Se Slavií zažil jedinou výhru v Lize mistrů. Dnes je z něj chovatel hadů

Zase si zítra večer v napětí zapne televizi, zavolá syny a budou společně fandit, aby fotbalová Slavia konečně prolomila krutou sérii. Už jednadvacet zápasů v Lize mistrů nevyhrála.

„Teď to zlomí. Věřím. Proti Fenerbahce to musí vyjít. Kdy jindy? Prostě musí,“ z pověrčivosti zaťuká na stůl František Dřížďal, když dopije ranní kávu.

Pamatujete na něj? Krajní obránce, který se v roce 2007 zničehonic objevil v kádru Slavie. A dokonce v základní sestavě. Prakticky nikdo ho neznal. Vždyť do šestadvaceti let byl amatér, který hrál fotbal jen pro zábavu a pár drobných. „Kdybych to nezažil na vlastní kůži, myslel bych si, že to byla jenom pohádka,“ vzpomíná.

Rodák z Horního Slavkova, který se v pokročilém sportovním věku a vcelku náhodou ocitl v druholigovém Sokolově, najednou oblékal slavný sešívaný dres. Nastoupil v památných předkolech Ligy mistrů proti Žilině a Ajaxu Amsterdam. Velkou Evropu ochutnal dokonce dříve, než odehrál první zápas v české lize. Začali mu říkat Forrest Gump, protože během zápasů nezabrzdil. Běhal a běhal.

Možná právě takový element, samorost se vším všudy, chybí současné Slavii, aby v Lize mistrů přemohla prokletí. Od poloviny září 2007 nevyhrála. Pomalu už to bude sedm tisíc dní.

Pod trenérem Jindřichem Trpišovským je na suchu pořád, už šestnáct zápasů. Když minulý týden vybouchla v Baku proti papírově nejslabšímu soupeři vůbec, leckoho napadlo, že prokletí bude trvat věčně.

Lehce zarostlý Dřížďal, slávista do morku kostí, vnímá tu nekonečnou tíhu sportovního očekávání, ale nedá na sobě znát netrpělivost. Nebo snad rozčilení. Dobře ví, že se k vám osud může zachovat jako nejlaskavější kamarád, když to nejméně očekáváte. Vždyť on ještě v šestadvaceti neměl ani auto a bydlel v podnájmu. Po vzoru staršího bráchy se vyučil kuchařem a vydělával si ve školních nebo závodních jídelnách. Ráno a dopoledne vařil ve velikých hrncích, kastrolech a várnicích, od dvou měl padla a věnoval se fotbalu.

Sen o velké štaci však postupně vzdával.

Jeho příběh by zasloužil zfilmovat. Už jen kvůli tomu, aby talentovaní a někdy až nekriticky vychvalovaní mladí sportovci poznali, jak kostrbatá cesta taky může vést ke štěstí.

V květnu 2005 seděl Dřížďal před hospůdkou s oroseným pivem a se spoluhráči z tehdy třetiligového Sokolova házel padesátikorunu do banku, ve kterém se sázelo, jak dopadne finále Ligy mistrů. V památném utkání proti AC Milán ho pomohl rozhodnout Vladimír Šmicer z Liverpoolu. „O dva roky později jsem ho potkal ve stejné kabině a přemýšlel o tom, jestli náhodou nejsem v muzeu voskových figurín. Fakt je to on? Pan Šmicer? Bál jsem se na něj promluvit, abych třeba nezjistil, že je to jenom sen,“ směje se Dřížďal.

Byla to realita, ke které patřil historický postup mezi evropskou smetánku. Nejprve přes penaltový thriller se Žilinou a pak přes heroické výkony proti Ajaxu, který Dřížďal odmalinka miloval. Při školních zápasech si hrával na útočníka Marca van Bastena.

A pak to přišlo. Liga mistrů a hned ve strahovské premiéře vítězství nad Steauou Bukurešť, pod které se podepsal sprintem po levé lajně a centrem na Tijaniho Belaida. Gól! 2:1!

„To vám byla nádhera. Lidi řvali, my jsme řvali, slavilo se do rána. Kéž by to kluci slávistický mohli prožít taky,“ přeje si. „Odměna za všechno, co kdy člověk fotbalu obětoval. Celoživotní dřina se vám zhmotní do jednoho nádherného okamžiku, o kterém si v první chvíli myslíte, že nikdy neskončí. Tomu se nic nevyrovná.“

Na Dřížďala, svědomitého venkovského kluka z Horního Slavkova, už spousta fanoušků zapomněla. Ti mladší ho ani pamatovat nemůžou. Nikdy si nehrál na velkého fotbalistu a fantazírování o první lize si zakazoval, protože byl přesvědčen, že tak vysoko se nikdy nemůže dostat.

Doma si jako kluk drhnul škváru z kolenou, až mu kolikrát tekla krev, a na tréninky jezdil výhradně na kole. Učil se na kuchaře a od šestnácti kopal ve Slavkově za chlapy. Technicky nevynikal, vytrvalostí a sprintem zpravidla předčil všechny.

Vyučil se, dal si každý všední den budík na půl šestou a mazal do jídelny: „Mohl jsem jít vařit do hotelu nebo do dobré hospody, ale nebylo by to slučitelné s tím, co jsem odmalička chtěl dělat. Fotbalu jsem podřídil všechno a on se mi odvděčil, i když už jsem to nečekal.“

Zažil roky, kdy vydělával šest tisíc měsíčně, plus nějaké drobné za fotbal. Taky pomáhal u kamaráda v truhlárně, na pobočce sázkové kanceláře přijímal tikety se sázkami. Když už takového životního plácání měl plné zuby, přemohl se a rok jezdil kopat nižší soutěž do Německa: „Jenom kvůli prachům, nic víc za tím nebylo.“

Až laso ze Sokolova, kde začal trénovat nemilosrdný drsňák Martin Pulpit, ho vrátilo do hry. A jakmile se později ohlásila Slavia, podlomila se mu kolena: „Cože? To přece nemůže být pravda.“

Při vzpomínkách se občas zatetelí, ale nežije z nich. Má práce nad hlavu. Jako místopředseda Slavie Karlovy Vary vyřizuje administrativu, taky uklízí šatny a nafukuje míče, když je potřeba. Jako neoficiální správce stadionu minulý týden naháněl topenáře, kteří měli zpoždění. U všech týmů ladil rozpisy tréninků, aby se přes zimu vešly do sportovních hal.

K tomu se už několik let stará o sportovní program v mateřských školkách a zároveň cepuje karlovarské fotbalisty do 14 let, což má ze všeho nejradši. Nenuceně rozdává rady a zároveň sleduje, jak se kromě jiného zlepšuje jeho mladší syn Matěj. Starší Jakub zase hraje v sousedním Sokolově volejbal. Kdyby mohl, nejradši by se naklonoval, aby mohl být na všech zápasech. Nestíhá.

„Občas si připadám jako Ferda Mravenec, práce všeho druhu. Ale pořád lepší, než se doma nudit na gauči.“ Loni touhle dobou třeba vyjednával s bezdomovci, kteří se u fotbalového areálu usídlili. Problém musela vyřešit až hlídka městské policie.

Abychom nezapomněli, doma má Dřížďal vyhřátá terária a jednadvacet hadů. Chová psohlavce zelené, stromové hady z Jižní Ameriky.

„Když jsem byl malinkej, s taťkou jsme hltali dokumenty o krokodýlech a hadech. Zakořenilo to ve mně a pak už jsem jen vyhlížel chvíli, kdy si hady pořídím.“ Jakmile to téma otevřete, Dříždal se rozsvítí snad ještě víc než nad vzpomínkami z Ligy mistrů. Vypráví, jak měla jeho maminka fóbii z hlodavců, takže musela od televize odbíhat, když běžely scénky, kde se hadi krmí: „Nesnáší to.“ On krmí jednou za dva týdny. Nakoupí myši a potkany, načež je nahází do terárií, kde nenasytně syčí smaragdoví škrtiči z Amazonie.

Dřív choval Dřížďal až šedesát hadů, včetně hroznýše královského: „Měl tři metry a dvanáct kilo. Když se stočil, vypadal jako dvoulitrovka Pepsi.“ Kvůli drahému krmení a vcelku náročnému čištění hadího trusu si nakonec nechal jen psohlavce. Pro znalce latinsky Corallus caninus. Přes den v teráriu spí, visí na větvích smotaní v klubíčku, během noci loví. Dřížďal má všechny hady pojmenované. Vede si o nich evidenci, kdy a jak žrali nebo se svlékali: „A protože mám rád seriál Hra o trůny, tak si to domyslete.“ Eddard, Catelyn, Jon, Robb, Sansa, Arya, Brian, Rickon… Cena jednoho se pohybuje klidně kolem tří tisíc eur.

Jednoho ze zelených miláčků si Dřížďal vyfotil i na profilovku na WhatsAppu. Pokud hady nemusíte, nechcete se na jejich vyceněné zuby dívat. Sice neslouží ke vstřikování jedu, ale co když vás rafnou? „Stalo se mi to jedinkrát. Tihle mazlíci neškodí. Naštvou se, když je chcete tlakem nebo silou probudit, aby se rozlezli. I tak většinou stačíte uhnout.“

A co když ne?

„Vystartovala na mě samička, která se zrovna problematicky svlékala. Aby neměla pod tělem jizvy, musíte jí pomoct. Namočíte froté ručník do teplejší vody a necháte ji, ať tím prolézá a pokusí se přirozeně dosvléct. Jenže ona se lekla, otočila se a drapla mě do palce. Šoupla mi zub rovnou do chrupavky, takže to dva týdny bolelo jako čert. Víc nic. Nebojte, jako když vás kočka sekne drápkem. Zabolí to, ale maso vám nevyškubne,“ zkouší přesvědčit Dřížďal, že chovat jednadvacet zelených škrtičů v přepaženém kumbálu naproti šatníku není nic nebezpečného: „Jednou za den v teráriu vyčistíte trus, obden vyměníte vodu a jednou za dva týdny je nakrmíte, jinak jsou úplně nenároční. Oni jsou moje tichá Hra o trůny, ke které si chodím odpočinout a vypnout hlavu.“

Ale zpátky k fotbalu, Františku, jestli dovolíte.

Nemusíte ho ponoukat, aby spustil. Vždyť je zářným příkladem, jak se ke sportovnímu uznání můžete vypracovat z absolutní nuly, naprosto nečekaně a na poslední chvíli. Dřížďal byl snad ještě větší zázrak než kdysi kanonýr Jan Koller ze Smetanovy Lhoty, který po revoluci při nouzové brigádě třídil staré mince. O profesionální smlouvě se mu mohlo leda zdát, než ho Sparta náhodou pozvala na zkoušku. I tak byl ještě dlouho za otloukánka.

Zatímco z nemotorného obra Kollera se nakonec vyklubal bájný fotbalový golem a historicky nejlepší střelec reprezentační historie, z Dřížďala je slávistický unikát. Účastník Ligy mistrů a dvojnásobný šampion české ligy. Ještě v sedmadvaceti byl přitom přesvědčen, že s fotbalem nikdy neopustí rodný západočeský kraj - nakonec zvládl 52 ligových zápasů.

„Do dvaceti jsem měl dva tréninky týdně, víc nic, vesnická klasika. Trenéři nám většinou hodili balon a řekli: Hoši, zahrajte si fotbálek. Žádná specializace, žádné odborné pokyny, jenom míč a hřiště, čirá příroda. Věděl jsem, že ten deficit už nikdy nedoženu. Ale vidíte, že to může stačit, když člověk chce a nepřestane fotbal milovat.“

Přesně tak se snaží působit na mrňouse, které mu každou středu přivedou na trénink učitelky z mateřské školky: „Děcka ke mně běží a z dálky nadšeně žvatlají: Flanto! Flanto! Soutěžíme, hrajeme si, provokujeme se, blbneme. Když prcek spadne a fňuká, že ho bolí kolínko, rodiče by hned konejšili a foukali bebíčko. Já je nechám, ať se zvednou. Dělám s nimi vrtulníky, schválně jim podrážím nohy, nechám se žďuchat a děti cítí, že jsem parťák. Drobné i velké porážky k životu patří, stejně jako slzičky,“ rozjede se a nenechá si skočit do řeči.

„Proto říkám učitelkám, které se plačícímu kloučkovi kolikrát ženou na pomoc: Nechte ho, jen ať si pobrečí. Jinak si s náročnějším prostředím nikdy neporadí. Když domů přijdete po tréninku v zabahněných teplácích, není to přece žádná katastrofa, spíš naopak. Co jste dělal vy, když jste jako kluk spadl ze stromu? Zatnul zuby, kouknul na roztržené kalhoty a šplhal znovu nahoru. Dnešní děcka jsou zbytečně hýčkaná. Když rodič nemůže nebo nestíhá, dítě na trénink nedorazí, to je tak strašně špatně. Děti potřebují dostávat emoce, prožitky.“

A mimochodem, Františku, ať to nezamluvíme. Kdy konečně Slavia vyhraje zápas v Lize mistrů? Vždyť jí reálně hrozí, že překoná rekord, který nikdo nechce. Od roku 1992, kdy odstartovala moderní éra načančané soutěže zvané Champions League, drží nejdelší šňůru bez vítězství AEK Atény (24), pak Steaua Bukurešť (23) a Spartak Moskva (22). Slavia hned následuje. Pokud neuspěje v Istanbulu (výkop je zítra od 18.45), nechtěný rekord bude blíž. Ale…

„Ty brďo, já vím, že kluci mají tu mizernou sérii v makovicích a hlava dělá strašně moc, ale já prostě věřím. V Istanbulu bude zítra večer hořet tráva i stadion. Vyhrajeme.“