Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Česká unie sportu (ČUS), nejmocnější organizace v oboru, označila aktuální situaci českého sportu za nejhorší v historii. Po dvou letech covidové pandemie a zákazů, po nichž se do 80 procent klubů nevrátily všechny děti, teď sport dostal další ránu.
Zatímco vláda škrtá a snižuje státní podporu, nebývalá inflace a hlavně růst cen energií znamenají expanzi výdajů na pouhé provozování sportovišť. Podle šéfa ČUS Miroslava Jansty to bude mít dalekosáhlé důsledky včetně uzavírání sportovních hal, stadionů a krachu klubů.
Odhlédnuto od aktuální situace je opravdu záhadou, že téměř 33 let po pádu komunistického režimu se nepovedlo vymyslet funkční a transparentní model financování sportu. A to v sokolském národě, kde rekreačně sportuje skoro každý!
Odpověď je ale docela jednoduchá: Politikům i sportovním bossům mlha ve financování bez jasných pravidel vlastně dlouhé roky vyhovovala. Fungovalo to přes známosti, jak ukázaly různé aféry.
Systém dlouho pracoval ke spokojenosti obou stran. Sportovní bafuňář pozval konkrétního politika nebo vysokého státního úředníka třeba na tenisový či fotbalový zápas. Spokojený politik se mohl s manželkou blýsknout ve VIP loži, na oplátku pak zařídil buď dotace z ministerstva, nebo sponzorství u státních podniků.
Tenhle „model“ se vyčerpal. Hlavně proto, že sport – jako odvětví – má dnes u veřejnosti až katastrofální pověst. Lidé získali po mnoha kauzách dojem, že je to korupční prostředí, kde „bafuňáři“ státní dotace rozkradou nebo se tam podvádí s výsledky.
Ostatně kvůli tomu už před časem opustili nejprofláklejší fotbal jako sponzoři některé velké firmy, které si spojením se sportovním prostředím nechtěly ušpinit své jméno.
Nynější Fialova vláda tak nemá příliš silnou motivaci posílat peníze do nepopulárního sportu. Zvlášť když neví, komu dát dřív – kvůli zdražování teď chtějí kompenzace všichni. Sport je na posledním místě.
Řešení nepřinesl ani předchozí kabinet. Národní sportovní agentura, která dotace nově rozděluje místo ministerstva školství, je typický babišovský projekt: nablýskaný, marketingový, zvenčí to vypadá pěkně. A to je tak všechno.
Kluby si stěžují, že to funguje hůř než dřív. Nestíhají se vypisovat programy a vyplácet dotace.
Agentura pod vedením Filipa Neussera selhala, některé svazy ještě – v polovině roku – nedostaly peníze na letošek. Odpor k němu dokonce spojil dva nesmiřitelné rivaly, šéfa ČUS Miroslava Janstu s předsedou olympijského výboru Jiřím Kejvalem. Sám Neusser jako by to dělal po babišovsku. Spousta fotek na Twitteru, gratulace sportovcům, konference, velký dojem, ale skutek utek.
Politici a sportovní bossové se dnes navzájem obviňují, kdo je viníkem, že porevoluční sport získal pověst černé díry. Svou pravdu i svou vinu mají obě strany.
Podle politiků se sportovní svazy samy připravily o stroj na peníze – loterijní společnost Sazka, kterou dostaly po revoluci jako unikátní způsob financování. Se stavbou arény v pražské Libni si vzaly velké sousto, nestačily splácet – a o Sazku přišly.
Kluby zas politikům vyčítají, že přes všechny proklamace Česko patří v EU mezi země, které dlouhodobě dávají ze státního rozpočtu nejméně peněz do sportu. Už před lety olympijský výbor upozornil, že chod sportovních klubů je ze 42 procent financován domácnostmi formou členských příspěvků.
Mnozí politici slibují, že na sport by mělo jít jedno procento ze státního rozpočtu, ale už roky je to sotva polovina. Existuje řada ekonomických studií, podle nichž jsou to dobře vynaložené peníze (pokud se průběžně nerozkradou). Nejen jako prevence zdravotních potíží, ale dokonce vyčíslily, že celý byznys kolem sportu odvede na daních státu násobně víc, než dostane. Že je takzvaně čistým plátcem.
Sportovním výsledkům v hokeji a basketbalu pomohlo najmutí zahraničního reprezentačního trenéra nespojeného s nikým v malém českém rybníčku. Možná je to dobrá inspirace, kde hledat sportovní bossy, u nichž bude minimální riziko, že budou posílat dotace na nové šatny svým kámošům, a ne tam, kde mají děravou střechu.
Nezbytnou podmínkou zároveň je, že se najde také vlivný politik, který se nebude bát bojovat za více peněz pro sport ve státním rozpočtu. Nikdo takový dnes není.
