Článek
/Od zvláštního zpravodaje v USA/
Na tmavém náhrobku, u kterého se v lehkém vánku chvěje malá americká vlajka, se vyhřívá metrová nehybná schoulená spirála s hnědými fleky. Krysí had texaský vypadá jako větev, která možná před týdnem spadla do vyschlé trávy. Jakmile se boty přiblíží, had se natáhne a bleskově mizí kamsi za strom. Jsme tu sami. Všude ticho.
Na hřbitově u města West.
Horký vzduch se tetelí nad vyprahlou zemí, která skrývá československé dějiny.
Seržant JR Polasek junior, na jehož náhrobku americká užovka odpočívala, sloužil u mariňáků ve druhé světové válce. Jerry Karlik padl v korejské válce. Filomena Tomek zemřela 8. února 1927, dva a půl roku po manželovi Josefovi. Na mohutném mramorovém náhrobku si čtete: Pod ochranou krize spime az se k soudu probudime.
Uprostřed dalekého Texasu se procházíte hřbitovem, kde přinejmenším každý druhý kříž nese jména, která vám připadají povědomá. Jen bez háčků a čárek. Někdy lehce zkomolená. Vitek, Barton, Nemecek, Prikryl, Jansky, Bartosh. Surcek, Maresh, Smajstrla, Snasel. Martina a Frantisek Kadlubar. Mudryk, Vince Veselka, Pavlenka, Kubala, Kubatshik, Pratka, Pradka.
Hřbitov v texaském městě West…
„Kdyby moji dědečkové ještě žili, jeden byl Jan a druhý Václav, určitě by si zapnuli fotbal v televizi a fandili českým klukům. Oni na svou zemi nedali dopustit, měli ji v krvi. Když se projdeš po městě a zaťukáš na každý baráček zvlášť, českou stopu vždycky najdeš,“ řekne Sharon Jackson ve svém krámku Divine Design, kde ručně a na objednávku vyrábějí suvenýry.
Upovídaná šéfka Sharon, s fialovým přelivem na blonďatých vlasech, nepřehání. Čeština v místní základní škole už se jako druhý jazyk neučí. S nájezdem Mexičanů do Westu logicky ustoupila španělštině, přesto pod dálnicí 77 narazíte na slovíčko Czech na každém rohu.
Fotbalová reprezentace, která rozjela mistrovství světa porážkou 1:2 s Jižní Koreou, to asi netuší, ale zhruba 70 mil jižně od své základny v Dallasu má unikátní podporu. Vlajky s modrým klínem. Voňavý štrůdl. Nebo nápis Zákaz kouření na pánském záchodku ve vetešnictví U Slováčků. Pardon, rodinný obchod se vším možným, od čerstvých uzenin přes kožené kabelky, dřevěné medvídky a pestrobarevné ponožky až po umělé kytky, se správně nazývá Slovacek's. Hraje tu klasická americká country a sladkou limonádu za pět dolarů si kupují kovbojové v kloboucích a se špičatými botami.
V první třídě jsem anglicky nemluvil
Na druhé straně dálnice zase Little Czech Bakery nabízí kolačhe. Merunkové, ananasové nebo broskvy. Chléb bílý, žitný, francozský nebo černý celozrnný pumpernickel. Pokud si chcete za čtyř dolary dát něco sladkého ke kafi, můžete požádat o bucthu. Na překlepy nehleďte, tady česky nikdo z prodavačů nemluví. Netuší, jak správně se čte menu, které jim visí nad hlavou.
Přitom byly časy, kdy jste se tu domluvili jen česky.
„Když jsem šel do první třídy, anglicky jsem uměl jen pozdravit. Teď už si nevzpomenu na nic. Jak stárnu, všechno se vytratilo. Leda zazpívat ti můžu: A já sám, dycky sám, svý koníčky,“ spustí Gene Nors, když na baru česko-americké restaurace zaplatí knedlíky se zelím a úhledně napíše své jméno do notýsku, aby dosvědčil, že nevypráví bludy. První slova lidovky bychom měli, víc bohužel nic. Hubený a lehce nedoslýchavý důchodce zbytek zapomněl. Minulý týden slavil 83. narozeniny, o mistrovství světa ve fotbale, které má za rohem i s českou reprezentací, neslyšel ani ve zprávách.
Tradiční český folklor hned pod dálnicí 77.
A rozhodně není sám. Že se o kousek dál hraje jakýsi turnaj s americkým názvem soccer, to tady nikdo moc neřeší. Žádné reklamy. Maskoty šampionátu nenajdete ani v hračkářství. První zápas s Jižní Koreou se místním mihl leda jako kulisa při sekání zahrad. Vyhlášená fotbalová jména jako Schick, Souček nebo Šulc nedokážou místní přiřadit k fotbalovým osobnostem.
„Váš jazyk mi zmizel. Sorry, mrzí mě to,“ vyndá si Gene Nors párátko, které žmoulá v puse, vezme krabičku s obědem a před hospodou zavrčí jeho hnědý chevrolet.
Kdybyste se vrátili v čase o padesát šedesát let, vedle by prodávali lístky do kina. Rozhodně by tam nebyla mexická restaurace Two Amigos s papričkou jalapeño v emblému. Ještě dřív měli přes ulici bratři Němečkové vyhlášené uzenářství, Nemecek Bros. Už dávno nefunguje, ale před ním stojí rudý pick-up s texaskou espézetkou, českou vlaječkou a nápisem SYKORA na korbě.
U Gerika si můžete koupit pizzu i laskominy. Na zahrádce před kostelem stojí vypudrovaná socha Krista, objednaného z Prahy. „Na Vánoce mu rozsvítila světýlka. Tož to byla krása,“ rozněžní se pětaosmdesátiletá paní Mildred Dokupil, když vystoupí z rudého Volva S60.
Městečko West je českou oázou v Americe. Můžete se projít ulicemi, které se jmenují Jerry Mashek Road, Mynarcik Street nebo Moravec Lane. Na vývěsních štítech opravářů aut si čtete Sykora Family Ford nebo West Trojans. Na hlavní ulici, hned naproti městskému muzeu, které má otevřeno jen třikrát v týdnu na tři hodiny a šéfuje mu Brian Vanicek, je zavřená hospoda u Mynáře. Mynars Bar.
Zavřeno!
Kdo by se sem hrnul? Městečko uprostřed ničeho, necelých tři tisíce obyvatel. Jednou za tři hodiny tu zahouká mohutná lokomotiva, která za sebou táhne nekonečnou karavanu vagonů a zastaví provoz na hlavní křižovatce. Všechny přejezdy jsou bez šraněk, jen na blikačky.
Někdy kolem roku 1850 tu ale nebylo ani to. Jen prérie a indiáni na koních. Prvních šestnáct rodin z Moravy se podle historických zápisků nechalo od německých lodních společností zlákat, že tu najdou ráj na zemi. Úrodnou zemi, kterou budou obdělávat poctivě podle svých zvyků. Postupně vznikl Czech Belt, Český pás. Dvě stovky českých osad, ve kterých jste angličtinu nepotřebovali. Čechoslováci putovali lodí z Hamburku do Dublinu, odtud do texaského přístavu Galveston a pak spoustu dní pěšky do vnitrozemí. V kronikách se píše, že více než polovina dobrodruhů zemřela cestou.
Máma s tátou, když před námi doma řešili problémy nebo mluvili právě o nás, vždycky přepnuli na češtinu. Strašně nás tím štvali. Teprve když maminka umírala, říkala mi: Nezlob se, holčičko, nechtěli jsme být protivní. Čeština je krásný jazyk.
„Už jsi byl za Cepakem? Ten by mohl mluvit česky,“ ozve se rázná Jenene Picha, když si odskočí z kuchyně za bar. Je upocená, levé rameno potetované, na sobě zástěru. Příští rok slaví sedmdesát a nedomluvíme se jinak než anglicky. „Máma s tátou, když před námi doma řešili problémy nebo mluvili právě o nás, vždycky přepnuli na češtinu. Strašně nás tím štvali. Teprve když maminka umírala, říkala mi: Nezlob se, holčičko, nechtěli jsme být protivní. Čeština je krásný jazyk. Měla jsem tě ho naučit.“
Pamatuješ, jak nám vadil kuřinec?
Traduje se, že pouze v malinkém Mundenu, který leží severně v Kansasu, je větší hustota krajanů na metr čtvereční. West nabízí zhruba sedm lidí z deseti, kteří mají české předky. Osada Praha, kterou v Texasu založili přistěhovalci v roce 1854, už neexistuje.
„Kašli na sentiment. Život bere a dává. Když se nepřizpůsobíš, umřeš,“ usekla snění číšnice Malory, když v upnutých džínových kraťasech přinesla na stůl červený plastový půllitr s vodou, brčkem a hromadou ledu. „Naa zdraavi,“ otočila se tak rychle, až se jí rozhoupaly náušnice v barvách Texasu.
V oprýskané knajpě, do které každý den chodí pan Nors, paní Bezdek nebo slečna Karlik, pracuje už patnáct let, čili celý dospělý život. Ve škole seděla vedle kluka, který se jmenoval Jan Vorsulek. Jeho ségra Jana chodila o třídu výš. „Odmalička mám skvělou paměť, tak jsem pochytila česká slovíčka,“ prohodí, když přinese vepřové maso zalité hustou omáčkou, orestovanou brokolici, půlku brambory a zelí.
Tady se koná rodeo. Jen první víkend v září tu mají West Fest pro česko-slovenskou dechovku.
Když delikátní oběd odnáší a připraví účet na patnáct dolarů, spustí s texaským akcentem: „Dobrou noč. Dzima. Prrší. Dáme hubička? Vitámevas. Pííívo.“ A než vyplujete do šíleného vedra, které podle místních bude za pár týdnů ještě horší, Malory se plácne přes zadek a přes břicho: „Prrrdel, pupppek.“
Ještě před patnácti lety byste ve Westu potkali policajty, kteří nosili na ramenou nášivku s českou vlajkou, teď už nad šerifskou hvězdou zůstává jen americká. Každoroční folklorní festival WestFest trvá dál. Letos, klasicky na začátku září, oslaví padesátiny. Na hřiště, které patří koňskému rodeu, se sjede bratru dvacet tisíc hostů. V nažehlených krojích se tančí polka, broukají se lidovky, v hektolitrech se pije pivo, které se vaří v nedalekém Pivovaru ve městě Waco, a sem tam zazní čeština.
Lístky se kupují pod emblémem dvouocasého lva se zlatou korunou. Dospělí platí 25 dolarů na pátek a 18 dolarů na víkend. Vojáci mají slevu, děti do šesti let zdarma. Naproti pan Kolar ve své dílně s nápisem Upholster zrovna celý upocený vyměňuje čalounění na gauči. Česky nikdy nepromluvil, příjmení Kolar mu přijde tutově americké. „Sorry, nemám moc času, ale zaklepej vedle. Jak je ta potrhaná česká vlajka. Třeba tam budeš mít štěstí.“
Zahrada je lehce přeplácaná, se skleníkem, sádrovým trpaslíkem, dvouplošníkem na žerdi, levandulemi a slunečnicemi. Jako by ji vystřihli z chatových osad u Mnichovic. Klepu.
„Co byste rád?“
„Zaujala mě vaše potrhaná česká vlajka u silnice.“
„Ta už pamatuje, co?“ usměje se Nathaly. „Mám ráda český WestFest, tak jsem si pořídila vaši vlajku.“ Jinak je Američanka jako poleno.
Klasická česká pekárna uprostřed Dallasu. Račte vstoupit…
Stejný pocit máte také v krámku Divine Design, dokud nezadrnčí zvonek na dveřích a nevkročí Sandra. Se Sharon Jackson chodily na škole do stejné třídy. Jejich rodiče se ve Spojených státech narodili, zato prarodiče byli Čechoslováci, emigranti. Obě dámy to o sobě vědí odmalička, ale teprve teď, když je poslouchá nehlášená novinářská návštěva, se rozpovídají. Zjišťují, že jsou obě křtěné Anny a tučně zvýrazněná slova říkaly česky, aniž by o tom věděly.
Mákové, ananasové, jablkové, broskvy. A samozřejmě klobásník.
Sharon: „Naši mi říkali Šarinka. A já mámě zase maminka. Pěkně se to rýmovalo.“
Sandra: „Můj táta pocházel z jedenácti dětí, mluvil jen anglicky, ale měl výrazný český akcent. Když zestárl, jako by zapomněl, přepnul na češtinu a nerozuměla jsem mu ani slovo. Ježišmarja, holko. Seděl v křesle a lupou si četl noviny. Ježišmarja.“
Sharon: „Ježišmarja, to znám. Děda s babi přijeli z Nebrasky. Uviděli hezký kostel, zavoněly jim klobásy a už tu zůstali.“
Sandra: „Znáš jitrnice?“
Sharon: „Fuuuj. Vnitřnosti z prasete. Já to nemohla ani cítit.“
Sandra: „Jak se řekne jitrnice anglicky?“
Sharon: „Nejspíš Jitrnice.“
Sandra: „Zpívali jste si: Prší, prší, žába má uši?“
Sharon: „Před spaním. Taky mi děda někdy tajně dával pivo a babička mu pak nadávala: Václave, ta holka nebude spát. Oni pocházeli z Brno, víš?“
Sandra: „Moji od Třebon.“
(Jestli dovolíte, dámy. Vaše česká slova jsou opravdu znělá, včetně písmenka Ř).
Sharon: „My doma hrávali domino. Co vy?“
Sandra: „Taroky. Museli jsme být čtyři, pak děda vždycky sáhl pro karty a nebylo úniku. Vybavuju si slovo plonk, když měl v barvě jedinou kartu.“
Sharon: „Pamatuješ kořínek?“
Sandra: „Jak myslíš kořínek?“
Sharon: „Hovno od slepic.“
Sandra: „Ty myslíš kuřinec? Fuj, pořád jsem ho měla u nás na zahradě na botách. Slepice protivné.“
Když se město otřáslo a plakalo
Co naopak ve Westu nikdo nezapomněl, je ráno 17. dubna 2013. Tehdy rozmetala půlku města tlaková vlna. Vybuchla továrna na hnojiva a 150 baráčků lehlo úplně, další museli zbourat. I sokolovnu, která je přes léto zamčená, stavěli znovu. Patnáct obětí připomíná památník s nasvícenou fontánou. Joey Pustejovsky, dobrovolný hasič, je jednou z nich.
„Děsná prda. V jednu chvíl stálo město, za hodinu nic,“ líčí Mildred Dokupil a v jednom nekonečném souvětí stačí vzpomenout na manžela Viléma, na rodné jméno Soukup i na staříčka, který pracoval u Bata factory, než utekl za lepším život do Amerika. Když projíždíme městem v jejím volvu, dozvíte se, že:
„Tož tu bydlí Grmela, Maggie Grmela, moje cousin, šije kroje.“
„I moje máma uměla šít. Krásný hadry.“
„Za barákem my měli stromy. Pecan ořech. Tož táta, on farmář, je vozil v pytlích prodávat do Waco. Na tržiště.“
„Já dělám koláče, štrůdle, na Vánoce peču kačenu. A pivovar je naše hrdost. Přijedeš ještě?“
Obchod u Němečků už je jen historie.
Teplota se pořád drží vysoko nad třicítkou. Paní Mildred, která je už patnáct let v důchodu, zajde vyvenčit buldočka a nad kusem Česka v USA se pomalu smráká. Fotbalisté pořád na šampionátu sní o postupu, tady je život prostší.
„Zítra mám v plánu trektor. Mám dva akr zem, moc trávy, roste. Včera jsem šla do šopy pro trektor a jedno kolo nemělo luft,“ líčí svérázně paní Dokoupil. „Tak jsem zazvonit na Maggie, ta moje cousin, co šije kroje, aby pomohla. My Češi si musíme pomáhat.“
