Stadion, kde Italové zahájili olympiádu, půjde brzy k zemi. Po 100 letech

Nový stadion, který je nejmodernější, nejkrásnější a nejlepší, jaký dosud spatřil světlo světa. Obvyklý scénář, jak se k pořádání olympijských her a hlavně k jejich slavnostním ceremoniálům staví mnoho zemí. Chtějí se blýsknout a takový zbrusu nový sportovní svatostánek, nejlépe s podpisem nějakého věhlasného architekta, se pak na dlouho stává ikonickou připomínkou her. Ať to stojí, co to stojí.

Italové na to u letošní zimní olympiády šli jinak. Úsporněji. Využili hlavně to, co už mají. I když chtělo by se říci: dokud to ještě mají. Většina stadionů spojených s Milanem a Cortinou totiž už dost pamatuje. A u toho hlavního je dokonce prakticky jisté, že brzy skončí v propadlišti dějin.

Aby celé hry nebyly jen jako ze starožitnictví, pořadatelé se přece jen rozhodli vybudovat aspoň něco nového a velkého – hokejovou halu. Její stavba však do poslední chvíle připomínala napínavý thriller. Stihla se jen díky tomu, že stavbaři v závodě o čas ke konci zařadili turbo.

Pro sportovní fanoušky je stadion Giuseppe Meazza neboli San Siro opravdovou mekkou. Přezdívá se mu La Scala fotbalu. Střídají se na něm zápasy Interu a AC Milán, hostil mistrovství světa, Euro i finále Ligy mistrů. Známý je i velkými koncerty světových hvězd. Teď jeho slávu ještě víc rozzáří světlo olympijského ohně.

Stadion byl několikrát přestavován, podílelo se na tom postupně pět architektů. Současná podoba s červenou střešní konstrukcí a s „vývrtkovými“ věžemi, které jako by se při průchodu davu lidí otáčely, pochází z roku 1990.

„Olympijský stadion San Siro v Miláně je jednou z nejikoničtějších památek v historii města,“ vyzdvihuje oficiální web zimních her. A připomíná, že stadion z roku 1926 letos oslaví sté výročí. Přesto je olympiáda jednou z posledních velkých akcí, které se zde uskuteční. Vloni v listopadu totiž padlo rozhodnutí, že v blízké době půjde budova s kapacitou 77 tisíc diváků k zemi. Rozhodlo se těsně před tím, než by spadl pod památkovou ochranu. Všechno nejlepší k jubileu, San Siro!

V roce 2032 Itálie spolupořádá fotbalové Euro. A San Siro bylo po zkouškách vyškrtnuto z původní soupisky míst konání zápasů. „Prostě nemá veškeré zázemí, které je potřeba pro moderní fotbal. Zoufale potřebujeme nový stadion,“ uvedl pro BBC šéf AC Milan Paolo Scaroni.

Po dlouhých jednáních, zda stadion rekonstruovat, či stavět nový někde jinde, jej vloni oba kluby společně odkoupily za 197 milionů eur od města. S tím, že vedle postaví nový stadion navržený slavnou kanceláří Foster + Partners a staré San Siro pak zbourají. Památka na hlavní dějiště letošní olympiády tak bude mít jepičí život.

Hala pro olympijský hokejový turnaj s největšími hvězdami NHL je úplně jiný příběh. Novou arénu se třemi prstenci, po nichž se pomalu sunou promítané nápisy, navrhl britský držitel Pritzkerovy ceny David Chipperfield spolu se špičkovou inženýrskou firmou Arup. Cestu této nové chlouby Milána na světlo světa však provázelo napínavé drama. Asi jako když rozhodující gól zápasu padne až v poslední sekundě.

Stavba haly pro 14 tisíc diváků začala celkem pozdě a stále se zadrhávala. Novináři v posledních měsících, týdnech a dnech přinášeli stále nová svědectví, že s dokončením to vypadá nahnutě. Ještě minulou sobotu hlásilo BBC, že hala nebude včas připravená. Ve středu však přišlo uklidnění od serveru Time, že to pořadatelé na poslední chvíli stihli.

I když s upřesněním, že všechny plánované zápasy se odehrají, ale v zázemí se hala zřejmě ještě bude dodělávat. Nejspíš o tom ještě něco uslyšíme. Po skončení her se aréna promění v multifunkční centrum pro sportovní akce a živou zábavu.

K olympijskému stadionu v Cortině d’Ampezzo se žádné skutečné drama neváže, zato jedno filmové ano. Zahrál si totiž v bondovce Jen pro tvé oči. Jinak je to ale už 70 let starý „dědeček“ a letos prožije svou druhou olympiádu. Postavený byl pro zimní olympijské hry v roce 1956, poprvé v historii pořádané v Itálii.

Byl tehdy středobodem celé akce – stadionem pro zahajovací i závěrečný ceremoniál, hostil krasobruslařské soutěže i hokejové zápasy. Původně byl nezastřešený, ale před časem střechu dostal kvůli častému sněžení.

Tentokrát bude sledovaný méně – odehraje se zde turnaj v curlingu, který má ovšem i české zastoupení. O něco větší slávu si pak užije při paralympiádě. Poslouží nejen pro zápasy curlingu vozíčkářů, ale i pro závěrečný ceremoniál.

Jestli je stadion v Cortině dědečkem, pro místo konání závěrečného ceremoniálu olympiády se nabízí přirovnání k praotci. Italové pro něj totiž vybrali dva tisíce let starý římský amfiteátr ve Veroně. Je to třetí největší stavba tohoto typu vůbec a jedna z nejlépe dochovaných.

Budova z roku 30 našeho letopočtu se dodnes používá, což je malý zázrak. Kromě odolávání povětrnostním vlivům a válkám aréna zažila krvavé boje gladiátorů, rytířské turnaje či lovy býků. Když za Napoleona sloužila jako tábor pro rakouské vězně, ti zdemolovali dřevěné jeviště a použili ho na podpal. Před třemi lety zase utrpěla úraz s trvalými následky, když několik kamenných schodů poškodil pád obří vánoční ozdoby.

Nicméně tenhle kamenný „stadion“ pro více než 12 tisíc diváků je evidentně stále fit. Dnes platí hlavně za největší světovou operní scénu pod širým nebem, konaly se na něm i velké popové koncerty či závěr cyklistického Gira. A k ukončení olympiády i zahájení paralympiády nabídne opravdu spektakulární kulisy.

Využitím tohohle staříčka na samotný závěr jako by chtěli Italové ještě stvrdit svůj postoj, založený na moderním tématu udržitelnosti: Proč stavět pořád nové stadiony, když se dá až na výjimky využít i to, co už se mnoha lety osvědčilo?