Hlavní obsah

Tati, oni mě rozdrtí! Po mrtvých v Bruselu prošel fotbal očistcem

Foto: Profimedia.cz

Pekelná předehra finále Poháru mistrů v květnu 1985. Přesto zápas mezi Liverpoolem a Juventusem nezrušili.

Bolest, utrpení, nekonečný žal a 39 mrtvých. Další díl seriálu o skandálech evropských fotbalových pohárů je velmi temný. Vezme vás do časů a na místo, kde byste se rozhodně nechtěli ocitnout. Na stadion v Bruselu. V květnu 1985.

Článek

Smrt živě. Smrt live čili v přímém přenosu. Miliony diváků u obrazovek po celém světě se přesvědčily o tom, jak zrádná mohou být očekávání: usedly ke sledování velkého fotbalového svátku, místo toho hleděly na lidská jatka.

Tragédie na bruselském stadionu v květnu 1985 bude navěky krutým a trýznivým mementem. Také ji však lze označit - a v tom je jistá katarze, byť vykoupená oběťmi a krví - za začátek procesu, v jehož důsledku je nyní fotbal lepší, protože bezpečnější.

Liga mistrů skandálů | Sport SZ

Krásné okamžiky, krásné góly, krásná vítězství. Především to přináší fotbalová Liga mistrů, z níž se v aktuální sezoně těší z českých klubů Slavia. I nádhernou soutěž a další evropské poháry ale občas zahalily temné mraky, na ty se zaměřuje tento seriál.

Zpět k očekávání. Ta mohou být zrádná, někdy bohužel fatálně. Bruno Guarini mínil, že potěší syna Alberta, který právě oslavil jednadvacetiny, úspěšně složil zkoušku ve škole a myslel na ženění. Vydali se proto společně na finále fotbalového Poháru mistrů evropských zemí mezi Juventusem Turín a Liverpoolem. Poslední slova, která Bruno od umírajícího syna uslyšel, byla: „Tati, oni mě rozdrtí.“

Alberto je jednou z devětatřiceti obětí hrůzy na stadionu Heysel. Devětatřicet nevinných, mezi nimi dvě ženy a jedenáctiletý chlapec, se z finále už nikdy nevrátilo ke svým blízkým, jak všichni blízcí naprosto logicky, a přesto zcela mylně očekávali. Zraněných bylo přes 400.

Jako mnohá apokalypsa odstartovala i tato v podstatě nevinně, totiž nepochopeným rituálem. Vlastně se dá říct, že šlo o další mylné očekávání, navíc se tento lichý předpoklad vylíhl asi hodinu před zápasem v hlavách zamlžených alkoholem. Mnohdy notně opilí britští chuligáni napadli italské příznivce - se zlým úmyslem, to určitě ano, jenže ten spočíval ve škodolibém záměru, aby se tifosi řádně vyděsili, v ničem víc.

Alespoň to tvrdí spisovatel a velký milovník fotbalu Nick Hornby. „Byl to hraný výpad, masa fanoušků se rozběhne proti fanouškům soupeře. Účelem není nic jiného než vylekat protivníka a pobavit se. Jenomže příznivci Juventusu tohle nevěděli. Ten dětinský nesmysl se v Bruselu změnil ve vražednou zbraň. Bruselská tragédie byla organickou součástí kultury, celé té tvrďácké maškarády, k níž mnozí včetně mě přispívali,“ napsal Hornby ve Fotbalové horečce, jedné z nejdůmyslnějších knih se sportovní tématikou, neboť se nevztahuje pouze k fotbalu, ale k životu vůbec.

Pořád mám schovanou vstupenku na zápas. Slouží mi jako připomínka toho, jak se den plný radosti může během vteřiny změnit v naprostou hrůzu.
Jeden z pamětník tragédie z Bruselu

K životu? Citovaná pasáž se vztahuje ke smrti. Ke zcela zbytečné smrti devětatřiceti lidí. Atak liverpoolských rowdies, který byl sice podle Hornbyho naoko, jenže vypadal jako útok nemilosrdných barbarů na brány starověkého Říma, vyvolal v italské části hlediště paniku. Fanoušci začali utíkat, avšak v cestě jim stála betonová zeď - ta nakonec pod velkým náporem povolila a prchající pohřbila.

V nezměrném neštěstí hrála jistou roli i ziskuchtivost: tribuna, kterou obsadili příznivci Juventusu, měla být neutrální, avšak italské cestovky na ni nakoupily lístky na černém trhu a poslaly tam své zákazníky. Kritizujme tuto hamižnost, avšak zcela zásadní a nezpochybnitelnou příčinou fotbalového pekla byla mizerná, bídná, až hanebná bezpečnostní opatření, jež se zdaleka netýkala jen stadionu v Bruselu. Kvůli tomu se stal fotbal magnetem pro výtržníky, kvůli tomu se stal jejich rukojmím.

Lokace, v níž „květina s jedovatými plody“ vybujela, byla jasná.

„Je vůbec možné, že jsme zplodili taková zvířata?“ ptala se anglická média, protože Anglie byla kolébkou nejen fotbalu, ale i nenávistných a agresivních rabiátů, kteří se s fotbalem spojili.

Foto: Profimedia.cz

Pod tlakem agresivních fanoušků Liverpoolu se za chvíli zhroutí zeď na bruselském stadionu (vlevo) a bude zabíjet.

Kolébka chuligánů byla hrobem nevinných, v Bruselu bylo na tuhle skutečnost dáno razítko. Hornby měl jistě pravdu, když mluvil o zpočátku nevinném rituálu, faktem však také je, že hooligans byli vybaveni železnými tyčemi, noži a dalšími zbraněmi. A že poté, co pronikli k fanouškům soupeře, počínali si s bezmeznou surovostí, kopali kupříkladu do bezvládných těl v sutinách.

Po Bruselu už nikdo nemohl předstírat, že fotbalové výtržnosti nejsou v Británii ohavným fenoménem. Proto tehdejší premiérka Margaret Thatcherová rozkázala: „Dokud se chuligánů nezbavíme, nemůžeme za La Manche.“

Nikdo také o tuhle lidskou kanálii za kanálem nestál. „Stydím se za to, že jsem Angličan,“ pronesla výmluvně fotbalová legenda Bobby Charlton po zápase, v němž výsledek nikoho nezajímal.

Ze zpětného pohledu dokonce vyznívá nepatřičně a absurdně, že se utkání po masakru vůbec hrálo. Přesto je v tom jisté racio: pořadatelé zápas nezrušili ze strachu před ještě větší eskalací nepokojů.

Pochopitelné či omluvitelné je patrně i chování slavného Michela Platiniho. Ze zpětného pohledu se jeví jeho radost po trefě z penalty, kterou zařídil pro Juventus výhru 1:0, jako vrchol cynismu. Autor gólu se ovšem hájil, že neměl přesné informace o tom, co se před utkáním odehrálo. A prohlásil také, že „něco uvnitř mne v tu chvíli navždy zemřelo“. Platiniho slova o tom, že hráči netušili o rozsahu hrůzy, potvrdil i jeho liverpoolský protějšek Kenny Dalglish: „Věděl to, nenastoupili bychom.“

Tragédie z 29. května 1985 bývá označována i jako Den, kdy zemřel fotbal. Není to přesné. Přesnější je, že fotbal prošel po bruselském pekle očistcem.

Po zločinu nejprve přišel trest. Anglické kluby byly na pět let vyloučeny z evropských soutěží, Liverpool zůstal v izolaci ještě o rok déle. Samotných výtržníků bylo kvůli důkazní nouzi potrestáno málo, k soudu se jich dostalo 26 a do vězení 15, podstatnější však byla opatření směrem k budoucnosti.

To, že na ostrovech dopustili, aby se otevřelo peklo fotbalového běsnění, je odsouzeníhodné. Oceněníhodné je naopak to, jakou si na ostrovech prošli sebereflexí a co z ní vyvodili. Anglie nejprve rozesela po celém fotbalovém světě násilí, poté začala v pozitivním druhu misionářství rozšiřovat i nová bezpečnostní pravidla. Rozesela plevel, pak přispěchala s herbicidy na jeho vymýcení. Z odstrašujícího případu se stal vzor pro ostatní.

O jaká pravidla se jednalo?

Ve stručnosti: v Anglii vznikla evidence problémových fanoušků a těm nejhorším byl zakázán vstup na stadiony. Na nich byl vyhlášen „suchý“ zákon a kamery monitorovaly pohyby lidí. Zrušeny byly ocelové bariéry a další rizikové prvky, povinností jsou místa k sezení. V neposlední řadě došlo k úpravě legislativy, z níž pro každého diváka plyne, že vstoupí-li na hrací plochu, případně udělá jinou nepřístojnost podchycenou zákonem, bude soudně potrestán. Ostatně, pokud jste někdy navštívili některý stadion v Albionu, sami dobře víte, o čem je řeč - rizikověji než tamější prostředí vypadá snad i váš obývák.

Výmluvné také je, že byl stržen stadion Heysel, jenž byl už v době tragédie nevhodný k pořádání velkých zápasů. Na jeho místě vyrostla moderní aréna a přímo u ní stojí památník neštěstí.

Nazývá se Zastavte všechny hodiny, vzdor tomu jedny specifické hodiny stále běží. Ty sluneční, jejichž základem je podstavec o rozměrech desetiny fotbalového hřiště - takovou má podobu pieta za zabité. Do kamenné dlažby i na hlavní nerezový sloup je zasazeno 39 světelných prvků, na něž postupně dopadají podle pohybu slunce paprsky; každé světlo symbolizuje jednu z obětí, pro kterou se v osudný den zastavil čas.

V nedávném dokumentu, natočenému ke 40. výročí tragédie, říká jeden z tehdejších přítomných na stadionu: „Pořád mám schovanou vstupenku na zápas. Slouží mi jako připomínka toho, jak se den plný radosti může během vteřiny změnit v naprostou hrůzu.“

Život je nevyzpytatelný, proto křehký. Jeho věrnou charakteristikou je právě tvrzení, že každá radost se ve vteřině může změnit v hrůzu. Hrůze v Bruselu se ale výrazně pádilo naproti. Napomáhalo se jí, to je na tom nejhorší, nejmučivější.

Vážně však není pravdou, že v ten den fotbal zemřel. Nebo ještě jinak: třeba i zemřel, ale byl v lepší podobě znovu vzkříšen. Na rozdíl od nebohých fanoušků. Na rozdíl od Alberta Guariniho, jehož poslední slova zněla: „Tati, oni mě rozdrtí.“

Doporučované