Řešit změnu voleb do Senátu je legitimní, říká politolog. Jaká by byla rizika

Jedenadvacetiprocentní účast ve druhém kole senátních voleb přiměla politiky hnutí ANO znovu otevřít otázku změny volebního systému na jednokolový. Debatu o pravidlech volby do horní komory v neděli rozvířil místopředseda hnutí Radek Vondráček.

„Pojďme se bavit o nějaké změně volebního systému, třeba na jednokolovou volbu,“ řekl Vondráček v pořadu televize Prima Partie Terezie Tománkové. „Mě trápí nízká reprezentativnost Senátu. Někdy ve druhém kole stačí pár set hlasů k mandátu,“ dodal.

Hnutí ANO v letošních senátních volbách utrpělo porážku. Do druhého kola sice postoupilo 13 jeho kandidátů, žádný z nich se ale do horní parlamentní komory nedostal. Účast ve druhém kole byla nejvyšší od roku 2010.

Politolog Roman Chytilek z Masarykovy univerzity poukazuje na to, že návrhy na změnu volebního systému se v minulosti objevily už několikrát. Debatu o přechodu na jednokolový systém považuje za legitimní.

„Zásadně by však záleželo na konkrétních parametrech takové změny – především na tom, jaký typ jednokolového systému by byl zvolen. Těch variant je totiž více a každá má specifické vlastnosti, které mohou určité strany zvýhodňovat a jiné naopak poškozovat,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Dokázal byste zhodnotit, proč hnutí ANO senátní volby dlouhodobě nejdou a proč v nich letos pohořelo?

Podle mého názoru doplácí na to, že jeho vlastní politici v minulosti význam Senátu často zpochybňovali. Část jejich voličů tento postoj přejala a k volbám do horní komory zkrátka nechodí.

Druhou rovinou je specifický kontext senátních voleb. Ty obecně příliš nepřejí vládním stranám, obzvlášť když se nacházíme zhruba uprostřed volebního cyklu a ve složité ekonomické či mezinárodní situaci. Vláda musí dělat těžká rozhodnutí, voliči ji posuzují velmi přísně a mají přirozenou tendenci ji u uren potrestat.

Když se tyto dva faktory sečtou – tedy protestní hlasování proti vládě uprostřed jejího mandátu a dlouhodobě přezíravý postoj voličů ANO k Senátu -, vyjde vám z toho přesně ten nepříznivý výsledek, kterého jsme byli o víkendu svědky.

Radek Vondráček navrhuje jednat o změně senátního volebního systému na jednokolový. Jak se na tento návrh díváte?

Diskuze o tom, zda by senátní volby měly být jednokolové, rozhodně není nová. Objevuje se poměrně pravidelně, často právě bezprostředně po volbách, a argument nízké účasti je skutečně tím hlavním.

V minulosti jsme tu dokonce měli senátní předlohu tehdejšího senátora Jiřího Dienstbiera, která tuto změnu navrhovala, ale v Senátu se pro ni nenašla dostatečná podpora. S tímto návrhem tedy nepřichází pouze hnutí ANO; v různých obdobích existence Senátu jej prosazovaly různé strany.

Debatu o přechodu na jednokolový systém považuji za naprosto legitimní. Zásadně by však záleželo na konkrétních parametrech takové změny – především na tom, jaký typ jednokolového systému by byl zvolen. Těch variant je totiž více a každá má specifické vlastnosti, které mohou určité strany zvýhodňovat a jiné naopak poškozovat.

Dají se podle vás na prosazování této konkrétní volební reformy nahnat nějaké politické body?

V tomto ohledu jsem trochu skeptický. Samotný argument hnutí ANO je v podstatě docela legitimní a objevuje se tu poměrně pravidelně. Zároveň si ale nemyslím, že kdyby měly senátní volby jen jedno kolo, byla by účast o moc větší. Mnohem důležitější pro volební účast v senátních volbách je případný souběh s jinými volbami. To, jestli se konají společně s dalšími volbami, nebo ne, je faktor, který účast ovlivňuje úplně nejvíc.

Mohl byste shrnout hlavní výhody a nevýhody stávajícího dvoukolového systému?

Zásadní výhoda dvoukolového systému spočívá v tom, že vytváří širší společenský konsenzus. Vítěz ve druhém kole musí získat přes padesát procent hlasů, což mu dává silnější legitimitu i pevnou pozici pro další politické působení. Druhé kolo navíc dává stranám prostor pro politická vyjednávání a vzájemnou podporu mezi koly, což může sloužit i jako základ pro budoucí širší spolupráci.

Hlavní nevýhoda je naopak přesně ta, na kterou poukazuje Radek Vondráček – voliči musejí jít k urnám dvakrát. Část voličů u nás navíc Senát nepovažuje za tak důležitou politickou instituci a právě nutnost obětovat svůj čas a jít k urnám dvakrát je pro voliče tou největší překážkou.

Jaké jsou naopak plusy a minusy toho jednokolového?

Dvoukolový systém, byť ne dokonale, generuje v daném obvodu určitý konsenzus – vítěz ve druhém kole (případně již v prvním) získá nadpoloviční většinu odevzdaných hlasů, i když třeba při nižší účasti.

V britském systému se naopak může snadno stát, že mandát získá kandidát s pouhými 25 procenty hlasů. Může jít navíc o politika, kterého zbylých 75 procent voličů zásadně odmítá, ale nedokázali se shodnout na jednom protikandidátovi. Silné pole vyzyvatelů si hlasy roztříští a všichni těsně skončí za ním. To není v tomto typu systému nijak neobvyklé.

Hrozí pak vznik slabých, nepopulárních vítězů, což v krajním případě ještě prohlubuje nespokojenost občanů s politikou.

Politické strany samozřejmě v momentě, kdy je nový volební systém, strategicky reagují už před volbami. Určitě by to vedlo k tomu, že by se opozice začala víc domlouvat na koalicích a úplně stejně by se víc domlouvaly i vládní strany. Ani vláda by si nemohla dovolit tříštit hlasy.

Ve výsledku by tak rozložení mandátů mohlo dopadnout velmi podobně jako dnes. Obecný vzkaz politikům by proto měl znít: nenavrhujte volební reformy pouze na základě nepříznivých výsledků minulých voleb. Změna pravidel hry totiž okamžitě donutí strany i voliče změnit taktiku, takže i při naprosto stejných náladách ve společnosti by volby mohly dopadnout úplně odlišně.

Je vůbec reálné tento dvoukolový systém změnit, když už v minulosti proběhlo více neúspěšných pokusů?

Určitě by k tomu byla potřeba širší politická shoda. Zde ale narážíme na zásadní otázku: proč by měly strany, které zrovna vyhrávají, měnit pravidla hry? V naší situaci to znamená, že by změna musela projít i samotným Senátem.

Stranám, které v něm nyní dominují, stávající dvoukolový systém jednoznačně vyhovuje. Ve druhém kole se totiž podpora jejich voličů typicky soustředí na jednoho společného kandidáta. Tyto strany by proto přechod na jednokolovou volbu musely velmi důkladně zvažovat.

Kterým politickým stranám by jednokolový systém nejvíce prospěl a koho by naopak mohl existenčně ohrozit?

V teorii jednokolový britský systém znevýhodňuje především menší strany, které nedokážou samostatně postavit natolik silné kandidáty, aby v obvodu získali nejvíce hlasů.

U nás by to ale mohly tyto menší subjekty kompenzovat právě účastí v předvolebních koalicích s většími partnery, díky čemuž by se do Senátu mohli dostat i jejich zástupci. Nelze tedy automaticky říct, že by to někoho plošně poškodilo, nebo mu to naopak jednoznačně zajistilo výhodu.

Problém je, že politické strany bývají ochotné podpořit jen takové reformy, u nichž mají stoprocentní jistotu vlastního prospěchu. Tyto návrhy ale mají tu vlastnost, že v určitých scénářích straně pomohou a v jiných naopak uškodí.

Můj odhad proto je, že pokud by se o reformě začalo v parlamentu skutečně jednat, budou strany mimořádně opatrné. A to jak u britského systému relativní většiny, tak i u australského alternativního hlasování, které by přitom opozici nemělo nijak zvlášť poškodit, ba možná spíše naopak.

Existují i jiné evropské státy, které tento jednokolový systém využívají?

V Evropě jich mnoho nenajdeme. To, že se mu říká „britský systém“, není náhoda – je typický především pro anglosaský svět. Kromě Velké Británie jej používá například Kanada nebo řada bývalých britských kolonií v čele s Indií.

V kontinentální Evropě je tradice úplně jiná. U voleb do dolních komor jednoznačně dominují různé varianty poměrného volebního systému, případně systémy smíšené. Ani jeden z modelů, o kterých jsme mluvili – tedy britský systém relativní většiny ani australské alternativní hlasování –, v našem regionu nepředstavuje běžnou praxi.