Kučera poznal, že je konec. Hrdina z Nagana pak podnikal: Hala nám vyšla

Mluví se o vás jako o jednom z nejméně doceněných hráčů zlaté generace. Cítíte se tak?

Vůbec. O některých klucích se třeba mluví víc, po skončení kariéry jsou vidět taky. Chodí do televizních studií, komentují zápasy. Já tohle nedělám. Moje úspěchy si pamatuju, snad to tak má odborná veřejnost i fanoušci. (usměje se)

Někdy dělá problém prostředí opustit. Vy jste z velkého hokeje prostě odešel v rozjeté sezoně a konec. Ani trochu to nebolelo?

Když si řeknete, že dáte ještě sezonu, vyhlásíte to do médií, ročník se povede slušně a skončí týmovým úspěchem? Je kolem toho větší haló. Jenže jsou i případy, kdy se vám hokejově nedaří během sezony. V tu chvíli řeknete, že je konec. Nic moc se z toho nedělá. Dáte rozhovor, dva dny se o tom píše, sezona letí dál. Mírně se na hráče zapomene. A to byl právě můj případ. Přestalo se mi dařit a domluvili jsme se s Vláďou Růžičkou, že končím.

To mi přijde právě unikátní. Málokdo dovede jen tak odejít a vyklidit kabinu. Nikdy vás to netáhlo na lavičku, do televize?

My jsme u hokeje ale přeci zůstali, s bratrem jsme postavili na zelené louce hokejovou arénu v Letňanech.

Jasně, jen je to úplně jiná éra, než působit v profesionálním týmu, kde se o vás každý postará a zařídí problém. Najednou musíte zařizovat vy.

Ale zase máte po skončení kariéry náplň. Stadion stál od roku 2001, já skončil na podzim 2004. Jen jsem se přesunul do Letňan, začal se tam rozkoukávat, abych pomohl bráchovi, který se o stadion tři roky staral. Neměl jsem v hlavě, že se vzbudím a mám prázdno, protože bez hokeje nevím, co dělat. Věnoval jsem se žákovským kategoriím, se zimákem byly nějaké provozní starosti.

Jen mi neříkejte, že jde jen tak vypnout a vyloženě opustit velký hokejový svět. Přeci jen, kdo vyhrál Nagano, měl kolem roku 2000 pozici, že kdyby si šel koupit rohlíky, dostane celou bednu zadarmo a koláče jako bonus.

Občas se objevily žádosti o rozhovor, nejdřív jsem něco poskytl, někam zašel. Pak jsem to začal spíš odmítat, protože jsem hokej nesledoval tak podrobně. Třeba se mě ptali, jestli bych nešel komentovat zápas NHL do studia na Nově, jenže to bych dopředu musel nějakou chvíli všechno projet, abych o těch hráčích něco věděl. Zase bych nechtěl vypadat jak blbec, že bych něco měl mít o něčem přehled a nemám.

Zase jsme chlapi a těší nás, když se o nás mluví, sem tam někdo pochválí. Ani po tomhle se nestýská?

Spíš je to ve výsledku úleva. Chápu, že veřejnost to třeba nemusí chápat, protože vidíte, že jako hokejisti máme koníček, který se stane nakonec vaší prací, což je strašně krásný. Jenže právě i v práci chcete jít po pěti deseti letech pryč. Jak se vám přestane dařit, přidají se zranění, tak se zpátky vrací strašně těžko. Nakonec je právě úleva, když umíte říct dost. Nepotřeboval jsem do nižších soutěží, abych živil rodinu. Nějaké finance jsem hokejem vydělal, pak jsme měli podnikání s halou v Letňanech, takže to bylo dané.

Je pravda, že jste většinu úspor z kariéry nasypal právě do arény a byl to takový risk all-in?

Risk to asi trochu byl. Měli jsme ale průzkum, kolik je v Praze míst, která poskytují prostor hobby hokejistům a komerčně pronajímané ledy. Podle něj to mělo fungovat.

Jen praxe může být ve výsledku vždycky jiná…

Může, ale takhle jsme nad tím nepřemýšleli, což je možná dobře.

Museli jste se tedy vydat z úspor?

Něco ze svého jsme tam dát museli. (usměje se) Většinu ale kryla banka dlouhodobým úvěrem, který se samozřejmě musel splácet. Kdyby se to nedařilo, tak je problém.

Nabízí se, že hokejista, který si vydělal v kariéře peníze, spíš nakupuje byty, nebo celé domy. Vy jste se rozhodl postavit halu. Vám to nezní jako úplně jiné dobrodružství?

Trochu jo. (usměje se) Bratr je hodně přímočarý, byl do toho hodně zakousnutý, tak jsem si řekl, že jdu taky. Už pak nešlo vystoupit. V hlavě někdy naskočil katastrofický scénář, ale povedlo se to ve výsledku.

Když jste arénu prodali Karlu Pražákovi, konečně si užíváte bez stresu, co jste si vydělal?

Nakonec si říkáme, že jsme udělali dobře. Občas si tedy řeknu, že kdyby se hala zrekonstruovala, doplnily se tam vymoženosti s využitím solární energie, různá moderní čerpadla, že by bylo hezký arénu zase provozovat. Ale ne… žádná nostalgie. (usměje se)

Z dnešního pohledu vypadá až neuvěřitelně, jak jste přešel do NHL. V roce 1990 jste skončil v Jihlavě a hned přešel do Chicaga, kde vládnul Mike Keenan, jeden z nejdrsnějších trenérů té doby. Byl to velký šok?

Kdyby jenom sportovní. (usměje se) V listopadu byla u nás revoluce, já byl na vojně v Jihlavě a domů nás pustili o dva měsíce dřív. Na konci května jsem letěl do Ameriky podepsat smlouvu a pak jsem se přesunul k bratrovi, který emigroval, do Kanady. Čtyři roky jsme se neviděli, tak jsem u něj strávil léto a trénoval tam. S hokejem jsme vyjeli na západ třeba dvakrát za sezonu, ale tohle bylo jiné. Najednou jste tam měli žít.

Vzpomenete si, na co jste si musel zvykat?

Že se s vámi nikdo nemaže. Tady je podepsaná smlouva, peníze chodí na účet a o všechno se musíte postarat. Nikdo nám neřekl, že tady máte auto, tady je bydlení. To byla naše věc. Odešel tam i Dominik Hašek, byl nám k dispozici jeden emigrant, tak nám pomohl. Ve výsledku jsem si říkal, že ten Keenan takový šok nebude, protože za komunistů se s námi trenéři doma taky nemazali, obrazně řečeno měli v ruce bič jako on.

Ale taky překvapil, ne?

On a asistent Darryl Sutter, který se pak stal hlavním trenérem, měli takovou zajímavou taktiku. Čím víc drželi tým pod tlakem a pod stresem, tím lepší to přinese výsledky.

Což asi trvá, než hráč rozklíčuje, že to není osobní, ale je to nějaký zvrácený plán…

To je pravda. (usměje se) Osobní to určitě nebylo, jen se to dlouho vydržet nedá. Dvě tři sezony maximálně, pak je potřeba tým vyměnit, protože je otrávený.

Pochyboval jste někdy o metodě bič a bič?

Jedna věc mi pořád nedávala smysl. Když se objevila mezera, že se tři dny nehrálo, tak první den jsme dostali takový trénink, že jsme lezli po čtyřech. Totálně nás zničili, jak pitomci jsme jezdili od brankové čáry k brankové. Druhý den taky. Třetí den to bylo volnější, ale říkal jsem si, že ten zápas nemůžeme zvládnout nikdy. Ale my se v něm cítili dobře. (usměje se) Jen víte, co bylo nejhorší? Když jsme prohráli domácí zápas a pak přišly ty tři dny volna. To jsme věděli, že dostaneme strašně za uši. Teď se mi vybavila jedna šílenost.

Povídejte.

Když se začínalo bruslit, byly lahve s pitím vyrovnané na mantinelu, každý měl svoji. Trenér pak kustodovi řekl, ať je sebere, že pít nebudeme. Tak jsme jezdili pětadvacet minut tam a zpátky, chvíle pauzičky, ale nedostali jsme napít.

Pomalu kurz přežití…

Jak někde na Sibiři. Takové věci tam dělaly, rozkopání sušáku nebo košů o přestávkách, byl standard. (usměje se)