Článek
Plán spojit síly komunistů a sociálních demokratů na kandidátkách Stačilo! patří k hlavním událostem předvolební kampaně. Proč by se však měla veřejnost vůbec zajímat o strany, kterým v zásadě už jde jenom o to, aby jakýmkoli způsobem pronikly do Sněmovny?
Pokus o vytvoření společné kandidátky a nesmiřitelná kritika takového pokusu od vnitřní opozice ze SOCDEM i KSČM zaslouží pozornost už jen z toho důvodu, že je součástí trendu, kterým míří celá evropská levice k bezvýznamnosti a zániku.
Ještě loni v červenci se zdálo, že by se po krizi posledního desetiletí mohla levice zvednout. Britští labouristé zažili hvězdný okamžik, když s třetinou hlasů ve volbách osadili dvě třetiny míst v dolní sněmovně. Levicová koalice ve Francii si zase mohla stěžovat, že ji prezident po volbách nepověřil sestavením vlády, i když počtem mandátů byla rovněž nejsilnější stranou.
Jenže v následujících dvanácti měsících se věci vrátily do zavedených kolejí. Sociálnědemokratické strany vládly dlouhá léta v Rakousku, Německu i Portugalsku, ovšem v nedávných volbách skončily až třetí, když je vedle partají z pravého středu porazily i strany radikální pravice. Jinými slovy, levice se stává zbytečnou, protože politiku určuje souboj konzervativní pravice, která nabízí v neklidných časech návrat k normálu, a pravicových radikálů, kteří ventilují nespokojenost nižších vrstev z dopadů globalizace. Levice, ať už jde o sociální demokraty, socialisty či zelené, může nejvýš v pozici menšího partnera pomáhat při prosazení středopravé politiky.
Kam až to může zajít, připomněly bulharské parlamentní volby se sedmi procenty pro sociální demokraty, a prezidentské volby v Řecku, Rumunsku nebo Polsku, kde kandidáti levicových stran hráli jen stafáž s maximálně patnácti procenty. Ještě že křeslo prezidenta dokázala obhájit legenda chorvatské levicové politiky Zoran Milanovič.
Británie a Francie jsou dočasnou výjimkou, ovšem Česko se trendu nevymyká ani v nejmenším.
Jak to mohlo s levicí tak daleko dojít, rozebírají početné analýzy evropských deníků a univerzit. Podle německého autora Franka Jörickeho se proti levici obrátila její vlastní strategie. V článku pro deník Welt připomněl, jak elegantně se její lídři dokázali po druhé světové válce vypořádat s tím, že přestal táhnout Karl Marx s učením o proletářské revoluci.
Nesmiřitelný boj proti kapitalismu bylo třeba něčím nahradit a účinný recept tehdy našel italský komunistický filozof Antonio Gramsci. Nezbytností podle něho bylo, aby levice ovládla veřejný prostor jinými tématy, při kterých ovšem mohla i nadále prezentovat svůj morální náboj. Plán vyšel nad očekávání. V evropských ani amerických demokraciích se nikdo delší dobu neodvážil ohrazovat proti požadavku větší rovnoprávnosti žen či homosexuálů, boj za životní prostředí se prosadil likvidací atomových elektráren, mírové hnutí zařídilo drastické omezení zbrojních výdajů, boj proti vykořisťování třetího světa se stal normou a bránit migraci z bývalých kolonií nikoho nenapadlo ještě před deseti lety.
Jöricke upozorňuje, že poslední dobou se morální rozměr zmíněných témat prosazuje čím dál obtížněji. Při demonstracích za práva utlačovaných Palestinců nelze zabránit, aby se neobjevily vlajky teroristické organizace Hamás či íránského diktátorského režimu a ozývala antisemitská hesla, těžko popřít, že program odzbrojení nejvíc pomáhá Putinovi při jeho snaze zlikvidovat Ukrajinu za použití všech prostředků a jen obtížně lze přesvědčit příslušníky nižších tříd, že boj s klimatickou změnou nezaplatí právě nejchudší drahým benzinem či topením. A takto by se dalo pokračovat.
Rozpad na rozhádané frakce případně marná snaha o jejich sloučení jsou proto po ztrátě společenského vlivu a volebních pohromách jen další kapitolou nezadržitelného úpadku.
Přesto mají levicové strany intelektuální potenciál, aby právě v dobách nejhlubší krize hledaly a našly alternativu. Novým lídrům však hrozí nebezpečí, že to namísto věcných řešení přeženou s důrazem na morálku a tím se dostanou na příliš radikální pozice.
Příkladem je překvapivý úspěch bývalých východoněmeckých komunistů, kteří se transformovali v celoněmeckou stranu Die Linke. Ještě měsíc před únorovými volbami byli s tříprocentními preferencemi na odpis, dokázali však efektivně reagovat na protimigrantskou rétoriku volebního favorita Friedricha Merze z CDU. Otázku přistěhovalců neřešili věcně, jejich charismatická předsedkyně Heidi Reichinneková však získala ohlas emotivním projevem, že na rozdíl od jiných levicových stran, tedy sociálních demokratů a Zelených, se s nelidou Merzem nikdy nebude bavit – ani o spolupráci ve vládě, ani v parlamentu. Díky zásadnímu stanovisku volilo Die Linke téměř deset procent Němců, ovšem vymezením proti středovému postoji sociálních demokratů se Linke definovala jako radikální strana kdesi na okraji.
Alternativu hledá i ta část tuzemské levice, která odsuzuje volební spojenectví komunistů a sociálních demokratů. „Morální kolaps SOCDEM a KSČM otevírá prostor k obnově skutečné levice,“ napsal šéfredaktor Deníku Referendum Jakub Patočka, ovšem jen těžko hledá vzor, jak by měla taková skutečná levice vypadat. Jednou možností je podle něho radikalizace po vzoru Die Linke či jejího francouzského protějšku La France insoumise. Anebo se lze přece jen inspirovat u dosud vlivných levicových stran Rakouska a Španělska.
Ani v tomto případě ale nejde o přesvědčivé příklady. Zatímco volební výsledky rakouských sociálních demokratů dosáhly dosavadního historického dna, španělským socialistům padají poslední dobou preference vinou korupčních skandálů.
Nelze vyloučit, že se tuzemskému Stačilo! podaří ve volbách překonat hranici pěti procent a možná naposled získat vliv v politickém mainstreamu. Třeba tím, že ve Sněmovně dodá potřebné hlasy k ustavení vlády ANO. Pokud to nevyjde, tak se příznivci tradiční levice mohou spolehnout, že mimo Parlament budou mít k dispozici diskuzní klub na slušné intelektuální úrovni.
