„Regulérně jsem měl strach.“ Matějovský popisuje jeden z klíčů úspěchu

Se Spartou vyhrál ligu i pohár, zahrál si v Premier League a s reprezentací na Euru. V neděli čeká Marka Matějovského poslední zápas tuze povedené fotbalové kariéry. Ve 43 letech si může středopolař Mladé Boleslavi připsat v domácím utkání se Slováckem 443. start v první lize, jež pak ztratí ikonického hráče. Do kavárny na Vinohradech dorazí na rozhovor pro Seznam Zprávy v předstihu, objedná si lungo a hodinu uvolněně vypráví.

O spektakulární trefě Liverpoolu i Německu, respektu, vnímání hřiště, nebo proměně domácí soutěže. Ve druhé části, jež vyjde v úterý, popisuje, jak dokáže hráče semlít tlak ve Spartě, čeho lituje, proč se nenaučil prohrávat a jak během jednoho roku musí ustát třetí těžkou životní změnu.

O fotbalové lize píši devatenáct let a upřímně - bez hráčů jako Tomáš Hübschman, jenž skončil před sezonou, Josef Jindřišek a Marek Matějovský, si ji nedovedu moc představit. Během roku se loučíte všichni tři. Končí jedna éra?

Čas nejde zastavit, ta doba jednou musela přijít, akorát se to sešlo najednou. Asi to tak mělo být. Nevnímám to jako konec jedné éry. Hráči přicházejí, odcházejí. To k fotbalovému životu patří.

Jindřišek s Hübschmanem vám jako defenzivní štíty znepříjemňovali práci na hřišti. Nechtěl jsi dopřát ještě další sezonu bez nich?

To je pravda, potkávali jsme se hodně zblízka. Ale to rozhodnutí padlo před nějakou dobou a nechtěl jsem ho měnit. Snažím se za každým rozhodnutím stát. Po letech se dozvídám, že moje jméno se v taktických přípravách na nás skloňovalo často. Nepříjemných hráčů bylo v lize dost a zrovna tihle dva svou práci uměli opravdu dobře. Bylo to proti nim těžké.

Často taktika trenérů zněla: Hlavně vymažte Matějáka. Vzalo vám osobní bránění radost ze hry, nebo si na to rozdílový hráč zkrátka zvykne?

Co mají říkat světoví hráči jako Messi? Ti to mají dnes a denně. Příjemné to nebylo, ale musíte se naučit s tím fungovat a najít způsob, jak týmu pomoct.

Měli Jindřišek s Hübschmanem váš respekt za oddanost fotbalu?

Rozhodně. Tím spíš, jak jsem postupem času poznával, co obnáší hrát takhle dlouho, co musíte obětovat. Měli jsme k sobě vzájemný respekt. Byl jsem rád za Pepu, že mu poslední zápas vyšel a že se takhle pěkně, důstojně s ligou po tolika letech rozloučil.

A že vám díky gólu z penalty sebral rekord nejstaršího ligového střelce vás nemrzelo?

Nemrzelo, já se nikdy za něčím takovým nehonil. Ale jak čas plynul, tato témata vyskakovala sama - rekordy dlouhověkosti. Takhle to mělo být. Pepovi to přeju.

Jakému respektu se v české společnosti těší fotbalista, co zanechal v lize tak výrazný odkaz jako vy?

To je téma, na které se nedá jednoznačně odpovědět. Najde se spousta lidí, co říká, že fotbalisté mají hodně věcí zadarmo, že jsou v bavlnce. Ale nedokáží si představit, co všechno musí podstupovat. Je to dennodenní dřina. Jsem šťastný a vděčný za to, že jsem to mohl dělat takhle dlouho. Fotbal miluju. Bral jsem to se vším všudy. Najdou se také tací, co to dokáží ocenit.

Kterým dochází, že živit se fotbalem je náročné, že jste na vrcholu pyramidy, pod vámi spoustu příběhů těch, co to do profifotbalu nedotáhli, a že klíčová rozhodnutí děláte v šesti, v patnácti, v osmnácti?

Je to tak. Pořád jsem už na škole omílal: Já budu ten fotbalista! Nedocházelo mi, že to síto je neúprosné, že vyvolených není tolik. Podařilo se mi to. Vím, o kolik jsem jako dítě přišel prázdnin, víkendů, co jsem musel oželet, abych se někam dostal, abych na sobě dřel. Bez odříkání se na tuhle úroveň nedostanete.

Jako dlouholetá opora Sparty jste budil vášně na stadionech. Nadávky diváků vám chybět nebudou, což?

Mladším klukům říkám, když jsou špatní z toho, že se k nim na některém stadionu nechovají hezky, nebo se o nich nepíše zrovna pěkně v médiích, že když se s tím nevyrovnají, tak je pak těžké si poradit s konkurencí na nejvyšší úrovni a být opravdu úspěšný. Tohle k tomu bohužel patří. Spousta hráčů budí vášně. Buď vás mají rádi, nebo nenávidí. Já svou image bral a snažil se s tím popasovat, jak to šlo. Na první místo jsem vždy stavěl tým. Abych byl milován soupeři nebo jejich fanoušky, to pro mě nebylo to podstatné.

Když jste kopal roh a přiletěl na vás kelímek s pivem, nebo mince, tak jste si neříkal, jestli tohle máte jako táta dvou dětí zapotřebí?

Nenechává vás to v klidu, ale tady je to nastavené tak, že když si lidi koupí lístek, tak mají právo něco takového dělat. Kolikrát jsem taky reagoval tak, jak nebylo vhodné. Lidi si neuvědomují, jak by se cítili, kdyby to bylo opačně. Snažil jsem se to zvládat.

Šlo to s věkem líp, nebo hůř?

Líp. Ale zažil jsem spoustu bizarních situací, kdy jsem si říkal, že už je to za hranou.

S vaším odchodem končí také romantická doba špílmachrů, hráčů s výjimečným herním myšlením, co se nehoní za kondičními daty.

Fotbal se tímto směrem ubírá. Když jsem v lize začínal, v Jablonci jsem nedostal žádnou šanci, ale potkal jsem tam starší kluky, kteří všichni uměli poměrně dobře s balonem. Troufnu si však říct, že nikdo z nich neběhal tak, jako běhají kluci dnes, a nezvedal tolik kil v posilovně. Fotbal jde víc do atletična. Jak Hübschák, Pepa Jindřišek, tak já jsme byli na stejné pozici, kde nebyla potřeba nejvyšší rychlost, úplná dynamika. Ale načítání prostoru a vnímání fotbalu. Kdybych hrál jinou pozici, tak už bych dávno v lize působit nemohl.

Co dělá špílmachra špílmachrem?

Vnímání celého hřiště, kde jsou nejlepší pozice zaútočit, kam poslat balon. A hlavně to umět provést. Je spousta kluků, co mají slušné vnímaní, ale nedokáží to technicky provést. Když se mě lidi ptají na mou největší přednost, tak říkám vnímání celého hřiště.

Vaše pasy uměly odemknout i zformovanou defenzivu. Řídil jste se heslem, že nejlepší klička je přihrávka, protože vymaže i čtyři hráče najednou?

Také jsem od mládežnických trenérů často slyšel, že balon je rychlejší než jakýkoli hráč. To platí. Ale k mé hře jsem potřeboval spoluhráče, kteří vnímali fotbal podobně. Pak už nebylo těžké dávat balony do prostorů, aby byli ve výhodnější situaci. Měl jsem rád tyto rychlé hráče jako Láďa Krejčí, Pavel Kadeřábek, Marek Kulič.

Česká liga za poslední roky skokově roste ekonomicky i sportovně. Jak její proměnu vnímáte ze hřiště?

O to víc bylo složitější se držet mezi mladými na úrovni, kdy jste aspoň trošku prospěšný. Těší mě, když mi i dnes lidi říkají, jestli nechci ještě nějakou sezonu dát. Nechtěl jsem končit, že by si říkali: Ten už tam nemá co dělat, zabírá místo. Sám cítím, že je to čím dál tím těžší. Liga se hodně ztížila hlavně v běžecké náročnosti.

Bavila vás ta soutěž pořád stejně, i když je to větší frmol a na poezii nemají básníci čas?

Bavila mě o to víc, že i v této éře jsem mohl v něčem týmu pomoct a nejsem vyštípaný. Fotbal je láska od dětství, kdy mě k němu rodiče přivedli. Chodím sledovat dost zápasů, i mládežnických.

Vážil jste si každé další smlouvy po pětatřicátém roce, když se kluby snaží zpeněžit mladší hráče, které mnohdy upřednostní před podobně kvalitním matadorem?

Jsem za to vděčný. Měl jsem také obrovské štěstí, že jsem se dokázal vrátit i po vážném zranění, v což málokdo věřil. Musím poděkovat také všem trenérům, které jsem poznal.

I Martinu Pulpitovi na začátku kariéry v Mladé Boleslavi?

I jemu. Všechno zlé je pro něco dobré. Aspoň mi ukázal, pod kým nechci působit. To období pro mě nebylo dobré. Byl jsem kousek od toho, že půjdu pryč. Fotbal mě v tu dobu nebavil. Bavil mě na hřišti, ale co jsem zažíval s ním, ne. I jeho poslední eskapáda, kterou jsem viděl na sítích, dokazuje, jak se k hráčům choval. Jinak jsem měl na většinu trenérů štěstí.

Co udělá s devatenáctiletým hráčem snícím o lize, když ho trenér chytne v kabině pod krkem, jak jste líčil pro web Bezfrází?

Regulérně jsem měl strach. Ale pak jsem si říkal, že když mě tohle nezlomilo, tak už mě nezlomí nic. Je to podobné, jako když na vás hulákají z tribun. Říkal jsem si, že jestli tohle neustojím, nemám ve velkém fotbale co dělat. Musím ukázat, že jsem silnější. Možná i díky tomu jsem se dostal tam, kam jsem se dostal. Případů hráčů, kteří byli v jiném klubu úspěšní, ale pak přišli do Sparty a semlel je tlak, je dost.

Vzpomněl jste si na těžké začátky i ve chvíli, kdy jste v prvním zápase v Premier League nastoupil proti Manchesteru United s Cristianem Ronaldem v sestavě?

Na Pulpita jsem fakt nemyslel. Nejdřív jsem si říkal, jestli je to vůbec pravda. Nikdy jsem si netyčil velké mety jako zahraničí, nároďák. Postupem to nějak přicházelo samo. Nechtělo se mi věřit, že já, kluk ze Staré Boleslavi, jsem se dostal tak daleko. Byl jsem vždy vděčný rodičům za to, že jejich podpora nás u fotbalu s bráchou udržela. Na ně jsem si vzpomněl spíš.

Váš táta patřil k vašim prvním trenérům. Jaké to bylo?

Ačkoli nikdy nehrál na vysoké úrovni, u našich základů s bráchou byl. Bylo to pro nás o to příjemnější, že jsme měli blízké u sebe také na víkendových turnajích, zápasech. Mamka s námi jezdila taky, aby sama neseděla doma. Když jsem se dostal dál, tak mi taťka pořád radil, ovšem to už jsem si říkal: Díky, ale tohle už je vyšší liga. Vždy jsem se s ním však o fotbale rád pobavil a poděkoval mu. O to víc mě mrzí, že když jsem dal v zimě hattrick jako nejstarší hráč ligy, anebo když se teď chystá má rozlučka, že už u ní nebude. To jsou smutné chvíle.

Táta vás formoval?

Byl pro nás velký vzor. Rodiče nás dobře vychovali. Fungujeme s bráchou dobře. Stejně jsem se snažil vést mé syny, aby z nich byli hlavně dobří lidi. Fotbal je něco navíc. Děláte ho i pro své zdraví a máte díky němu také hodně kamarádů.

Vydržel jste hrát tak dlouho i proto, aby si vás vaši kluci pamatovali jako dobrého hráče?

Nedávno jsme se o tom bavili. Když jsem byl ve Spartě a získal jsem titul, byli malincí a moc si z toho nepamatují. Anglii už vůbec. Ten starší mi až pak říkal, že si hledal zápasy, které jsem tam hrál. Když viděli, že hraji proti Ronaldovi, Rooneymu, tak jim docházelo, že to bylo úspěšné. Myslím, že jsou trošku i pyšní, že jejich taťka takhle někde byl.

Video, jak dáváte úžasný gól Liverpoolu, bych jim pouštěl před spaním.

Starší syn našel několik celých zápasů a říkal mi, že jsem hrál dobře i proti takovým jménům. To vás potěší, když vám tohle řekne syn.

Mimochodem, byl to signál, když vám spoluhráč přihrál ze standardky podél vápna a vy jste pak z jedničky nártem poslal raketu od břevna do sítě?

Právě že nebyl, čistá improvizace. Ale i to mě vystihuje. Koukal jsem na spoluhráče Johnyho a věděl jsem, že je také kreativní, že by to mohl vyhodnotit tak, že tam místo je. Já si říkal: Hele, buď nachystaný na přihrávku. Jednou za čas se mě na nejhezčí gól kariéry někdo zeptá, tak to zmíním. Je to nezapomenutelný zážitek. To z hlavy nedostanete. Ale já byl spíš špatný z toho, že jsme prohráli.

Další video, které můžete klukům hrdě pouštět: Mnichov 2007, evropská kvalifikace, výhra 3:0 nad Němci, ke které jste přispěl vynikajícím výkonem i gólem.

Můj největší zápas za nároďák. Pro mě byla čest, že jsem v tom týmu mohl vůbec být. Nejvíc se mi vybaví příprava na utkání. Hledal se nástupce za zraněného Tomáše Rosického. Měli jsme trénink v Seefeldu. Pan Brückner byl fakt ostrej. Po nějaké době jsem se dozvěděl, že si nás testoval.

Jak?

Rozhodoval se mezi mnou a Davidem Jarolímem. Dostal jsem od něj jako nováček čouda. Cokoli se mi na tréninku nepovedlo, tepal mě. Zkoušel mě, jestli to zvládnu v hlavě psychicky. Nečekal jsem, že mě postaví. Nervozita byla veliká. Byl to pro mě nejtěžší zápas fyzicky. Možná to bylo spojené i s tou nervozitou. Po zápase jsem byl v kabině úplně vycucaný. Marek Kulič, který vždy dělal srandu, se divil, proč se neraduju.

Jaký na vás Karel Brückner udělal dojem jako trenér?

Měl jsem z něj neskutečný respekt. K hráčům, kteří byli v reprezentaci dlouho, jako Tomáš Rosický, Petr Čech, Milan Baroš, Tomáš Ujfaluši, Marek Jankulovski, Honza Koller a další, měl vztah, ale já se tam dostal jako nováček z Mladé Boleslavi. Většina hráčů působila ve velkých klubech v zahraničí. Ani jsem nemohl věřit, když mi začaly chodit nominace. Věděl jsem, že nemám moc šancí hrát.

Konkurence byla značná.

V záloze byli Tomáš Rosický, Tomáš Galásek, Jarda Plašil, Honza Polák. Jezdil jsem jako náhradník. Užíval jsem si, že je vůbec můžu poznat. Myslím si, že trenér Brückner cítil, jak velký respekt k němu mám. Uměl být hodně rázný, když se mu něco nelíbilo. Ale přišlo mi, že klukům, kterým věřil, dával velkou volnost. Věřil v jejich kvality. Tak by to mělo být, vyplácelo se mu to, vraceli mu to, jejich éra byla úspěšná.