„To nejhorší, co jsem kdy viděl.“ Chirurg popisuje rozsah utrpení v Súdánu

Súdánem nadále zmítá nestabilita.

Řada místních prchá před ozbrojenci z polovojenských Jednotek rychlé podpory (RSF), kterým se koncem října po roce a půl obléhání podařilo dobýt i Fášir – poslední velké město na západě země pod kontrolou centrální vlády řízené armádou.

„Na některých z nich je vidět, že měsíce hladověli. Všechny děti, které jsme ošetřovali, jsou podvyživené,“ popisuje situaci na místě chirurg Peter Moberger z neziskové humanitární organizace Lékaři bez hranic.

Před třemi dny se vrátil z Tavíly, kam se uprchlíci z Fáširu nejčastěji uchylují. Na místě strávil šest týdnů.

„Ve srovnání s tím, co jsem viděl dříve, je tohle to nejhorší, co jsem kdy viděl,“ říká muž, který má zkušenosti z Ukrajiny, Jemenu, Středoafrické republiky, Iráku, Somálska či Jižního Súdánu. Je také bývalým ředitelem Lékařů bez hranic ve Švédsku.

V rozhovoru pro Seznam Zprávy přibližuje příběhy lidí, které během své mise ošetřoval, a popisuje podmínky, ve kterých místních žijí.

Mnoho lidí uprchlo z Fáširu právě do Tavíly, kde jste byl coby chirurg na misi. V jakém stavu tam přichází?

Přicházejí za poměrně drsných podmínek. Na některých z nich je vidět, že měsíce hladověli. Všechny děti, které jsme ošetřovali, jsou podvyživené. Většina žen a mužů, se kterými jsem se setkal v nemocnici po jejich příchodu z Fáširu, je velice hubená.

Hladověli od samého začátku, pak pěšky absolvovali 60kilometrovou cestu z Fáširu do Tavíly. Šli ve velkém horku, které už od rána dosahuje 40 stupňů Celsia. Měli málo vody a zřejmě žádné jídlo. Po cestě se schovávali, aby je nenapadly milice.

Přicházejí tedy podvyživení a zároveň vyčerpaní z cesty. Ti, se kterými jsem se dostal do kontaktu, mají také nějaká zranění, která utrpěli buď po cestě, nebo ve Fáširu.

Co říkají nově příchozí o tom, co se stalo ve Fáširu v době, kdy RSF převzaly kontrolu nad městem?

Mnoho z nich uprchlo už předtím. Jen několika z nich se podařilo uprchnout potom.

Ve městě zuří neúprosná válka s granáty, výbuchy a bezohlednou střelbou na civilisty. Mnozí obyvatelé byli vystaveni výbuchům a střelbě, mnozí přišli o příbuzné a rodinu. To vše vykresluje velmi dramatický obraz toho, co se ve městě dělo.

Někteří lidé mohli zůstat žít ve svých domovech, řadu z nich ale boje vyhnaly a oni se tak museli přesouvat po městě a hledat bezpečné útočiště. Ukrývali se v mešitách, na univerzitách. Obě místa se ale stala terčem dronových útoků, alespoň podle toho, co jsem se dočetl v novinách.  Při tak intenzivních bojích je velmi obtížné najít nějaké bezpečné místo.

Může se nyní dostat k lidem ve Fáširu humanitární pomoc, nebo je vše blokováno?

Myslím, že OSN a neziskové organizace tam nemají žádný přístup. Snaží se to ovšem vyjednat.

Dostat se do města by mělo být top prioritou. Než byl Fášir obsazen, měli jsme údaje o tom, že ve městě zůstává okolo 240 až 260 tisíc obyvatel. Do Tavíly ale přišlo pouhých deset tisíc lidí. Přitom právě Tavíla by měla být jedním z míst, kam po uprchnutí zamíří. Je totiž možná jediným místem, kde organizovaně přijímají uprchlíky.

To, že jich přišlo teprve deset tisíc, znamená, že většina z těch zhruba 240 tisíc, pokud jsou údaje správné, nadále zůstává ve Fáširu. Proto si myslím, že nejvyšší prioritou musí být snaha zajistit tam humanitární přístup.

Jaké jsou v současné době životní podmínky uprchlíků v Tavíle?

Jak jsem už zmínil, je zde organizovaná snaha je přijímat. Navštívil jsem vstupní bod do města, kde jsou zástupci místních úřadů i Norské rady pro uprchlíky a probíhá zde organizovaná péče o lidi. Jsou nasměrováni na určité místo, kde si mohou postavit přístřeší a získat pomoc. Není to kompletní chaos, místní úřady a neziskové organizace to určitým způsobem řídí.

Lidé zde mají k dispozici pomoc od nevládních organizací. Samozřejmě ale není kompletní. Nutno zmínit, že je tam mnohem více lidí, než pro které jsou tyto struktury určeny. Uprchlíci zde žijí velmi nahuštěně. Staví si provizorní přístřešky s plastovými plachtami jako střechou. Latríny a tak podobně jsou velmi přeplněné.

Je zde příliš málo vody, jelikož ta ve studnách nestačí pro všechny. Funguje sice distribuce potravin, ale i v Tavíle můžete vidět známky podvýživy. Zásob není dost, ale je to aspoň něco.

Jak náročná je práce chirurga v této oblasti?

Dost. Po obsazení Fáširu jsme zaznamenali velký nárůst počtu pacientů. Denně k nám do nemocnice přicházelo 100 až 200 lidí. Většina z nich nepotřebovala operaci, byli třeba jen dehydratovaní, trpěli malárií nebo měli rány, které nevyžadovaly operaci.

Poměrně dost z nich ale mělo zranění způsobená střelbou nebo otevřené rány, které vyžadovaly chirurgickou péči. Měli jsme toho na práci dost.

A pokud byste to měl porovnat se zkušenostmi z dalších krizových a konfliktních zón, ve kterých jste dříve působil?

Ve srovnání s tím, co jsem viděl dříve, je tohle to nejhorší, co jsem kdy viděl. A to kvůli rozsahu celé situace. Tolik lidí trpí podvýživou, starými i novými zraněními, cestují několik dní a jsou úplně vyčerpaní. Právě rozsah utrpení z toho dělá to nejhorší, co jsem kdy viděl.

Jaká jsou nejčastější zranění, která jste na místě ošetřoval?

Zranění nohou nebo paží od střelných zbraní a šrapnelů. Nejsou to dramatická zranění jako z filmů. Jsou to většinou zranění, ke kterým došlo daleko od Tavíly. Kdyby byla více dramatická, lidé by zemřeli předtím, než se sem dostanou.

Je nějaký příběh, který vám utkvěl v paměti?

Vzpomínám si na jednu pacientku, bylo jí 30 let a byla ve třetím měsíci těhotenství. Nevím, jaké je její zázemí, ale z Fáširu prchala sama. Šlápla na minu a utrhlo jí to dolní část nohy. Lidé kolem ní jí zachránili život tím, že jí nad kolenem podvázali nohu. Přišla za námi s těžce infikovanou ránou a my museli amputovat. Teprve pak jsme zjistili, že je těhotná.

Neměla opravdu nikoho, žádné blízké příbuzné ani přátele. Ale lidé v nemocnici jí pomohli a ona byla propuštěna v mnohem lepším stavu a s určitou nadějí do budoucna, jen pár dní předtím, než jsem odjel. Nakonec i našla nějaké vzdálené příbuzné v Tavíle, u kterých mohla zůstat.

Její příběh ukazuje zranitelnost lidí a to, čím procházejí. To, že ztratila část rodiny a přijela sama, těhotná, vás chytne za srdce. Doufám, že se jí bude dál dařit dobře.