Spojení SOCDEM a Stačilo! si přál Babiš, pomáhá mu Zeman

Před více než dvěma lety opouštěl prezidentský úřad na invalidním vozíku v nedobré zdravotní kondici a se slovy „bylo to krásné, ale bylo toho dost, sbohem a šáteček“. Teď vidíme, že Miloš Zeman je překvapivě zpět v politice a opět ve své tradiční formě. Zase už intrikaří v zákulisí, tentokrát v roli jakéhosi „naháněče“ budoucích vládních partnerů pro Andreje Babiše.

Je to právě Miloš Zeman, kdo napomohl přesvědčit předsedkyně SOCDEM Janu Maláčovou a KSČM Kateřinu Konečnou, aby se znovu pokusily domluvit na společné kandidátce pod značkou Stačilo! A jak sám exprezident veřejně přiznal, o tuhle službu ho požádal přímo šéf hnutí ANO Babiš.

Zemanova původní představa příští vlády byla přitom jiná – snil o koalici ANO a SPD, která by podle současných průzkumů mohla mít po říjnových volbách pohodlnou většinu křesel v Poslanecké sněmovně. Osmdesátiletý exprezident se dlouho aktivně snažil přimět oba rozhádané lídry, Andreje Babiše a Tomia Okamuru, aby odhodili vzájemné neshody a plácli si.

Ovšem marně, oboustranná nedůvěra časem spíš narůstá a mění se téměř v pohrdání. Babiš vůbec nevěří, že SPD spojená pro volby s Trikolorou, Svobodnými a hnutím PRO může být spolehlivý a předvídatelný partner pro vládnutí. Okamura se zase cítí uražený kvůli tomu, s jakým despektem Babiš mluví o programu SPD nebo o schopnostech jeho lidí.

A pak je tu další problém – Babiš už veřejně prohlásil, že po volbách by rád sestavil jednobarevnou vládu ANO, kterou by podporovaly dnešní opoziční strany. Tím je vyloučena hladová SPD, která nekompromisně požaduje přímou účast ve vládě a sebevědomě si už diskutuje, která ministerstva chce obsadit svými lidmi.

Andrej Babiš by to raději dal dohromady s těmi, s nimiž už to má vyzkoušené ve své minulé vládě, tedy se sociálními demokraty a komunisty. Považuje je za spolehlivější partnery a navíc také lacinější. Obě levicové strany by se po návratu do Sněmovny určitě smířily s několika parlamentními funkcemi oplátkou za podporu kabinetu.

Jenže výsledky jarních sociologických průzkumů musely Babiše vyplašit. Ukázaly, že odmítaná Okamurova SPD docela rychle posiluje, zatímco vysnění partneři padají. Pod pětiprocentní hranicí nutnou pro vstup do Sněmovny se ocitli Motoristé i Stačilo!, což je spojení KSČM s radikálními hnutími. A sociální demokraté se pohybovali kolem bídných dvou procent.

Babiše proto napadlo zkusit znovu přemluvit SOCDEM, aby si to strana ještě rozmyslela a připojila se ke Stačilo! Letos v únoru to Jana Maláčová odmítla. Tehdy to zdůvodnila tím, že Stačilo! vůbec nezdůrazňuje levicová témata, ale je postaveno ryze na antisystémovém programu a nereálném slibování vystoupení Česka z EU.

Ve středu 4. června se proto Babiš vypravil na schůzku s exprezidentem Zemanem do jeho kanceláře v pražských Dejvicích, kde jednou týdně přijímá návštěvy. „Andrej Babiš mě pouze požádal, abych promluvil s Janou Maláčovou, která si původně přála, aby sociální demokraté byli na kandidátkách ANO. Jinak jsem nic neorganizoval, jen opakovaně vyzýval SOCDEM k vytvoření společné levicové kandidátky,“ popsal Zeman schůzku o pár dní později.

A také se rozpovídal, jak na to šel – doporučil prý Janě Maláčové i Kateřině Konečné odhodit výrazná ega. „V žádném případě jsem to nechtěl přirovnávat ke komunikaci dvou domovnic na pavlači, to mi je bytostně cizí. Ale připomněl jsem, že rivalitou se jen ztrácí potenciál levicových hlasů a že v minulých volbách jich milion propadl,“ rozpovídal se ješitný Zeman v podcastu Chuť moci. Byť je s podivem, jak jeho strategie plná urážek mohla někoho přesvědčit.

Přesto se to povedlo, i když definitivní dohoda ještě chybí. O čtyři týdny později, ve středu 25. června, vedení Sociální demokracie oznámilo, že se vrací k vyjednávání s komunistickým Stačilo! Tento obrat prosazovaný předsedkyní Janou Maláčovou a místopředsedou Lubomírem Zaorálkem vyvolal bouřlivé emoce a sérii demonstrativních odchodů kdysi výrazných tváří ze SOCDEM.

„Já tuto fúzi vítám. Považuji to za rozumné řešení. V opačném v případě by hrozilo riziko, kdy by se buď obě, či nejméně jedna strana nedostala do Sněmovny,“ pochvaluje si dnes Zeman.

Důležitou roli ve sbližování sociálních demokratů a komunistů sehrál i Babiš, který sám absolvoval několik schůzek. Zřejmě se poučil z minulých sněmovních voleb v roce 2021, kdy tvrdými útoky na všechny strany vyřadil i své potenciální vládní partnery.

Dnes vidíme, jak se Babiš snaží potlačit své predátorské DNA a nepříznivou situaci sám aktivně řeší. Rozhodně nechce, aby mu v sobotu 4. října po vyhlášení voleb zbyl jako parťák jen Tomio Okamura s ohromným vydíracím potenciálem, zatímco všechny další opoziční partaje opět uvázly pod čarou.

Aby tomu zabránil, šéf ANO uplatňuje vliv v Sociální demokracii nejen přes Miloše Zemana, ale také skrze Jaroslava Faltýnka – svého vlivného poslance známého schopností domluvit se s každým. Ve Stačilo! zase může Babiš zatlačit přes kolegu agrobarona Zdeňka Jandejska, majitele společnosti Rabbit CZ.

Vidíme tedy, že spojení uvadajících tradičních levicových stran – SOCDEM a KSČM – má ryze účelové důvody a že bylo dokonce podněcované dvojicí Andrej Babiš a Miloš Zeman. Otázka zní, zda definitivně zmizela česká levice tak, jak jsme ji znali?

Není to jen tuzemská specialita. Po celé Evropě sílí populismus a nacionalismus, takže umírněné strany mají velké problémy. U českých levicových stran jsou navíc další slabiny. Nemají vlastní silná politická témata a navíc ani výrazné neokoukané osobnosti. Výjimkou je snad jen agilní Kateřina Konečná, europoslankyně a šéfka komunistů.

Jinými slovy: Levicoví voliči nezmizeli, jen své hlasy dávají novým konkurenčním stranám a hnutím, jež považují za atraktivnější. S tradičními ekonomickými tématy – jako jsou třeba aktuálně důchody – vyplnilo prostor Babišovo ANO a částečně Okamurova SPD. A moderní levicovou agendu – jako je rovnost, gender nebo klimatická změna – vyfoukli Piráti.

„Levice se stala obětí překreslení politické mapy. Hlavní střet dnes probíhá mezi konzervativci a liberály, přičemž ani na jednom pólu nehraje levice prim,“ míní politický analytik Lukáš Jelínek.

Znamená pak tedy spojenectví sociálních demokratů s komunisty a s neřízenými radikály naskočení na trend? A přinese to záchranu nejstarší české politické strany založené v roce 1878, ještě za Rakouska-Uherska? Jana Maláčová je přesvědčená, že rozhodně ano. Pokud se podle ní SOCDEM nedostane letos do Sněmovny, tak strana definitivně skončí. Je posedlá představou, že se tam musí okamžitě dostat, a to za každou cenu, čemuž evidentně podřizuje všechno.

Drtivá většina pozorovatelů zvenčí si však myslí pravý opak. „Sociální demokracii postupně vysávalo ANO. I když to není levicové hnutí, reprezentuje mnohé levicové priority, zejména ty tradiční, nikoliv progresivistické,“ připomíná sociolog Jan Herzmann a předvídá pád: „Po tomhle kroku ANO pohltí další skupinku zbývajících podporovatelů této umírající strany. SOCDEM nedosáhne na státní příspěvek za volby, její ekonomická situace se bude dál zhoršovat. Já očekávám v průběhu příštího volebního období její totální konec, možná i s ostudou.“

Vůbec nejkritičtější k sociálním demokratům jsou dvě intelektuální komunity, které dlouho a marně volají po renesanci levice – formované kolem deníků Alarm a Referendum.

Podle Jana Bělíčka, šéfredaktora Alarmu, touhle poslední kapkou SOCDEM naprosto ztratila jakoukoliv identitu. „Dlouhodobě stagnuje a vůbec se jí nepodařilo vygenerovat jakékoliv zajímavější mladé politiky. A když už se nějací objevili, tak nedostali šanci se prosadit. To prázdné místo může být příležitostí pro obnovu moderní levice v Česku, ale určitě to bude trvat roky, než uvidíme nějaké výsledky,“ domnívá se Bělíček.

Jakub Patočka z Deníku Referendum je ještě ostřejší. Kandidaturu několika sociálních demokratů za Stačilo! označuje za výraz úplného morálního a ideového kolapsu strany. „Stačilo! není levicový projekt, je to krajně pravicová platforma, plná konspirátorů, ruských kolaborantů a poskoků oligarchie, která různé části levicové rétoriky používá jen jako zástěrku,“ říká Patočka.

Možná dnes jen sledujeme paniku a přirozené vyústění postupného „umírání“ sociální demokracie v Česku, která nejprve ztratila své voliče, pak svou značku ČSSD a nakonec možná i vlastní důstojnost…