Jistota amerických voleb: Vznikne nejrozdělenější Kongres v historii

Zdanit bohaté. Mluvit o izraelské genocidě. Zrušit imigrační úřad ICE. S takovým programem šli letos v červnu do demokratických primárek v New Yorku tři kandidáti, které podpořil tamní starosta a demokratický socialista Zohran Mamdani.

Jedna z kandidátek přitom v minulosti pomáhala organizovat propalestinské protesty na Kolumbijské univerzitě a ve starších příspěvcích na sociálních sítích podporovala zrušení policie, věznic i státních hranic. Uspěli přesto všichni tři. Dva z nich dokonce porazili úřadující kongresmany.

Marně se proti nim do kampaně zapojil i šéf sněmovních demokratů Hakeem Jeffries, zastupující také jeden z obvodů ve státu New York. Snažil se mírnit tvrzení o posunu strany k novému – výrazně levicovějšímu a progresivnímu – směřování. „Ve sněmovním klubu demokratů je 215 členů. Hrstka primárek v jednom či dvou státech nepřetvoří to, kým sněmovní demokraté jsou,“ prohlásil.

Opravdu? Newyorské primárky nebyly ojedinělé. Třeba v Michiganu, jednom z mála skutečně nerozhodnutých států, porazil v boji o nominaci do Senátu progresivní lékař Abdul El-Sayed umírněnější kongresmanku Haley Stevensovou.

Republikáni na nic nečekali. „Jsou to socialisté. Ve své ideologii jsou to marxisté,“ prohlásil předseda Sněmovny reprezentantů Mike Johnson. A rovnou se obrátil proti Jeffriesovi: „Právě dokázal, že neudrží linii ani na vlastním dvorku. Jak by se mohl ubránit marxistickému tažení napříč zemí?“ Trump o pár dní později na shromáždění konzervativních křesťanů zašel ještě dál. „Jsou to zarytí bezbožní komunisté,“ řekl o demokratech.

Buďme ale spravedliví. Proměnou prochází i jejich strana. Významní republikáni se postupně programově šikují právě za prezidentem Trumpem a jeho hnutím MAGA.

Kdo se mu totiž vzepře, riskuje konec kariéry. Své o tom ví třeba Thomas Massie, který ve Sněmovně od roku 2012 zastupoval Kentucky. Trumpovi se opakovaně postavil, mimo jiné v kauze Epsteinových spisů. V květnu ho v primárkách porazil vyzyvatel, kterého podpořil právě Trump. „Byl to zlý člověk. Zaslouží si prohrát,“ okomentoval to prezident. Stejně dopadl i senátor Bill Cassidy, který kdysi hlasoval pro Trumpovo odsouzení v ústavní žalobě.

Obě strany tak do listopadových voleb vstupují proměněné a americký Kongres už teď hlasuje rozděleněji než kdykoli od chvíle, kdy se to začalo měřit. Ten, který vzejde z voleb 3. listopadu, bude pravděpodobně ještě vyhraněnější. Proč z Washingtonu mizí střed? Co to znamená pro schopnost Kongresu vůbec něco prosadit? A utíkají od středu obě strany stejně rychle?

Naprostá většina všech hlasování v současném Kongresu se odehrává ve stylu „jedni proti druhým“. Že to tak bylo vždycky a že v systému dvou dominantních stran vždy uvidíme silnou polarizaci? Ne tak docela.

Server CQ Roll Call sleduje takzvaná stranická hlasování, v nichž většina jedné strany stojí proti většině druhé, od roku 1953. Na začátku měření v 50. letech šlo zhruba o polovinu všech hlasování, v 70. letech dokonce o menšinu. „Mezistranické koalice nebyly zázrak. Byly obyčejné jako úterek,“ myslí si o tehdejším Kongresu politolog Kyle Saunders z Coloradské státní univerzity.

Pak se poměr začal obracet, nejprve pozvolna, v posledních letech skokově. V roce 2023 padl rekord – 74,6 %. Loni ho Kongres překonal o více než deset procentních bodů, na 85,3 %, a v Senátu podíl dosáhl dokonce 93,5 %.

Strany dnes nehlasují jen proti sobě, ale i nebývale semknutě. Senátní republikáni loni hlasovali zcela jednotně v 70 % stranických hlasování, demokraté v 68 %. Obojí je rekord. Republikáni navíc táhnou za jeden provaz s prezidentem. V hlasováních, k nimž se Trump vyjádřil, ho podle CQ Roll Call podpořilo 96 % republikánských senátorů a 95 % republikánů ve Sněmovně. Senátní demokraté mu naopak rekordně oponovali v 88 % případů.

Ještě před půl stoletím by byl takový obraz těžko představitelný, protože se strany ideologicky překrývaly.

Podle analýzy Pew Research Center sedělo v letech 1971–72 ve Sněmovně 144 republikánů, kteří byli méně konzervativní než nejkonzervativnější demokrat. Na druhé straně bylo 52 demokratů méně liberálních než nejliberálnější republikán. Konzervativní demokraté a liberální republikáni ale postupně mizeli. Odešli do důchodu, prohráli volby nebo v několika případech přeběhli ke druhé straně.

Od roku 2002, kdy umírněná republikánka Constance Morellová prohrála volby a její stranický kolega Benjamin Gilman odešel do důchodu, se strany ve Sněmovně nepřekrývají vůbec. V Senátu skončil překryv o dva roky později odchodem konzervativního demokrata Zella Millera z Georgie.

Velkou část středu dřív tvořili demokraté z amerického Jihu. V letech 1971–72 tvořili třetinu demokratického klubu ve Sněmovně a hlasovali výrazně konzervativněji než jejich kolegové ze Severu. Po přijetí zákona o občanských právech v roce 1964 je ale na Jihu postupně nahradili republikáni. Ti jižní demokraté, kteří v Kongresu zůstali, se dnes svým hlasováním od zbytku strany prakticky neliší.

Názorně to ukazuje graf založený na metodě, kterou v 80. letech vyvinuli politologové Keith Poole a Howard Rosenthal a kterou dnes spravuje projekt Voteview na UCLA. Každého zákonodárce podle toho, jak hlasuje a s kým, umístí na škálu od −1 (nejliberálnější) po +1 (nejkonzervativnější). Graf zachycuje průměr za každou stranu od konce 19. století do současnosti.

Vzdálenost mezi průměrným republikánem a průměrným demokratem je dnes podle Saunderse největší v celé historii měření. Upozorňuje sice, že srovnání napříč staletími může být nepřesné, směr a strmost vývoje za posledních padesát let ale sporné nejsou.

Na první pohled je také patrné, že obě čáry se od středu nevzdalují stejně rychle.

Průměrný demokrat ve Sněmovně se mezi lety 1971 a 2025 posunul ze skóre −0,31 na −0,39. Průměrný republikán ve stejné době z 0,25 na 0,52. Samozřejmě musíme to brát s rezervou, protože model nedokáže ideologii oddělit od taktiky „hlasovat vždy proti“. Přesto většina politologů souhlasí, že více se od středu v posledních desetiletích vzdálili republikáni.

Část vysvětlení je v tom, jak jsou obě strany poskládané. Demokraté jsou koalicí velmi různorodých skupin: odborářů, menšin, vysokoškolsky vzdělaných obyvatel měst, mladých progresivistů i umírněných voličů z předměstí. Takovou koalici je těžké táhnout jedním směrem, protože každý krok k okraji jednu z jejích částí odrazuje.

Republikánská strana je jednolitější. A pod Trumpem se navíc z hnutí, které drželo pohromadě konzervativní program, stalo hnutí soustředěné kolem jedné osoby.

Mění tento obraz Mamdaniho vlna? Neroste odstředivá síla i u demokratů? Odpověď zní, že zatím jen zčásti. Podle analýzy Brookings Institution, která sledovala nejvyrovnanější obvody v zemi, vyhráli progresivní kandidáti jen 17,8 % svých primárek. Z pěti kandidátů spojených s Demokratickými socialisty Ameriky uspěl jediný. Levice tak sílí hlavně tam, kde demokraté vyhrávají tak jako tak: v bezpečně modrých obvodech, jako jsou ty newyorské.

Jenže právě takových přibývá. Podle analytiků Cook Political Report bylo v roce 1999 ve Sněmovně 164 obvodů, kde se výsledek prezidentských voleb od celostátního průměru lišil nanejvýš o pět procentních bodů. Tedy obvodů, kde může reálně vyhrát kterákoli strana. V roce 2023 jich bylo už jen 82. A po letošním překreslování volebních map jich zbylo 77 z celkových 435.

Průměrný demokratický kongresman dnes zastupuje obvod o 13 bodů demokratičtější než celé USA, průměrný republikán obvod o 13 bodů republikánštější. V roce 1997 byla tato čísla osm a sedm bodů.

Částečně za to může fenomén gerrymanderingu, účelového překreslování hranic obvodů tak, aby z nich měla prospěch jedna, nebo druhá strana. Princip je jednoduchý: voliče soupeře buď natlačit do několika málo obvodů, kde vyhraje drtivě, nebo je rozptýlit tak, aby nikde neměli většinu.

Důsledky sahají dál než k počtu křesel. Kdo zastupuje bezpečný obvod, nemusí v listopadu přesvědčovat voliče druhé strany. Stačí mu vyhrát primárky, tedy u vlastních nejangažovanějších příznivců.

Za mizením středu ale nestojí jen kreslíři map. Ukazuje to horní komora Kongresu. Senátoři totiž zastupují celé státy (každý stát má dva) a jejich hranice nikdo překreslit nemůže. Přesto se Senát polarizoval podobně.

Názorně to ukazují státy, které do Senátu posílají jednoho demokrata a jednoho republikána. Takové rozdělení dřív nebylo nic neobvyklého. Od roku 1915, kdy Američané začali senátory volit přímo, mělo rozdělenou delegaci v průměru zhruba šestnáct států. Na vrcholu po volbách v roce 1978 jich bylo 27, ještě v roce 2011 devatenáct. Dnes jsou to už pouze čtyři: Maine, Pensylvánie, Vermont a Wisconsin.

Stejný vývoj je vidět i u Sněmovny. Ve 21 státech dnes zastupují voliče ve Sněmovně jen členové jedné strany, nejvíc od 60. let. A voliči čím dál méně rozdělují své hlasy. V roce 2024 podpořilo prezidentského kandidáta jedné strany a kandidáta do Sněmovny té druhé jen šestnáct obvodů v celé zemi, což se rovná historickému minimu.

Právě tam, kde voliči ještě střídají obě strany, přežívá i politický střed. Mezi zákonodárci, kteří loni nejčastěji hlasovali proti vlastní straně, byli podle CQ Roll Call republikán Brian Fitzpatrick z Pensylvánie a demokrat Tom Suozzi z New Yorku. Oba zastupují obvody, kde voliči v roce 2024 dali přednost prezidentskému kandidátovi druhé strany. Fitzpatrickův obvod vyhrála Harrisová, ten Suozziho Trump.

Polarizace Kongresu částečně odpovídá i proměně celé americké společnosti. Venkov se víc a víc barví do červena, města do modra.

Podle agentury Gallup se za liberály, tedy v americkém smyslu za levici, dnes označuje 59 % demokratů. V roce 1994 to byla čtvrtina. Mezi republikány se za konzervativce hlásí 77 %, oproti 58 % v roce 1994. Voliči obou stran se tedy skutečně vyhraňují. A pokud jde o to, jak se sami zařazují, rychleji se mění demokraté.

Třetina Američanů se ale zároveň podle průzkumu označuje za umírněné. Rekordních 45 % dospělých se navíc loni prohlásilo za nezávislé, tedy za lidi, kteří se nehlásí k žádné ze dvou velkých stran.

Střed tedy z Ameriky nezmizel. Jen přestává mít v Kongresu zastoupení. Saunders v tom vidí paradox: o kontrolu nad Kongresem se dnes bojuje v každých volbách, ale o jednotlivá křesla téměř ne. „Strany jako celek si nejsou jisté, zatímco jejich členové jsou jednotlivě v bezpečí,“ míní.

Strach z prohry tak vede strany k tomu, aby soupeři nedaly nic zadarmo. Jednotlivé zákonodárce přitom v jejich bezpečných obvodech za neochotu ke kompromisu nikdo nepotrestá. „Brzda nezmizela. Přesunula se na kolo – boj o celostátní většinu –, které neřídí chování žádného konkrétního zákonodárce. A hlasují právě zákonodárci,“ dodává politolog.

Následky jsou vidět už teď. Loňský shutdown, kdy se kvůli sporu o rozpočet zastavila část federální vlády, trval rekordních 43 dní. Kongres opouští nejvíce zákonodárců za více než třicet let a řada z nich si stěžuje, že se v něm už nedá nic prosadit.

Kongres, který vzejde z voleb 3. listopadu, na tom nejspíš nic nezmění. Demokraté mají podle prognóz dobrou šanci získat ve Sněmovně většinu. Mezi jejich nováčky ale budou i Mamdaniho kandidáti z New Yorku. Republikáni zase přijdou o ty, kdo se Trumpovi vzepřeli. A vyrovnaných obvodů, kde by se dalo vyhrát hledáním kompromisu, je méně než kdy dřív.

Polarizace, doprovázená ostrými výroky a úpadkem parlamentní kultury, tak bude jenom pokračovat.