Zahozená a finálová. Dvě penalty, které se zapsaly do historie českého fotbalu

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Při pečlivém pohledu, jak si při pokutových kopech – ať v zápasech či po nich v rozstřelech – českoslovenští či čeští exekutoři vedli, dochází se ke zjištění, že si počínali nesmírně zdatně a vytvořili v tomto ohledu unikátní velmoc. Z dvaceti čtyř pokusů selhali pouze jednou.

Neproměněná zůstala jen ta premiérová …

První kontinentální šampionát hraný ještě jako Pohár evropských národů provázela velká nedůvěra – přihlásilo se jen sedmnáct členských svazů UEFA.

Na rozdíl od jiných států neodstavil československý tým novou soutěž na slepou kolej. „Žili jsme v socialistickém lágru, bylo těžké dostat se ven. Využívali jsme proto každou příležitost,“ vzpomínal záložník Josef Masopust, který už postupně, ale vytrvale žhavil svou hvězdou kariéru.

Los před tým trenéra Rudolfa Vytlačila nejprve postavil Iry (2:0 a 4:0), potom Dány (2:2 a 5:1), ve čtvrtfinále poměřil úspěšně síly s Rumunskem (2:0 a 3:0).

A najednou tu byl závěrečný turnaj. Tehdy pouze o čtyřech účastnících, konal se ve sladké Francii. Těšili se všichni.

Semifinále proti Sovětskému svazu proběhlo 6. července 1960 v Marseille.

A šlo o hodně vyhecovaný souboj s politickým podtextem. „Na Rusáky jsme vždycky byli nabroušení a toužili je pokořit,“ přiznal při svých vzpomínkách na zápas útočník Josef Vojta, jenž se loni v březnu přesídlil na nebeské hřiště. „Trousili jsme i lecjaké poznámky, ale raději potichu,“ dodával s vírou, že všichni pochopí, kam směřují.

Sovětský svaz měl bohužel utkání jasně v moci. Dvakrát se trefil Valentin Ivanov (34. a 58. minuta), v 66. minutě zasadil další úder do Schrojfovy branky Viktor Ponědělnik. O chvíli později však přišla velká příležitost na zkorigování stavu a snad i naděje ještě se zápasem něco udělat – pokutový kop.

Míč si vzal Vojta. „V Ústí a ve Spartě jsem kopal penalty pravidelně a trenér Vytlačil mne určil jako exekutora,“ vysvětloval, proč dostal důvěru. Ruského brankáře Lva Jašina sice poslal na druhou stranu, netrefil ovšem branku. „To je základ,“ uvědomoval si. Propásl tak šanci chlubit se, že překonal jednoho z nejlepších brankářů století. „Určitě by to mělo váhu,“ litoval do konce sportovní kariéry.

Nebylo jednoduché se k pokutovému kopu postavit. Z obrovitého Jašina šel strach, když roztáhl paže – pohybovat se na lajně bylo tehdy ještě zakázáno – nebylo skoro kam míč umístit. Vojta sice souboj nervů vyhrál, poslal protivníka na druhou stranu, ale pak se netrefil.

Jašin tedy nakonec uspěl. „Proč to nepřiznat, podržel nás v celém utkání, chytil několik vyložených šancí,“ přisuzoval mu velkou zásluhu na postup do finále Ponědělnik. „Československo mělo skvělý tým, hráči jako Masopust, Schrojf, Buberník nebo Novák by byli ozdobou každého týmu,“ zdůrazňoval sovětský střelec.

To se prokázalo v souboji o třetí místo, kdy brankami Vlastimila Bubníka – jinak věhlasného hokejisty, který získal evropské medaile i na ledě, a Ladislava Pavloviče porazil československý tým 2:0 zklamanou domácí Francii, která v semifinále proti Jugoslávii neudržela tříbrankový náskok.

Přestože československá reprezentace přivezla první poválečný – a socialistický – úspěch na mezinárodní scéně, velké oslavy se nekonaly. „Na Ruzyni nás pozdravili příbuzní a pár novinářů. A pak několik papalášů z ČSTV,“ vzpomínal Vojta. Poplácali bronzové medailisty po ramenou a potřásli jim rukou.

O přijetí na nejvyšší úrovni se vůbec neuvažovalo, natož o nějakém společenském či dokonce finančním ocenění.

Po Vojtově selhání se míč na značky pokutového kopu stavěl jen při rozstřelech po nerozhodném výsledku. Zdatnost československých střelců při něm byla vyzdobena zlatem z ME 1976, bronzem z ME 1980.

A rovněž při první účasti už samostatného českého výběru na Euru 1996 v Anglii střely ze značky pokutového kopu zacinkaly cenným kovem, pomocí nich se výběr trenéra Dušana Uhrina protlačil do finále přes favorizovanou Francii.

Výhodu pokutového kopu – tentokrát skutečně trestu – získalo ovšem Česko ve finále s Německem, tedy v odvetě střetnutí ze základní skupiny. V 59. minutě srazil Matthias Sammer unikajícího Poborského, italský rozhodčí Pierluigi Pairetto ukázal na bílý puntík.

Chybně, k zákroku došlo před pokutovým územím. „Ale nebylo to pro nás lepší, víc by nám pomohlo, kdyby byl provinilec v souladu s pravidly vyloučený,“ stojí za svým přesvědčením trenér Uhrin s poukazem, že Sammer byl pro protivníka klíčový hráč. Ostatně v roce 1996 se chlubil získáním Zlatého míče nejlepšího fotbalisty Evropy.

Penaltu Berger proměnil, prudká střela projela brankáři Andreasi Köpkemu pod tělem. Námitku, že jeho pokus nebyl příliš povedený a hrozilo, že německý brankář míč zachytí, nepřijímal. „Ale nechytil,“ nepřipustil na toto téma žádnou zpochybňující diskuzi.

Bohužel k zisku zlata nevedl, český tým se mohl kochat představou evropského mistrovského titulu, který by získal po dvaceti letech, jenom čtvrt hodinku. O deset minut později nasadil trenér „Berti“ Vogts, mistr světa 1974, své úderné kladivo.

Střídající útočník Oliver Bierhoff překonal českou obranu dvakrát. Nejprve po standardní situaci hlavou vyrovnal a poslal utkání do prodloužení, v něm se prosadil po otočce z hranice pokutového území, kdy míč proklouzl brankáři Petru Koubovi mezi rukama. „Pořád si to budu vyčítat,“ vrací se neustále k nešťastnému momentu překonaný český gólman.

Přestože zásah přišel pět minut po zahájení prodloužení, reagovat čeští hráči na úder nemohli, poprvé se uplatnilo pravidlo tzv. zlatého gólu, kdy zápas po vzoru hokejové „náhlé smrti“ byl okamžitě ukončen. Kdo skóroval, vyhrál.

Titul slavili Němci. První po spojení obou po válce rozdělených států. Celkem třetí v historii, ale dosud poslední.