Článek
Na první pohled je hádanka jednoduchá. Většina lidí si ji raději přečte vícekrát. Pak zvolí své odpovědi (tentokrát je možné zaškrtnout jednu až čtyři možnosti). Tato hádanka patří k legendárním testům. Většina lidí na ni totiž odpoví špatně.
Tento rébus poprvé ukázal americký psycholog Peter Wason v roce 1966, proto se mu přezdívá „Wasonovy karty“. Naše varianta je oproti originálu trochu upravená pro lepší přehlednost.
Prázdninové mozkolamy: hravý seriál Seznam Zpráv
Baví vás přemýšlet? A co takhle smát se tomu, jaké chyby lidský mozek dělá? Každou prázdninovou sobotu si vyzkoušíte svůj důvtip v seriálu Letní mozkolamy.
Necháte se nachytat? Nevadí, jste v dobré společnosti. Důležité je, zda se z toho dokážeme poučit a pochopit lépe, jak funguje náš svět i náš mozek.
Podívejte se na již vydané mozkolamy:
V původním experimentu odpovědělo správně pouze 10 % účastníků. Uvidíme, jak si povedou lidé v naší verzi, po padesáti letech od premiéry. Každopádně se pojďme, jak je v našem seriálu zvykem, podívat na dvě věci: jaké je správné řešení, a proč nám mozek podsouvá řešení špatné. A na závěr si ukážeme pivní variantu, na kterou většina lidí odpoví správně.
Stačí postupovat systematicky
Rébus s otáčením karet patří mezi ty, které nejsou složité na řešení, pokud se vám podaří udržet instinkty na uzdě. Místo odpovědi, která jim okamžitě vytane na mysli, totiž úspěšní řešitelé postupují krok po kroku.
Napřed si pečlivě přečtou zadání a ujasní si, co že vlastně ověřují: „Je pravda, že na druhé straně sudého čísla je vždy modrá barva?“
Pak postupují krok po kroku:
- Karta s číslem 3: Pravidlo nic neříká o kartách s lichým číslem. Ať by na druhé straně bylo cokoli, nepřinese nám to žádnou relevantní informaci. Takže tuto kartu neotáčet.
- Karta s číslem 8: Pravidlo přímo mluví o tom, že na druhé straně sudého čísla musí být modrá barva. Osmička je sudá, takže kdyby na druhé straně byla červená, pravidlo by se rozpadlo. Prakticky všichni správně usoudí, že tuto kartu je nutné otočit.
- Modrá karta: Tady je kámen úrazu. Řada lidí modrou kartu otáčí, protože je v pravidle zmíněná. Ale její obrácení je zcela zbytečné. Ať by na druhé straně bylo cokoli, nemůže dojít k porušení pravidla. Kdyby tam bylo liché číslo, pravidlo platí. Kdyby tam bylo sudé, pravidlo platí. Tuto kartu neotáčet.
- Červená karta: Pokud by na druhé straně červené karty bylo sudé číslo, dojde k porušení pravidla. Proto je nutné tuto kartu otočit.
Toto vysvětlení obvykle lidem stačí k tomu, aby si uvědomili svou případnou chybu. Je to ostatně chyba pochopitelná a předvídatelná.
Mozek sedne na lep
Hádanku ostatně psycholog Peter Wason navrhl právě proto, aby zkoumal dnes zřejmě nejznámější kognitivní omyl: potvrzující zkreslení (confirmation bias). V té době se ještě tento jev používal jako obecné označení lidské tendence držet se vlastního názoru. Wason byl jeden z prvních, který to upřesnil: konfirmační zkreslení je tendence lidí vyhýbat se informacím, které by mohly jít proti našemu přesvědčení.
U naší hádanky tedy lidé nejčastěji otáčejí karty, které jsou přímo zmíněné v pravidle. Zapomenou ale na to, že by také měli ověřit karty, které v pravidle nejsou. Nezáleží na tom, co je na druhé straně modré karty. Naopak červená karta, která by měla na druhé straně sudé číslo, by pravidlo porušila.
Do jakých pastí padá náš mozek?
Hádanka se čtyřmi kartami byla přímo navržená tak, aby demonstrovala kognitivní omyly. Jde o tendenci lidského mozku používat při uvažování zkratky. Ty vedou k rychlejšímu – ale často předvídatelně chybnému – závěru. Psychologové postupně popsali více než stovku různých kognitivních omylů.
Podstatná je v tomto případě zjevně i naše podvědomá tendence interpretovat si jasně napsané výroky intuitivně, nikoli striktně logicky. Pravidlo v hádance mluví jen o tom, že na druhé straně sudého čísla musí být modrá barva. Tento vztah implikace je jednosměrný: „pokud je číslo sudé, pak karta musí být modrá“. Podobně, jako ve větě: „Pokud je něco kočka, má to čtyři nohy.“
Jenže lidé si to mohou v rychlosti zjednodušit na vztah oboustranný. Mozek jim v rychlosti podstrčí interpretaci „každé sudé číslo má na druhé straně modrou, a zároveň každá modrá má na druhé straně sudé číslo“. Podobně, jako kdybychom udělali větu: „Každá kočka má čtyři nohy, a všechno, co má čtyři nohy, je kočka.“ Je jasné, že taková interpretace neplatí.
S pivem nám to jde lépe
Hádanka se čtyřmi kartami patří k těm hojně studovaným. V roce 1992 psycholožka Leda Cosmidesová spolu se svým manželem, antropologem Johnem Toobym, navrhla variantu experimentu, která je pro lidi jednodušší. Vyzkoušet si ji můžete zde:
Všimněte si, že po formální stránce je „pivní“ hádanka prakticky identická s tou první. Opět ověřujeme platnost pravidla, opět máme otočit jen ty karty, jejichž otočení nám může přinést relevantní informaci.
Jenže zatímco předtím šlo o zcela nové a abstraktní pravidlo, nyní ověřujeme něco, co důvěrně známe. A proto nemáme problém se správným řešením:
- U hosta s pivem zjistíme věk. Kdyby byl mladší 18 let, pravidlo je porušené.
- U šestnáctiletého musíme zjistit, co pije, kdyby to bylo pivo, pravidlo je porušené.
- Kolik let je hostovi s kolou, je jedno.
- A pětatřicetiletý může pít cokoliv.
Princip je stejný, ale úspěšnost u této pivní varianty hádanky je mnohem vyšší. Podle hypotézy Cosmidesové a Toobyho je to důsledek kontextu. Z jejich pohledu jde o to, že jsme evolučně lépe vybavení k posuzování „společenských norem, než obecně formulovaných pravidel. Umíme tedy snáze detekovat „podvodníky“.
Ne všichni psychologové s touto interpretací souhlasí. Je možné, že si prostě situaci s pivem umíme představit lépe – a právě konkrétnější, snáze uchopitelné zadání vede k tomu, že náš mozek nespadne do některých kognitivních pastí. U pivní varianty například nedochází k tomu, že by lidé „obrátili“ směr pravidla. Je velmi jednoduché pochopit, proč není potřeba kontrolovat, co pije člověk starší 18 let (může pít, co chce).
Poučení je nicméně jasné: když uvažujeme o něčem abstraktním, vyplatí se představit si to konkrétně. Pak se najednou náš mozek má čeho chytnout. Problém pak ale nastává, když i v tom zjednodušení uděláme chybu. To nám ostatně ukáže náš příští mozkolam.
K čemu nám jsou takové mozkolamy?
Od slovních úloh chce mít většina lidí aspoň přes prázdniny pokoj. Ale rébusy – budeme jim říkat mozkolamy – jsou něco jiného. Je to hádanka, která má zdánlivě jednoduchou odpověď. Skutečné řešení je neintuitivní. Dokonce nás často naštve, náš mozek jej podvědomě odmítne jako nesmyslné. Minimálně třetinu hádanek, které toto léto společně prozkoumáme, jsem napřed vyřešil špatně, když jsem se s nimi poprvé setkal.
Existují dobré důvody, proč nám mozek pohotově nabízí rychlá, jednoduchá a chybná řešení. Chce nám pomoci se zorientovat ve světě a to občas znamená, že něco zjednoduší více, než je užitečné. Psycholog Daniel Kahneman tomu říkal rychlé myšlení: Mentální zkratky, které nám pomáhají přežít. Ale občas vedou k tomu, že uklouzneme a budeme skálopevně přesvědčení o špatné odpovědi.
