Česká volba: 10 doporučení pro budoucího ministra financí

Za měsíc tady máme volby a po nich nového nebo staronového ministra nebo ministryni financí. Ať už to bude pan Stanjura, paní Schillerová nebo někdo jiný, dovolím si zde shrnout pro ně několik doporučení, doufejme co nejvíce platných nezávisle na jejich nebo vašich politických preferencích. Jaké veřejné finance bych si tedy od budoucího ministra financí a budoucí vlády přál?

Někomu, komu svěřujeme část našich peněz v podobě daní, bych chtěl důvěřovat, že s nimi zachází velmi pečlivě a šetrně. Jak toho dosáhnout? Mimo jiné komunikovat jasně a pravdivě. Jako důvěryhodný ministr financí.

Neslibujme nízké daně, vysoké výdaje a nezadluženou budoucnost, když všech tří těchto chvályhodných cílů nemůžeme v plné míře dosáhnout zároveň. Ano, všichni přirozeně chceme co nejnižší daně, nejkvalitnější možné veřejné služby a zbytečně se nezadlužovat, ale realisticky každého z těchto cílů můžeme dosáhnout jen do určité míry. A tak si prosím nelžeme do kapsy. Držet tyto tři cíle ve zdravé rovnováze a zároveň naplňovat vládní priority, to je úkol pro budoucí vládu a ministra financí.

Veřejné finance jako celek mají pomoci vládě a společnosti naplňovat prioritní cíle. Je škoda, že debata o veřejných financí často připomíná spíše setkání účetních než debatu o tom, které celospolečenské priority jsou nejdůležitější a jak jich pomocí nastavení výdajů a příjmů co nejefektivněji dosáhnout.

Ministr financí získá větší důvěru, když bude schopen tvrdit, že peníze nás daňových poplatníků vynakládá na celospolečenské priority a že je jich dosahováno efektivním způsobem. K tomu by přispěla reforma státního rozpočtu směrem k takzvanému výkonovému rozpočtování. Jeho podstatou je zavedení cílených rozpočtů, které by ukazovaly, na jaké cíle - spíše než ministerstva - jde kolik peněz, a byly by srozumitelné i pro veřejnost.

Výkonové rozpočtování funguje v řadě zemí včetně Irska a snad se nám na něm podaří najít shoda napříč politickým spektrem, stejně jako v Rakousku. S kolegy v Centru veřejných financí usilovně pracujeme na tom, aby se cílové či výkonové rozpočtování stalo realitou a přispělo k lepším veřejným financím a tak lepšímu životu v Česku. Zbyněk Stanjura v médiích nedávno oznámil, že první verzi výkonového rozpočtování představí již koncem tohoto září.

Výdaje a daně jsou nepostradatelnými dobrými sluhy pro naplňování celospolečenských cílů, jako je například růst životní úrovně obyvatel. Bez nich by ale samy o sobě mohly být zlými pány. Vládní prohlášení nebo strategie nám mohou poskytovat tyto cíle a umožňovat strategické nastavení veřejných financí, aby cíle byly naplňovány.

Moji kolegové nedávno vyčíslili, jak moc je náš stát podfinancovaný, včetně toho, jak moc zdrojů nám chybí pro naplňování vládních strategií. Konkrétně vyčíslili, o kolik miliard by měly být příjmy státního rozpočtu vyšší pro dosažení úrovně roku 2019 (zhruba 100-200 miliard korun ročně), pro dosažení evropského průměru (300-400) a pro dosažení aktuálně platných strategických záměrů (400-500).

Volební programy většiny hlavních politických stran jsou plné relativně podobných a rozumně znějících cílů. Již méně se z nich ale dozvíme o tom, jak veřejné finance efektivně přispějí k jejich naplňování, ať již na výdajové nebo na příjmové straně rozpočtů. S kolegyněmi a kolegy na Univerzitě Karlově se proto snažíme kvalitu této debaty zvyšovat.

Nedávná studie například vysvětluje, na co přesně jdou národní dotace, tedy dotace z národních zdrojů, ne ty z Evropské unie. Pojďme se bavit o tom, jestli mají být vyšší nebo nižší a na co mají směřovat. Ale co nejvíce informovaně. Na co tedy jdou národní dotace?

Nejvíce, v řádu desítek miliard korun, na obnovitelné zdroje energie (zhruba 40), dopravní obslužnost (53, většinou přes obce a kraje), výzkum a vývoj (15) a soukromé a církevní školy (16). Další, již jen ve vyšších jednotkách miliard korun, pak směřují do sportu (sedm), zemědělství (šest) a kultury (tři), tedy opět nepočítaje ty z Evropské unie. Vědět, na jaké cíle národní dotace jdou, je dobrý krok k vyhodnocení toho, zda těchto cílů dosahujeme efektivně.

Vzdělávání, věda a výzkum jsou zásadní pro ekonomický růst a zdravou společnost. Samozřejmě v kombinaci se strukturálními reformami, ale bez dostatečných peněz to určitě nepůjde. Většina hlavních politických stran se na důležitosti znalostní ekonomiky shodne, ať už jsou ve vládě nebo v opozici, jak ukázalo toto a předchozí volební období.

Výdaje do vzdělávání, vědy, výzkumu, vývoje a inovací, které bývají zdůrazňovány jako klíčové pro budoucí rozvoj naší ekonomiky, se jako výdajové priority neprojevují. V nedávné studii jsme porovnali rozpočty z let 2019 a 2025. Výdaje na vzdělávání sice reálně mírně stoupají, ale z velké části kvůli rostoucímu počtu žáků základních a středních škol, což je jev daný demografií. Věda, výzkum a vývoj, stejně jako vysoké školy, zaznamenaly oproti roku 2019 reálný pokles.

Důchody jsou největším veřejným výdajem. Končící vláda provedla změny, které se sice někdy bagatelizují jen jako parametrické, ale výhledově mají výrazný dopad. Před nimi důchodový systém směřoval v roce 2050 k ročnímu schodku pět procent HDP, teď už by to mělo být jen něco málo přes procento.

Rád bych viděl výraznější změny také ve třetím pilíři, kam spadá státní podpora soukromého spoření v gesci Ministerstva financí. V současné době jde tímto kanálem více než deset miliard ročně na daňové úlevy, ale soukromé spoření na důchod tím není podpořeno příliš efektivně, ať už jde o nový dlouhodobý investiční produkt, nebo o doplňkové penzijní spoření. Budoucí ministr financí by se mohl zasloužit o to, aby tento třetí pilíř fungoval výrazně lépe, a také by měl spolu s vládou zvážit zavedení druhého pilíře pro mladé lidi.

Jedním ze zásadních cílů každého státu je jeho zachování, včetně jeho obranyschopnosti. Je jasné, že veřejné finance samy o sobě bezpečnost nezajistí, ale na druhou stranu také platí, že bez dostatečných výdajů se nám obranyschopnost bude zvyšovat těžko. Výdaje na obranu nejsou podmínkou dostačující, ale nutnou. Měli bychom vést férové a co nejlépe informované diskuze o tom, kolik máme za obranu utrácet. Ať už jsou to dvě procenta nebo pět procent, vždy by mělo jít o výdaje efektivní a transparentní.

Kde na zvýšení obranných výdajů vzít? Jako vždy tři hlavní možnosti. Za prvé, snížení jiných výdajů, například samosprávy, policie, výsluh, daňových úlev. Za druhé, nové nebo vyšší příjmy, buď trvale, nebo dočasně zvýšením daní z příjmu, spotřeby, kapitálu či majetku, anebo zavedením speciální obranné daně po vzoru Estonska či Ukrajiny. Třetí možností je vyšší dluh, vedle standardního zadlužení státu je ve hře i možnost půjček ze speciálního obranného fondu EU.

Podporuji daňovou reformu, protože často daníme hloupě. Snižujeme ekonomický růst, zvyšujeme chudobu, vytváříme výjimky a neumožňujeme naplňovat priority. Pojďme danit chytře. Tak, že snížíme chudobu, podpoříme ekonomický růst, omezíme výjimky. V závislosti na nastavení konkrétních parametrů můžeme vybrat 0 70 (to je vyvážená varianta popsaná níže) nebo o 200 miliard ročně navíc.

Konkrétně, snižme daně z příjmu, fyzických osob i firem. A to konkrétními, chytrými způsoby. Ať už je to sleva na poplatníka vyšší pro nízkopříjmové a nižší pro vysokopříjmové, zrychlení odpisů na konkrétní investice nebo lépe zacílené daňové slevy firmám za vědu a výzkum.

Omezujme výjimky. Napravme nerovnosti ve zdanění práce, spotřeby nebo majetku. Například snižme daňové zvýhodnění švarcsystému, zrušme výjimky ve zdanění alkoholu a znovu zaveďme dědickou daň. Reformujme zdanění nemovitostí a DPH. U daně z nemovitostí změňme její výpočet a více ji odvozujeme z hodnoty pozemku.

My ekonomové rádi doporučujeme vyšší zdanění neřestí. Tedy takové spotřeby, která je zdraví nebo životnímu prostředí škodlivá, případně spotřeby obecně, oproti zdanění práce. Častým argumentem proti zvýšení zdanění spotřeby je, že toto zdanění může dopadat negativně na nízkopříjmové skupiny domácností.

Konkrétně u DPH navrhujeme přesun části spíše zbytných výdajů ze snížené do základní sazby, a to v kombinaci s kompenzacemi pro nízkopříjmové domácnosti včetně důchodců. Reformou DPH můžeme vybrat navíc 47 miliard. Kdybychom dvěma pětinám domácností s nejnižšími příjmy kompenzovali tuto reformu tak, aby nezaplatili ani korunu navíc, stále bychom vybrali navíc 38 miliard. Tomu říkám dobrý návrh.

Podnikání a soukromý sektor jsou hlavním pilířem české ekonomiky. Zároveň pro byznys vlídnější zdanění nemusí nutně znamenat nižší sazbu daně.

Navrhujeme rychlejší daňové odpisování investic, vyrovnané vyšší sazbou daně. Podporujeme možnost daňového bonusu při investici do výzkumu a lepší prostředí pro transfer z univerzit. Místo systémového znevýhodnění nových inovativních firem doporučujeme rovné podmínky pro vznikající inovátory a potírání daňových rájů. Šanci pro inovativnější Česko vidíme také v podpoře prostředí pro rozvoj startupů a také v takzvaném 28. režimu.

V mezinárodním srovnání na tom české veřejné finance nejsou zdaleka nejhůře a snad tomu tak zůstane i po volbách. Tento relativně dobrý stav veřejných financí by mohl budoucí ministr financí využít k reformám, jako je posun směrem k výkonovému rozpočtování, ke strukturálním úpravám výdajových oblastí, aby vytyčených cílů bylo dosahováno co nejefektivněji, a k reformě daňového systému, která omezí výjimky a chudobu a současně zvýší růst a rozpočtové příjmy.

K lepším veřejným financím - a v konečném důsledku k lepšímu životu v Česku - potřebujeme zavedení aspoň části těchto doporučení do praxe. A tomu může zásadním způsobem pomoci právě budoucí ministr financí. Ať jsou mu tato doporučení inspirací!