Hlavní obsah

Nádherný „bezvýznamný“ milník sondy, na které lidskost vydrží miliardu let

Foto: NASA

Sonda Voyager 1 je nyní od Země vzdálená jeden světelný den.

Sonda Voyager 1 je nyní 26 miliard kilometrů od země. To nevypadá jako kulaté číslo, ale pro astronomy je to symbolický milník. Ostatně mise sondy Voyager 1 je silných symbolů plná.

Článek

Voyager 1 má za úkol naučit nás něco o vesmíru, možná dokonce předat zprávu mimozemšťanům… Ale její nejdůležitější poselství je podle mého jiné.

Jděte se na chvíli podívat k sobě do ledničky, já počkám. Jste zpátky, důkladně posilněni? Všimli jste si té slabé žárovky, která vám tam poblikává? Má nejspíš výkon kolem 15 až 25 wattů. A to je také výkon vysílače na palubě sondy Voyager 1. Ohromné antény v Kalifornii, Španělsku a Austrálii jsou tento nepatrný signál schopny zachytit, přestože je od nás nyní sonda vzdálena 26 miliard kilometrů.

To nezní jako kulaté číslo, ale my lidé jsme vynalézaví a symbolický význam si najdeme. V tomto případě stačí trojčlenka: Za sekundu urazí světlo 299 792 kilometrů. A jeden den má 86 400 sekund. Ano, tušíte správně: Když obě čísla vynásobíme, vyjde nám (podle propočtů NASA), že sonda právě dnes překročí bezvýznamnou symbolickou hranici.

Poprvé se totiž sonda dostala do vzdálenosti, ze které k nám její zpráva putuje 24 hodin. Jinými slovy, je ve vzdálenosti jednoho světelného dne. Vědci z NASA poprosili veřejnost, aby sondě pogratulovali. Samozřejmě už včera, protože světlo k sondě letí celý den.

Čtete ukázku z newsletteru TechMIX, ve kterém Pavel Kasík a Matouš Lázňovský každou středu přinášejí hned několik komentářů a postřehů ze světa vědy a nových technologií. Pokud vás TechMIX zaujme, přihlaste se k jeho odběru!

Ten milník je samozřejmě zcela arbitrární. Ta předchozí hranice, když sonda Voyager 1 v roce 2012 překročila hranici 121 astronomických jednotek, byla alespoň fyzikálně podložena. Sonda tím vstoupila do tzv. „mezihvězdného prostoru“, což vědcům umožnilo měřit koncentraci plazmatu. Je uprostřed nepředstavitelné prázdnoty a bude trvat dalších 40 tisíc let, než se dostane do blízkosti některé jiné hvězdy. A i tu mine ve vzdálenosti asi 1,6 světelného roku.

Světelný den od Země ale není zajímavý vůbec ničím. „Není to nijak pozoruhodné, jen snad tím, že je to opravdu daleko,“ podotkl k tomu astronom Adam Szabo. A to, jak daleko sonda je, se vymyká běžnému lidskému chápání, bez ohledu na to, jak to znázorníme. O to zajímavější je to ale příležitost k tomu, abychom si posvítili na lidské příběhy, které sondu přivedly tam, kde je.

Příležitost jednou za 175 let

V šedesátých letech zažívaly věda i technika ohromný boom a nic se nezdálo být nemožné. Vždyť ještě na začátku století neexistovala ani letadla, a v roce 1957 najednou lidé vypouštějí družice na orbitu, o pět let později dokonce k dalším planetám. Nejtěžší technická hranice, která lidem bránila ve zkoumání Sluneční soustavy, byla překonána. To umožnilo tehdy třicetiletému astronomovi Garymu Flandrovi snít o dosud nepředstavitelně ambiciózní misi.

V roce 1965 si Flandro spočítal, že vnější planety Sluneční soustavy budou v neobvyklé konstelaci. Seřadí se tak, že by šlo vyslat sondu ze Země po dráze, která se nejen dostane k Jupiteru, Saturnu, Uranu a Neptunu, ale ještě se od každé planety může gravitačně „odpíchnout“. K takové příležitosti dojde podle jeho výpočtu jednou za 175 let. Nadšení u nadřízených to zprvu nevyvolalo. „Přestaň plýtvat mým časem, řekli mi na to tehdy,“ vzpomínal v roce 2017 astronom.

Návrh ambiciózní mise se ale dost možná svezl na opojné atmosféře vyvolané úspěšným přistáním na Měsíci a dočkal se rozpracování. Do amerického Kongresu ale dorazil v době, kdy se naopak zdůrazňovaly maximální úspory. Maximalistická varianta – mise ke všem vnějším planetám – tak byla okleštěna a omezený rozpočet počítal jen s misí k Saturnu. Sondy Voyager 1 a 2 měly vydržet pět let.

Konstruktéři z Laboratoře tryskového pohonu (JPL) se ale vytáhli a navzdory omezenému rozpočtu – nebo právě díky němu – vyrobili sondy, které toto očekávání násobně překonaly.  Navrhli techniky pro úsporu paliva, které trvanlivost sondy výrazně prodloužily. „Prostě jsme to udělali a radši jsme o tom moc nemluvili,“ vybavuje si William Pickering, který tehdy JPL šéfoval.

Zpráva mimozemšťanům i pozemšťanům

Zatímco konstruktéři pracovali na sondě, jiný tým dával – rovněž na poslední chvíli – dohromady poselství, které sonda ponese. Bylo totiž jasné, že se po splnění mise na Zemi nevrátí, a tak se jaksi mimochodem stane nositelem informace o Zemi.

„Sondu někdo najde a desku přehraje, jen pokud v mezihvězdném prostoru existují vyspělé civilizace schopné cestovat vesmírem,“ vysvětlil v roce 1978 astronom Carl Sagan, později známý také jako popularizátor astronomie. „Ale vypuštění této lahve do kosmického oceánu říká něco velmi nadějného o životě na této planetě.“ A co do takové „lahve“ dát za zprávu?

Od začátku přitom bylo jasné, že význam tohoto poselství je zaměřen spíše na lidi na planetě Zemi než na teoretické mimozemské formy života. Sagan od začátku k úkolu přistupoval s tím, že tato možnost je mizivá, ale nikoli vyloučená.

„Bylo nás šest. Šest velmi omylných, nedokonalých lidí s ohromnými mezerami v oblasti světové kultury a měli jsme za úkol vytvořit takovou Noemovu archu,“ popsala to dokumentaristka Ann Druyanová, členka Saganova týmu, které bylo v době sestavování vzkazu 27 let.

S týmem dali v průběhu několika měsíců dohromady to, co považovali za „výběr napříč lidským snažením“. „Měl jsem na vymyšlení vzkazu jen pět minut,“ vzpomíná fyzik Václav Kostroun na to, jak jej v červenci 1977 oslovili s tím, aby jim nahrál vzkaz v češtině. Jeho věta „Milí přátelé, přejeme vám vše nejlepší“ tak reprezentuje češtinu jako jeden z 55 zastoupených jazyků na zlaté desce, která je navržena tak, aby šla přehrát i za miliardu let.

Foto: NASA

Konstruktéři NASA ukládají zlatou desku na sondu Voyager 1.

Kromě toho je na desce téměř 90 minut hudby, která měla podle dobové tiskové zprávy NASA ukázat kulturní rozmanitost Země napříč dobami a místy. Jako reprezentativní skladby byli zvoleni klasici Bach, Beethoven, Mozart a Stravinskij. Mezinárodní aspekt zajišťoval výběr z hudby Senegalu, Austrálie, Peru, Bulharska a Ázerbájdžánu, k tomu javánský gamelan, indická rága, japonská flétna šakuhači a čínská hra na citeru čchin. Výběr doplnil Saganův tým i jazzem a rokenrolem, což svého času vyvolalo debatu, zda to není adolescentní. „Však také adolescenti tvoří velkou část planety,“ opáčil prý Sagan.

Lidstvo se vším všudy

Perličkou – pro případné nálezce téměř jistě naprosto nesrozumitelnou – je pak záznam tělesných funkcí Ann Druyanové, pozdější manželky Carla Sagana. Že se vezmou, se prý rozhodli pouhé dva dny předtím, než si Druyanová nechala záznam EEG a EKG pořídit. V závěru nahrávání mozkových vln prý myslela na to, jaké to je, být zamilovaná. „Ke konci jsem si dovolila osobní prohlášení o tom, jaké to je, zamilovat se,“ napsala později. Láska vyslaná do mezihvězdného prostoru…

Podle komentátorů byla zpráva poměrně sluníčková: „Je to takový výběr toho nejlepšího z lidstva, které má zrovna dobrý den,“ poznamenal Jonathan Scott ve své knize, ve které se zabývá i dalšími poselstvími, jež lidé připíchli na sondy Voyager 1, Voyager 2, Pioneer 10 a Pioneer 11.

Ale ani při vší snaze nelze lidskou náturu úplně očistit od toho, co dělá lidi lidmi. Hned na začátek desky se mimoděk dostal vzkaz člena Wehrmachtu. Úvodní slovo generálního tajemníka OSN totiž přednesl Kurt Waldheim, o kterém o několik let později vyšlo najevo, že před veřejností tajil svou službu v německém Wehrmachtu za druhé světové války.

Také láska mezi Saganem a Druyanovou – zaznamenaná na miliardu let na zlatou desku putující vesmírem – měla jednu pihu na kráse. V době startu šlo o utajenou skutečnost, zřejmě i proto, že Carl Sagan byl ženatý a Druyanová zasnoubená.

Největší náznak, že na Zemi to není jen samá písnička a zaláskovanost, byla ale pro všechny pozemšťany velmi dobře čitelný. Ve vzkaze Jimmyho Cartera, tehdejšího prezidenta USA, zazněla slova: „Snažíme se přežít svou dobu, abychom se mohli dožít té vaší.“ Pro tehdejší čtenáře – žijící pod neustálou a aktuálními událostmi zdůrazněnou hrozbou nukleárního armagedonu – bylo jasné, co tím myslel. My si do toho dnes můžeme promítnout další hrozby „své doby“.

Jinou planetu nedostaneme

Sonda Voyager 1 se ale těmito vroubky ve zlaté desce nenechala zastavit. Splnila všechno, co jí Kongresem schválená mise ukládala, a ještě mnohem víc. Místo pěti let už jí táhne na padesát. Celý tým, který ji udržuje v chodu, má každý den napilno. Stále totiž vysílá a na všechny problémy, které vyvstaly, se zatím podařilo najít řešení, které bylo možné poslat na dálku pomocí „aktualizace softwaru“.

Sonda nám naposílala řadu astronomicky důležitých měření a úžasných fotek planet Sluneční soustavy. Nejznámnější fotkou je ale ta, která zachycuje naprosto „vědecky nepodstatnou záležitost“. Naši planetu.

Carl Sagan pomohl prosadit, že poslední fotkou, kterou sonda na Zemi pošle, bude právě záběr planety Země. Vyčkávalo se s tím až do posledního okamžiku, protože to zároveň znamenalo namířit fotoaparát na Slunce, a tím jej pravděpodobně nenávratně poškodit. Nicméně podařilo se a 14. února roku 1990 sonda na Zemi poslala svou poslední fotografii.

Foto: NASA

Slavná fotka Pale Blue Dot (Bleděmodrá tečka), digitálně vyčištěná verze vznikla v roce 2020 k jejímu třicátému výročí.

Jak už je zjevné z předchozího textu, Carl Sagan byl velký romantik. Jeho žena – ano, Ann Druyanová – letos pro BBC popsala, že o sondě přemýšleli jako o „milostné básni pro planetu Zemi“. A tak možná není náhoda, že fotka dorazila na Valentýna. Pro Sagana to byla připomínka, že můžeme mít jakékoli ambice ohledně „meziplanetárních cest“, prakticky vzato je lidstvo spjato se svou jedinou planetou.

Když v roce 1957 Zemi oběhla první družice, všimla si filozofka Hannah Arendtová zvláštní úlevy, s jakou ji někteří vítali: jako první krok k úniku z pozemského vězení. O rok později jim proto ve své knize Lidský úděl jasně odpověděla, že „Země je samou podstatou lidského údělu“. Ne, nedostaneme jinou planetu. Když mi bylo patnáct, snil jsem o vesmíru jako o řešení našich problémů. Dnes v tom vidím nebezpečnou utopii. Čísla mluví jasně. Nejrychleji se vzdalující stroj, jaký jsme kdy postavili, urazil za 49 let jeden světelný den.

Záběr, který ukazuje Zemi ve vesmírné prázdnotě, je tak pro mne osobně nejdůležitějším symbolem této vesmírné mise. Ostatně i Sagan, který celý život snil o kontaktu s mimozemskou civilizací, byl co do meziplanetárních cest pragmatik.

„Podívejte se na ni znovu,“ řekl tehdy Sagan, ukazujíc na neznatelnou tečku. „To je náš domov. To jsme my.“

V plné verzi newsletteru TechMIX toho najdete ještě mnohem víc. Přihlaste se k odběru a budete ho dostávat každou středu přímo do své e-mailové schránky.

Související témata:

Doporučované