Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Zpočátku jsou to hrdinové lidu. Nejdřív slibují zakročit proti nepořádku moderního světa, proti dekadenci Západu a „systému“. Dokud jejich facebooková hvězda roste, jsou to udatní bojovníci proti elitám. Jenže pak se něco zvrtne, a tak se pravidelně jednou za pár let odehraje to samé: Uklízeči nepořádku se vyjeví jako největší lajdáci zejména ve vlastním účetnictví, z tradičních odpůrců západní dekadence se vyklubou sexuální násilníci a podvodníčci. Ti největší bojovníci proti elitám si z peněz podporovatelů staví opulentní vily. A svrhávači tradičních politických stran se nakonec v teflonových oblecích obyčejně porvou o koryta.
Nikdy není tohle padání masek tak záživné jako tehdy, když se objeví nový pokus o velké sjednocení národních sil. Všichni proti všem to jsou zkusit spolu. Úkolem fotografa je pak zachytit tento projekt aspoň jednou, dokud se nachází v té počáteční fázi. Sjednocení vlasteneckých sil však ještě nikdy nepřekonalo stádium pokusu – jde tedy o momentku tak vzácnou a prchavou, že bych příště zvážil fotopast.
Zrovna v těchto dnech sledujeme další dějství. Na jaře 2025 se na jednom volebním plakátu poprvé a naposledy objevily strany SPD, PRO a Trikolóra bok po boku. Slíbily jednotu. Vlastenecký blok. Konec hašteření, jednoznačný program, společný nepřítel. A hlavně: návrat moci do rukou obyčejného člověka. Teď je ale ticho. S výjimkou drobných úniků typu kdo s kým nemluví, kdo si myslí, že ten druhý je nevolitelný, anebo kdo chce první místo na kandidátce, protože „má víc sledujících“.
Když se spojí tři narcisové, z nichž každý se celou kariéru profiluje jako jediný správný lídr, těžko to může skončit jinak než jako vždycky. Česká krajní pravice má s tímhle typem svižného rozkladu zkušeností na rozdávání. Jestli historie pamatuje něčeho víc než založení nových zaručeně vlasteneckých subjektů, jsou to tragikomická selhání jejich pokusů sestavit cokoli konstruktivního.
Rok 2013: Tomio Okamura zakládá Úsvit přímé demokracie. Do Sněmovny se dostane, ale než stihne rozdat první národní zákony, klub se rozhádá kvůli rozpočtu. Vzniká SPD. Zůstává jen poučený Okamura: příště si všechno ohlídá sám.
Rok 2015: Martin Konvička a hnutí Islám v ČR nechceme. Vzestup na vlně uprchlické krize, spojenectví s Okamurou, vznik Bloku proti islámu. A jeho rozdělení a další rozdělení a rozpad na subatomární částice. Výsledek? Česká republika byla tehdy zaplavena – „plíživě islamizována“ – zejména lavinou islamofobních hnutí, která zaplevelila zemi mešitami, jakkoli přeškrtnutými. Lidé na Staroměstském náměstí se v panice schovávali před výstřely samotného lídra hnutí, který dorazil na velbloudovi.
Rok 2021: Lubomír Volný a jeho „Volný blok“. Vrchol pandemie, protiopatření, dezinfo a facky ve Sněmovně. Ve volbách 0,78 procenta a konec. Volný se rozhádal i s těmi, kdo šli do politiky jen kvůli němu. Zbylo pár špatně nastíněných videí na Facebooku.
Zhruba ve stejné době se o spojení pokusila i „pravicová klasika“ – Trikolóra, Svobodní a Soukromníci. Projekt kombinoval nostalgii po Klausovi s daňovým libertarianismem a odporem k Evropské unii. Problém? Nenašli společnou řeč ani na jedné tiskovce. Výsledek: na tu hrůzu takřka zázračných, leč docela zbytečných 2,76 procenta a návrat do zapomnění.
To, co se nabízí jako sjednocení, vždycky skončí jako Clash of the Stars. Každý projekt je postavený na jediném lídrovi – většinou svérázném muži s narcistní poruchou osobnosti (čest několika svérázným ženám s narcistní poruchou osobnosti), který si je jistý, že kdyby ho to ostatní jen nechali řídit, tak bude všechno v pořádku. Když dáte v hokeji dohromady sestavu plnou individuálních hvězd, málokdy se jejich ega povede poskládat ve fungující tým. Tady je to to samé, jen místo individuálních hvězd máte individuální ješity.
Někdy je to „jednota vlastenců“, jindy „propojení národních sil“, ale výsledek je vždycky stejný. Jakmile se ze „spojili jsme se pro vás“ stane „silnější pes je u koryta“, přichází rozklad. A ten bývá minimálně z pohledu nezaujatého diváka zpravidla výživnější než jejich volební programy.
Pokusy o spolupráci české krajní pravice nepřipomínají ani tak velkolepé sněmy, k nimž rasisté vzhlížejí a liberálové se jich děsí, jako spíš školní družinu po ukvapeném přídělu přeslazené čokolády: hodně pohybu, hodně křiku a nakonec i slzičky.
Ani jejich historie těmto lidem nebrání nadále se nazývat „alternativou“. Jenže alternativou k čemu? K parlamentním dohodám? K politickému systému, ve kterém musíte spolupracovat? Demokracie není hlasitý monolog, ale umění kompromisu. A když někdo není schopný ani napsat společnou kandidátku, přestože jej s ostatními pojí z 99 procent stejný program, jak asi bude vládnout?
Dlužno dodat, že právě svým talentem ke spolupráci si mě tito pseudovlastenci nejvíc získávají. Zhádat se jak psi, roztříštit xenofobní síly, odhalit na sebe navzájem tu nejhorší špínu a demotivovat vlastní voliče - to je zdaleka to nejvlastenečtější, co můžou pro svou zemi udělat.
Volby do Poslanecké sněmovny 2025
Česko si zvolí novou vládu. Parlamentní volby proběhnou v pátek 3. a v sobotu 4. října 2025. Současná vláda Petra Fialy je v úřadu od roku 2021, výsledky voleb těsně ovládla koalice Spolu. Volební účast tehdy překročila 60% hranici.
Kdo jsou kandidáti? Dále by vás mohlo zajímat: Volební průzkumy • Voličský průkaz • Korespondenční volba • Kroužkování • Funkce Sněmovny
