Největší hokejový podivín. V kabině pletl ponožky a jeho maska změnila NHL

Když v lednu 1986 klub St. Louis Blues oznámil, že na jeho brankáře bude dohlížet Jacques Plante, byla to celkem událost. Kanadská legenda považovaná za nejlepšího gólmana historie NHL se vracela na scénu.

Už po dvou týdnech si však kouč Jacques Demers všiml, že je něco špatně.

Plante při týmovém obědě do jídla jenom šťouchal vidličkou a téměř nic nesnědl. Také byl viditelně hubenější než při příletu do St. Louis. Vedení ho tedy poslalo na prohlídku ke klubovému lékaři a ten se svěřil s obavami, že by mohlo jít o rakovinu žaludku.

Někdejší gólman okamžitě odletěl s manželkou do Švýcarska, kde většinu posledních let žili, a specializované vyšetření prvotní diagnózu potvrdilo. Rakovina byla v tak pokročilém stádiu, že nebyla naděje na šťastný konec.

Poslední dny života strávil Plante v ženevské nemocnici. Jeho osud se naplnil brzy ráno 27. února 1986, kdy mu praskla aorta. Bylo mu 57 let.

Pro hokejový svět to byl šok. Náhle odešel nejen skvělý gólman a držitel mnoha trofejí, ale i sportovec, který NHL změnil zásadně jako málokdo.

Hokejoví gólmani jsou jiní, to se traduje snad už sto let. Nechat na sebe třetinu života, pomalu den co den, střílet kusem tvrdé gumy vyžaduje celkem zvláštní náturu. K tomu neustálý psychický tlak při zápasech. Brankáři jsou ti, jejichž zákrok může rozhodnout o výhře, o trofejích - a dnes také o milionech dolarů.

„Znáte snad jiné povolání, kde se po každé vaší chybě rozsvítí červené světlo a patnáct tisíc lidí na vás začne bučet?“ ptal se svého času Jacques Plante.

Právě on patřil k nejzajímavějším týpkům hokejové historie. Legendární kouč Scotty Bowman ho v memoárech dokonce označil za největšího podivína mezi všemi brankáři (čestné druhé místo přisoudil Dominiku Haškovi).

Plante byl známý třeba tím, že napětí a stres v kabině nebo nudu na cestách si kompenzoval pletením ponožek, šál a kulichů. Když po zápasech venku vyráželi spoluhráči do barů, on zůstal na hotelovém pokoji a psal milostné básně pro manželku.

Podivínství ovlivňovalo také jeho výkony a přístup ke sportu. Například odmítal nastoupit do utkání, pokud se necítil úplně fit. Otevřeně mluvil o svých zdravotních potížích, což v 50. letech, kdy hokejisté zranění tajili a hráli, dokud se mohli hýbat, aby nepřišli o místo v sestavě, působilo poněkud nepatřičně.

V pozdějších fázích kariéry si zase vymínil, že bude chytat pouze domácí utkání a ideálně proti slabším soupeřům. Důvod? Nechtěl si ničit reputaci a dlouhodobé statistiky.

Hodně adrenalinu dodával trenérům i fanouškům tím, že jako první se začal aktivně zapojovat do hry. Pro puk si chodil k zadnímu mantinelu a posílal ho volným spoluhráčům, aby rychle mohli založit útočnou akci.

To všechno si mohl s klidem dovolit. Podivínství je obvykle tolerováno, dokud ho doprovázejí úspěchy, a to v Plantově případě platilo téměř po celou kariéru. Šestkrát s Montrealem vyhrál Stanley Cup, sedmkrát byl vyhlášen nejlepším gólmanem NHL a v roce 1962 získal Hart Trophy pro nejužitečnějšího hráče, což se za více než sto let podařilo jen osmi brankářům.

I díky tomu si dokázal prosadit, že bude chytat s maskou.

K historickému okamžiku došlo 1. listopadu 1959, kdy Canadiens hráli v Madison Square Garden proti newyorským Rangers. A všechno odstartovala frustrace domácího útočníka Andyho Bathgatea.

Plante ho totiž při souboji u mantinelu tvrdě atakoval a naštvaný Bathgate přemýšlel o odvetě. Nejdřív se chtěl rvát, ale pak zvolil jiný druh revanše. Při jednom z útoků po levé straně se dostal z úhlu, už neměl šanci skórovat, tak aspoň přesně mířenou střelou trefil Planta do hlavy. Přímo do tváře.

Z gólmana crčela krev a musel do kabiny na šití.

Bylo to v době, kdy týmy NHL ještě neměly na zápasových soupiskách náhradní brankáře. V případě zranění zaskočil house goalie - amatér z města, kde se zrovna hrálo.

„Dochytám to. Ale jenom v masce,“ postavil Plante kouče před hotovou věc. Ochranu obličeje měl vyzkoušenou z tréninků a před sezonou si od vedení NHL nechal posvětit, že v případě potřeby může s maskou chytat i zápasy.

Trenérovi nezbývalo než experiment odkývat. Canadiens zvítězili 3:1 a Plante z 30 střel pustil jedinou.

Nikdo netušil, že ve chvíli, kdy si na zkrvavený obličej nasadil masku a vyjel z kabiny na led, změnil budoucnost NHL. Nebo spíše její tvář, jak se v doslovné nadsázce začalo říkat.

Hokejový svět ale novinku nepřijal hned a s porozuměním. Ani zdaleka. Jako první se ozvali fanoušci Rangers. „Sundej to! Halloween už skončil!“ křičeli na něj.

V novinových komentářích si zase Plante mohl přečíst, že je srab, neboť správný chlap má přeci mít odvahu postavit se letícímu puku bez ochrany obličeje. Také montrealský kouč předpokládal, že půjde o krátkodobou záležitost. Až se gólmanovi obličej zahojí, masku zase odloží - jako to v roce 1930 po pěti utkáních udělal Clint Benedict chytající s koženou ochranou obličeje.

K prvním kritikům se přiřadil rovněž newyorský generální manažer Muzz Patrick. „Jsem absolutně proti maskám a helmám. Každý tým má jednoho nebo dva obránce, co padají do střel. Ti by taky mohli požadovat masky. Nebo i útočníci budou chtít hrát v helmách. Z hokejistů se pak stanou roboti bez tváře, všichni budou fanouškům připadat stejní,“ prohlásil.

Plante kupodivu nenašel velké zastání ani u kolegů. „Hokej se hraje sedmdesát let a najednou budeme chytat s maskou? Copak boxeři nosí masky?“ ptal se domácí gólman Gump Worsley.

Navzdory silným slovům ale nešlo pokrok zastavit. Novinka si rychle našla cestu a ke konci kariéry ji vzal na milost i Worsley.

K jejímu rozšíření pomohlo, že průkopníkem byl právě Plante. Prvotřídní hvězda, šampion. Následující měsíc neprohrál jediný zápas a sezonu završil dalším triumfem ve Stanley Cupu i další cenou pro nejlepšího gólmana NHL. Jaképak tedy pochyby?

Některé z prvních výhrad byly hlavně estetického rázu, neboť prototyp masky připomínal spíše rekvizitu z hororového filmu. Pak trenéři začali tvrdit, že gólmani budou hůř vidět a začnou mít problémy s dorážkami.

Plantovy výkony však byly jasným argumentem.

„Samotná maska mi nepomůže líp chytit puk. Ale když nemusím mít obavu, že mě trefí do obličeje, můžu se líp soustředit na jeho chytání,“ trpělivě vysvětloval.

Navíc lépe než kdokoli jiný věděl, že hokej se neustále vyvíjí. Hráči jsou rychlejší a silnější, mají lepší hokejky, puk létá stále více nevyzpytatelně - zvlášť po tom, co se populární stala střela golfákem.

Plante nadhazoval i logickou otázku: „Ve všech životních situacích se lidé snaží být co nejvíc v bezpečí, proč by hokej měl být výjimkou?“

O deset let později už byla maska běžnou součástí výstroje. Pouze šest brankářů z 28 ji v zápasech NHL nenosilo, ale využívali ji aspoň při trénincích a rozbruslení. Poslední, kdo ji zatvrzele odmítal, byl Andy Brown z Pittsburghu. V dubnu 1974 však NHL opustil a po něm už nikdo nenastoupil do utkání bez ochrany obličeje.

Svůj velký boj sice Jacques Plante vyhrál, ale protože další tři sezony skončili Canadiens hned v semifinále Stanley Cupu (bylo to zároveň 1. kolo play off, protože NHL hrálo pouze šest klubů), nastal čas na nutnou změnu. Alespoň tak to vidělo vedení. Přišlo jim, že gólman už jim přerostl přes hlavu a jeho podivínství začíná být na obtíž, proto se ho v létě 1963 rozhodli vyměnit.

Plante zrovna jel na jakési jednání, když se z autorádia ozvalo: „Přerušujeme vysílání, abychom vám oznámili, že došlo k jednomu z největších trejdů v historii NHL. Montreal Canadiens si vyměnili s New York Rangers sedm hráčů a jedním z nich je brankářská hvězda Jacques Plante.“

Byl to šok, který těžce vydýchával. Doslova. Zastavil u chodníku a nedokázal se s novinkou srovnat. Později přiznal, že ani neví, jak dlouho zdrcený za volantem seděl.

V New Yorku vydržel dva roky. A nebyla to idylická štace. Manželka byla často nemocná, jeho trápilo zraněné koleno a Rangers ani jednou nepostoupili do play off.

Proto se v létě 1965 rozhodl ukončit kariéru. Tři roky pracoval pro pivovar Molson, ale pak ho oslovil kouč Scotty Bowman, že hledá zkušeného gólmana pro mladý tým St. Louis Blues. Dvakrát si tam zahrál finále a vytvořil skvělou veteránskou dvojku s Glennem Hallem.

Přidal ještě tři sezony v Torontu, dva měsíce v Bostonu a chytání dal podruhé sbohem.

Vzápětí podepsal desetiletou smlouvu s Quebec Nordiques v soutěži World Hockey Association, kde se stal koučem i generálním manažerem. Frankofonní hvězda ve frankofonním klubu, od toho si majitelé hodně slibovali. Jenže hned od začátku to nefungovalo.

Plante neuměl komunikovat s hráči. Stěžovali si zejména útočníci, kteří cítili, že co se ofenzivní taktiky týče, nemá jim moc co předat. Z deseti sezon nakonec zůstala jediná. Na jaře 1974 rezignoval a znovu všechny zaskočil, když oznámil, že se vrací na led a bude chytat za Edmonton Oilers.

Bylo mu 45 let a stal se nejstarším gólmanem v historii zámořského profesionálního hokeje.

Začátek měl famózní - osm výher z devíti zápasů. Pak se však při tréninku srazil se spoluhráčem, poranil si ušní bubínek a začal mít problémy s rovnováhou. Když znovu naskočil do zápasu, po pár minutách se dostavily závratě a bolesti žaludku.

Jeho výkony i statistiky nabraly sestupný směr. Přesto se zařekl, že se znovu vrátí, v nejlepší formě. V září se hlásil v kempu, připravený rvát se o poslední šanci. Po několika dnech ho však dostihla rodinná tragédie - mladší syn Richard spáchal sebevraždu.

I tak se po pohřbu zase postavil do branky. V přípravném utkání dostal tři góly ze 17 střel a následující den mu vedení Edmontonu oznámilo, že pro něj v týmu není místo.

Ironií osudu poslední zápas jednoho z nejlepších brankářů všech dob sledovalo pouhých 1620 diváků.

Plante se sice rozloučil s chytáním, nikoli však s hokejem. Už v roce 1972 vydal velmi oceňovanou příručku pro brankáře. Bylo to v časech, kdy NHL ještě neznala specializované trenéry a gólmani bývali samouky. To se snažil změnit.

Pořádal kempy, vypomáhal klubům, krátce působil jako konzultant ve Švédsku. K jeho svěřencům patřil bývalý torontský spoluhráč Bernie Parent a později i mladý Patrick Roy.

A do toho podnikal. Ještě jako aktivní hráč založil firmu Fibrosport na výrobu sklolaminátových masek. Zkoušel je na sobě, experimentoval s tvarem i designem, vystupoval v reklamě.

V nejlepších dobách prodával deset tisíc masek ročně a elitním gólmanům je vyráběl na míru, podle odlitku obličeje.

Brankáři si však časem začali stěžovat, že mají problémy s periferním viděním, nadměrně se potí a pak je brzdí pocit těžké hlavy. Ale co bylo horší, stále častěji docházelo k případům, že přiléhavá maska je nedokázala uchránit od zranění.

Když v roce 1975 trefil puk do oka Gerryho Desjardina z Buffala, a ten musel ukončit kariéru, kanadské úřady tento typ masek zakázaly v mládežnickém hokeji.

Už to byla pro Fibrosport nepříjemnost, byť v Desjardinově případě se jednalo o výrobek konkurence. Definitivní rána přišla v roce 1979. Po úderu hokejkou do oka musel skončit Bernie Parent, jedna z hvězd NHL a hlavní reklamní tvář firmy.

Zdrcený Plante společnost rozpustil a odstěhoval se s manželkou do Švýcarska.

Pomůcka, které o 20 let dříve pomohl na svět a změnil díky ní hokej, se stala muzejním exponátem. Budoucnost patřila přilbám a maskám s kovovými mřížkami.