Mlátili ho, protože byl Evropan. Nedal se a dveře do NHL otevřel dalším

V právě skončené základní části NHL nastoupilo 307 hokejistů z Evropy. Deset z nich mělo na dresu kapitánské céčko.

Pokud by hledali jednoho člověka, jemuž by měli být za dnešní významné postavení v nejlepší hokejové lize vděčni, pak by jím rozhodně byl Börje Salming.

Nebyl sice prvním Evropanem v NHL, ale jako první si tam dokázal získat respekt. Góly, přihrávkami, možná nejvíc však odhodláním neuhnout žádné ráně. A že jich za kariéru schytal.

Když v roce 1973 nastoupil k jednomu z prvních utkání, proti ostrým hochům Philadelphie Flyers, z tribun slyšel skandovaný rozsudek: „Kill him! Kill him!“ Domácí na něj pořádali hon a on věděl, že se nesmí nechat. Kvůli sobě i dalším Evropanům, co přijdou po něm.

Nakonec v NHL vydržel 17 let. Nevyhrál Stanley Cup, nezískal žádnou individuální trofej, ale hokej pomohl změnit jako málokdo.

Dnes by legendárnímu švédskému obránci bylo 75 let.

Do zámoří se přitom dostal spíše shodou šťastných okolností. V prosinci 1972 se torontský skaut Gerry McNamara vypravil do Švédska sledovat gólmana Curta Larssona (už to byla na svou dobu neobvyklá věc), ale mnohem víc ho zaujal Börje Salming.

Okamžitě volal do Kanady, že tenhle rychlý a spolehlivý obránce z Brynäs IF stojí za zkoušku.

Za pár měsíců se všechno doladilo v moskevském hotelu Ukrajina, při světovém šampionátu. Salming si za dvouletou smlouvu řekl o 85 tisíc dolarů na sezonu a vedení Maple Leafs ji okamžitě odsouhlasilo.

Bylo mu 22 let a právě si několika tahy pera čtyřicetinásobně navýšil plat! Zároveň přestoupil do ligy, o níž toho moc nevěděl a kde v té době působili pouze tři Evropané.

Hned v přípravných zápasech pochopil, že tam není kdovíjak vítaný. „Táhni zpátky do Švédska!“ křičeli na něj soupeři.

A nezůstalo pouze u slov. Dostával rány hokejkou i pěstí. Samozřejmě tušil, že začátky v zámoří nebudou snadné, přesto byl rozsahem hokejové brutality zaskočený. „Asi nemají moc Švédy v lásce,“ pronesl právě po zápase s obávanou Philadelphií. „Mně nevadí tvrdá hra. Ale oni nehrají tvrdě, oni hrají špinavě.“

Dvakrát si na něj vyšlápl i slavný rváč Dave Schultz, přezdívaný Hammer (Kladivo), a zkoušel, co švédský nováček vydrží. Vydržel hodně. Každý atak, každé seknutí oplatil a ukázal, že se nikoho bát nebude.

Brzy si získal respekt v celé lize. Dál inkasoval rány a hrubé fauly, za jaké by se dnes rozdávaly disciplinární tresty, dál po něm soupeři šli, ale nikdo mu nemohl předhazovat, že je chicken, zbabělec.

Také reportér listu Toronto Star už v listopadu 1973 uznal, že evropský import v NHL obstál. „On snad ani nemůže být Švéd, řeknete si, když vidíte, jak hraje, jak vrací každou ránu. Ale skutečně má v pasu napsáno: Börje Salming, 22 let, Švédsko, narozen v Kiruně,“ zněl poněkud zvláštní kompliment.

Salming se dokázal nejen postavit hokejovým násilníkům, ale díky švédské průpravě byl i velmi dobrý bruslař a uměl to s pukem. Hned v první sezoně se stal oporou Toronta a v hodnocení Norris Trophy, kterou získává nejlepší obránce NHL, skončil pátý.

V prvních sedmi sezonách nikdy nedopadl hůř. Dvakrát dokonce poskočil na druhé místo, v obou případech se umístil za Larrym Robinsonem z Montrealu.

Také to mu zajistilo pozici první evropské hvězdy NHL. Až později na něj navázali Peter Šťastný, Jari Kurri a další. Ani oni to neměli jednoduché, ale šli už aspoň trochu prošlapanou cestou.

Roky 1973–1980 byly i Salmingovými nejlepšími v zámoří. Toronto mělo nadějný tým, kterému nechybělo mnoho, aby zabojovalo o Stanley Cup. Sice se to nepovedlo, ale každou sezonu Maple Leafs končili s nadějí, že třeba příště. V moderních dějinách klubu to není málo.

Bohužel pro švédskou hvězdu zastihl Toronto v 80. letech neřízený chaos. Měnili se trenéři i generální manažeři, hvězdy jako Lanny McDonald nebo Darryl Sittler byly poslány pryč, do všeho mluvil nevyzpytatelný majitel Harold Ballard.

Výsledkem byl pád ke dnu NHL.

Dolů šly taky Salmingovy výkony. A nebylo to jenom přibývajícím věkem.

Jak mužstvo ztrácelo ambice, ztrácel je i on. To se občas ve sportu děje. Když dlouho chybějí úspěchy, dostaví se nevíra. Trenéři a manažeři panikaří po každém nepovedeném zápase, fanoušci jsou roztrpčení, novináři se s gustem strefují do týmu, ani hráči od sebe nic velkého neočekávají.

„Posledních deset let jsem si po každé sezoně říkal, že končím, že už to nemám zapotřebí,“ přiznal Salming v autobiografii Blood, Sweat and Hockey vydané v roce 1991. „Ale když před vás znovu položí smlouvu na 350 tisíc dolarů, tak přece neodmítnete.“

Jeho kariéru rovněž ovlivnilo, že v 80. letech se nepsaným heslem NHL stalo Play hard, party hard.

Salming jako lídr Maple Leafs (funkci kapitána odmítal, ale v podstatě mužstvo řídil) nic proti bohémským zvyklostem neměl. Ostatně i on byl nakrátko vyloučen z týmu, když po utkání v Minnesotě uspořádal na hotelu divokou noční párty a ostatní hosté zavolali na hokejisty policii.

Nebylo to však nic proti aféře z roku 1986.

Začala celkem nenápadně, článkem v magazínu Sports Illustrated. Tématem byl kokain v NHL. Autor tvrdil, že jenom v Edmontonu, jednom z nejlepších týmů, s ním má problém pět hráčů a že v lize rozhodně nejsou sami.

Právě o Salmingovi se v téhle souvislosti dlouho v zákulisí mluvilo. Po zmíněném článku se proto dohodl s reportérem listu Toronto Star, že o svých zkušenostech s kokainem povypráví raději sám, než aby se stal hrdinou podobného textu jako hráči Oilers.

Přednesl příběh, jak si jednou, snad v roce 1980, v opilosti na večírku dopřál pár lajn. Bylo to poprvé i naposledy, na to kladl důraz, a nijak se to netýkalo hokeje. Nestalo se to na týmové akci, nebyl u toho nikdo ze spoluhráčů.

Liga nejprve zareagovala nezvykle tvrdě. Funkcionáři si dobře pamatovali, jak podobné skandály v 70. letech málem zničily NBA, proto Salming dostal distanc na celou sezonu.

Naštěstí pro něj se do věci vložili právníci a vymohli mu snížení trestu na pouhých osm zápasů plus symbolickou pokutu 500 dolarů.

V Torontu zůstal do léta 1989. Ideální čas na výměnu, která by mu zvýšila šanci na Stanley Cup, promeškal, přesto šel v 38 letech zkusit štěstí do Detroitu. Znovu bez úspěchu. I když měl dobrou sezonu, novou smlouvu mu vedení Red Wings nenabídlo.

NHL tak opouštěl s 1148 utkáními na kontě. V historickém žebříčku ho to dnes řadí někam ke 190. místu, ale je to jedno z oněch čísel, která vám bez kontextu neříkají celý příběh.

V první řadě ho každá čárka do statistik stála nesmírně sil. Obvykle strávil na ledě kolem 30 minut, na vrcholu kariéry se dostal až ke 45 minutám. Rval se, srážel se, dohrával souboje u mantinelu, obětavě padal do střel – skoro jako druhý brankář.

Navíc o spoustu dalších utkání ho připravila zranění. To nejtěžší utrpěl v roce 1986, kdy ho při smolné kolizi před brankou trefila soupeřova brusle do obličeje. Málem přišel o zrak. Vyvázl s 250 stehy a velkou jizvou kolem oka.

Když se za pár dnů ukázal na tréninku, byl opuchlý a sešitý. „Vypadáš jako míček na baseball,“ vtipkovali spoluhráči. Ale vynechal jen tři zápasy!

Jeho zdravotní karta by vystačila na několik hokejistů dohromady:

I proto je stále považován za jednu z největších legend Toronta. I proto byl v roce 1996 uveden do Hockey Hall of Fame – samozřejmě jako první z Evropanů, kteří hráli NHL.

Po konci v Detroitu se vydal domů, do Švédska. Ještě podepsal smlouvu s AIK Stockholm, i když nevěřil, že je to na dlouho. Nakonec vydržel přes dvě sezony.

Dokonce se vrátil do reprezentace a zahrál si na Canada Cupu 1991 – jako jediný hráč se představil na prvním i posledním ročníku turnaje. V únoru 1992 si odbyl olympijskou premiéru. Pochopitelně ve 40 letech budil velkou pozornost. Zvlášť zápasy s Československem vypadaly kuriózně: na ledě veterán Börje Salming, na střídačce v roli trenéra o rok starší Ivan Hlinka.

Právě československý tým mu na turnaji v Albertville vystavil stopku. Švédové čtvrtfinále prohráli 1:3 a páté místo pro ně bylo zklamáním.

Po konci kariéry začal Salming plnit roli neoficiálního velvyslance v Kanadě. Každou chvíli se do Toronta vracel, a kdykoli klub angažoval některou ze švédských hvězd, třeba Matse Sundina nebo později Williama Nylandera, dělal jim mentora a průvodce v nejhokejovějším městě světa.

Časem také rozjel firmu na výrobu sportovního vybavení, s níž úspěšně expandoval, do Švédska dovážel pivo Labatt. Často navštěvoval charitativní akce a byl pravidelným účastníkem zápasů starých gard. Stále udivoval fyzickou kondicí. Svalnatá, šlachovitá postava ho zdobila i v letech, kdy už jeho věk začínal šestkou.

Poslední utkání odehrál v únoru 2022. Musel z něj předčasně odstoupit a stěžoval si na svalovou únavu. Zprvu tomu nevěnoval velkou pozornost. Koneckonců už oslavil sedmdesátku a tělo má v takovém věku na podobné stavy nárok.

Bohužel následná vyšetření prokázala zdrcující diagnózu: Amyotrofická laterální skleróza (ALS), která postupně paralyzuje svaly a s níž si medicína neví rady.

Zákeřná nemoc, které se v Americe také říká Lou Gehrigova choroba, podle slavného hráče baseballu, jenž na ni v roce 1941 zemřel, začala postupovat velmi rychle.

Ještě v srpnu 2022 si mohli pozorní fanoušci Salminga všimnout na tribuně mnichovského Olympiastadionu, kde při atletickém ME držel palce dceři Biance, která v sedmiboji skončila osmá.

V říjnu pak rodina zveřejnila video, na němž už Salming komunikoval pouze prostřednictvím aplikace na tabletu. Nebyl schopen se ani sám najíst.

Hokejový svět si jeho vážného stavu definitivně všiml v listopadu, když přiletěl do Toronta na slavnostní akce předcházející uvedení nových členů do Hockey Hall of Fame.

Klub, ve kterém strávil 16 let, mu připravil speciální přivítání přímo na ledě před utkáním s Vancouverem. A byl to jeden z nejdojemnějších okamžiků historie NHL.

Viditelně nemocný Börje Salming s velkým sebezapřením zamával tribunám a pak hodil slavnostní buly. Kolem něj stáli Darryl Sittler, Lanny McDonald, Mats Sundin a další legendy, hala bouřila. Hokejisté i fanoušci měli v očích slzy.

Nikdo to neřekl nahlas, ale bylo jasné, že tenhle večer je Salmingovým loučením s NHL, s Torontem, s fanoušky Maple Leafs i se sportem, pro který se tolik obětoval.

O 12 dnů později doma ve Švédsku zemřel.