový prezident do kabiny a má proslov, vždycky musím první dvě tři minuty počkat, než přepne do španělštiny. Jazyk jsem se naučila v Seville, v San Sebastianu jsem si jen musela zvyknout na jiný dialekt. Mimochodem, v reprezentaci je sice oficiálním jazykem pro taktické porady španělština, ale jinak kluci mezi sebou mluví po svém. Baskicky, katalánsky.

Baskové jsou v týmu čtyři, Katalánců je dokonce devět.

A přesto - nebo právě proto - jsou všichni soudržní. I Mikel Orayzabal nám vyprávěl, že žádné partičky nejsou a hráči tráví spoustu času společně.

Není paradox, že kapitán Rodri pochází z Madridu?

Jenže on nekopal za Real, ale za Atlético, než přestoupil do Manchesteru City. S namyšleným Madridem nemá nic společného. Vím z první ruky, že je ohromně skromný a nenáročný. Jakmile skončí zápas, sundá pásku a volá manželce. Nemá sociální sítě, neřeší blbosti. Nezkažený slávou a penězi.

Říkala jste z první ruky, čili od Orayzabala. Vyzvídáte?

To ne, jen občas přijde řeč na to, jaký je život ve španělském nároďáku. Když letíme s mužským týmem do stejného města na zápas, tak se leccos dozvíte.

Třeba to, jaký je Rodri?

Zrovna jeho obdivuju. Je tak elegantní, klidný, přesný. Kdybyste se mě zeptal, kterého hráče na mistrovství světa považuju za nejlepšího, řeknu právě Rodri. Fakt borec.

Vždyť nemá góly ani asistence.

Ale všechno dělá správně. Instinktivně správně. Je to stejný pilíř jako dřív Sergio Busquets. Celý tým se se chová podle toho, jaké tempo určí Rodri. Věřím, že to zvládne i proti Belgii.