Trump chce měnit pravidla, aby neprohrál. A demokraté jdou proti ohni ohněm

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Když se vám nelíbí, jak jsou rozdané karty, otočte stůl.

Nebo jinak: Když se vám nelíbí, kdo vyhrává volby v jednotlivých obvodech, překreslete volební mapy.

Poučka ve Spojených státech padá na úrodnou půdu. Tuto metodu ovlivnění volebního boje proslavil Elbridge Gerry, signatář Deklarace nezávislosti, který později jako guvernér Massachusetts, podepsal návrh na vytvoření klikatého volebního obvodu pro státní senát.

Nově vymezený volební okrsek South Essex nahrával tehdejší Demokraticko-republikánské straně a měl prazvláštní tvar, který jinak z kartografického hlediska nedával žádný smysl. Podle dobových karikaturistů připomínal dračí monstrum a nebo také mloka. Spojením anglického termínu pro toto zvíře – salamander – s příjmením nechvalně proslulého politika tak vzniknul gerrymandering. Termín, který politologie pro praxi používá dodnes.

Taktika spočívá ve znalosti volebního chování napříč daným státem s více volebními obvody. Konkrétně to pak může vypadat v podstatě jakkoli: oblasti mohou být kreativně rozděleny tak, aby se voliči se stejnými názory rozptýlili do více volebních obvodů, stejně tak mohou být spojeny dohromady tak, aby se voliči podporující jednu stranu shromáždili do menšího počtu volebních obvodů. Ve většinovém volebním systému, který se v USA používá prakticky na všech úrovních politiky, totiž v konečném důsledku volby nevyhrávají voliči, nýbrž právě získané obvody.

Vysvětleme si to na velmi jednoduchém příkladu. Naše hypotetické město má padesát obyvatel – 30 z nich jsou voliči Strany A, zbylých 20 podporuje Stranu B – a své zastupitelstvo si volí v pěti stejně velkých volebních obvodech, z nichž za každý se do něj dostane právě jeden člen. U moci je strana B. Je si vědoma nepříznivých bilancí a ví, jak se chovají voliči v jednotlivých částech města: pokud budou obvody rozděleny poměrně, volby na plné čáře vyhraje strana A (viz v grafice varianta 1); pokud bude vždy celý obvod volit jednotně, strana A vyhraje v poměru 3:2 (viz varianta 2). Strana B tak musí přemýšlet kreativně a obvody do mapy nakreslit tak, aby její konkurent vyhrál – byť dominantně – pouze ve dvou obvodech a ona uchvátila celkové vítězství pro sebe (viz varianta 3).

Co funguje v malém měřítku, funguje i ve velkém. Samozřejmě to není zdaleka tak jednoduché, ovšem historie již mnohokrát dokázala, že dobrá znalost geografického rozdělení voličů a kreativní přístup k volební kartografii, může volby skutečně vyhrát.

Příkladů je celá řada a najdeme je všude po světě: Spojené království nejdřív pomocí disproporce v počtu voličů spadajících do jednotlivých obvodů dlouho favorizovalo kandidáty šlechty, následně ještě do 70. let minulého století potíralo vliv severoirských katolíků. V Jihoafrické republice se zase díky vhodnému rozdělení volebních obvodů dlouho u vlády drželi bílí supremacisté.

Ovlivnit celkový volební výsledek jde i ve volebním systému poměrného zastoupení, ačkoli mnohem hůře. Dělalo to třeba i meziválečné Československo, které tak částečně marginalizovalo vliv německých voličů.

Vybrané příklady však ukazují, že jde vesměs o záležitost historie. Moderní demokratická volební pravidla jsou obvykle nastavená tak, aby současná vládnoucí garnitura – ať je jí kdokoli – nemohla pomocí gerrymanderingu výsledek voleb zvrátit. V praxi to například znamená, že pro změnu v hranicích volebních obvodů je stanovena nutnost kvalifikované většiny, nebo ji je možné dělat pouze s větším časovým odstupem.

Výjimkou jsou však Spojené státy. Tam, kde praxe začala, dnes bují jako nikdy.

Ústava USA stanovuje obecný řád, podle kterého jsou členové Sněmovny reprezentantů rozděleni mezi jednotlivé státy. Základní schéma je následující: Každých 10 let – vždy v letopočtu končícím nulou – se koná federální sčítání lidu, aby se zjistil počet obyvatel v každém státě. Poté jsou volební obvody rozděleny mezi státy na základě počtu obyvatel každého z nich.

Jak státy rostou, mohou získat další křesla. Pokud jejich počet obyvatel ve srovnání s ostatními státy klesne, mohou stejně tak o křesla v nejvyšším zákonodárném orgánu federace přijít.

Státy si nicméně mohou samy určit, koho přesně budou členové dolní komory Kongresu zastupovat. Proces vymezování volebních obvodů ve státech, které mají ve Sněmovně více než jednoho zástupce, se nazývá redistricting a v zásadě na něm není nic špatného, jelikož proces má odpovídat demografickým změnám uvnitř států. Jde jen o to, kdo to dělá.

Některé z padesáti článků federace tuto pravomoc svěřily komisím složeným z nestraníků, nebo případně ze shodného počtu zástupců obou hlavních stran. Ve většině států je však kompetence v rukou tamních zákonodárných sborů, které mají tendenci chovat se stranicky podle toho, jestli v nich v tu chvíli zrovna vládnou demokraté, nebo republikáni. Redistricting od gerrymanderingu tak dělí jediné hlasování daného orgánu.

Posledních 15 let je v americké politice ovlivněno důmyslným překreslením map ze strany republikánů. Moderní dějiny gerrymanderingu se píší od roku 2008, kdy volby jednoznačně vyhráli demokraté – do Bílého domu usedl Barack Obama a strana získala většinu i v obou komorách Kongresu. Zatímco analytici mluvili o nevratných demografických změnách, které měly demokraty favorizovat po celé generace, republikánský státní výbor přišel se zlomovou myšlenkou.

Britský deník The Guardian příběh vypráví takto: Jako první příležitost spatřil výkonný ředitel výboru Chris Jankowski. Navrhl se v dalších volbách roku 2010 zaměřit na státy, kde redistricting kontroluje místní legislativa. Republikáni tak nalili nebývalé množství peněz do lokálních voleb, které jsou v porovnání s těmi kongresovými extrémně podfinancované. Strana v potřebných státech ovládla místní zákonodárné komory a překreslila hranice, čímž si následně pomohla i ve federálních volbách.

Výsledky přišly hned v roce 2012. Republikáni díky novým hranicím udrželi většinu ve Sněmovně reprezentantů, a to s velkým náskokem. Získali 234 křesel oproti 201 křeslům demokratů, a to i přesto, že demokraté získali v celostátním měřítku o 1,4 milionu hlasů více.

A ještě jiný pohled: Obama v prezidentské volbě toho roku vyhrál mimo jiné i v Ohiu, na Floridě, ve Virginii, Pensylvánii, Wisconsinu a Michiganu. Republikáni ve všech těchto státech překreslili hranice volebních obvodů a získali v nich 64 z celkových 94 křesel ve Sněmovně reprezentantů. Podobný stav vydržel i do dalších voleb v roce 2014 a 2016.

Frustrace demokratických voličů se nakonec proměnila v celonárodní hnutí za ukončení gerrymanderingu. Politický tlak a některé soudní rozsudky mapy částečně překreslily a demokraté se v roce 2018 i díky obrovské nespokojenosti s prvními dvěma lety prezidentství Donalda Trumpa po dlouhé době opět dostali k většině ve Sněmovně reprezentantů.

Plného vítězství však hnutí – ačkoli průzkumy veřejného mínění ukazovaly, že praxí drtivá většina voličů napříč politickým spektrem pohrdala – nedosáhlo. Překreslovat je nadále velmi snadné. Čekalo se pouze, kdo se této příležitosti na hraně demokratických principů chopí.

A tím se stal letos Donald Trump. Prezidentova strana obvykle během voleb v polovině funkčního období ztratí alespoň část křesel. Trump tak ve snaze zvrátit, nebo alespoň zmírnit, očekávaný politický obrat požádal Texas, aby své mapy překreslil. Republikánský guvernér Greg Abbott vyhověl a přidal bod o změně volebních okrsků do programu plánované mimořádné schůze státního zákonodárného sboru. Ten změny – i přestože skupina demokratických zákonodárců opustila stát, aby zastavila veškerá jednání – schválil.

Výsledná podoba mapy tak bude výrazně nahrávat právě republikánům. Ve staré verzi mapy Texasu jsou například demokratičtí voliči z Austinu a San Antonia umístěni do jednoho okrsku, který je propojen úzkým pruhem země. Na nové mapě jsou rozptýlení do jiných okrsků. Celkově tak republikáni mohou získat až pět mandátů navíc.

Ukažme si to na tom, jak jednotlivé obvody volily v loňských prezidentských volbách: V obvodech č. 9, 32 a 35 jasně vyhrála demokratka Kamala Harrisová. Kdyby však již loni platil nově platný stav, vyhrál by v nich Donald Trump. V obvodech č. 28 a 34 pak sice Trump vyhrál, ovšem ve sněmovních volbách zvítězili kandidáti demokratů. Nové hranice zajišťují, aby se to nemohlo opakovat a republikánská většina v nich byla mnohem významnější.

Demokraté se přitom v podstatě nemají jak bránit. Na praxi totiž ve své podstatě není nic nelegálního, pouze odporuje základním demokratickým hodnotám. To by samo o sobě mohlo vést k soudnímu zrušení nové mapy, ovšem konzervativní většina Nejvyššího soudu v roce 2019 odebrala federálním soudům pravomoc přezkoumávat politicky manipulované volební obvody. „Federální soudci nemají pravomoc přerozdělovat politickou moc mezi dvěma hlavními politickými stranami,“ napsal tehdy v rozsudku předseda Nejvyššího soudu John Roberts.

Američtí ústavní právníci tak tvrdí, že nejlepší cesta k soudní ochraně zřejmě vede přes zákon o volebních právech, který v roce 1965 přelomově zakázal jakoukoli volební rasovou diskriminaci. Ta v té době spočívala zejména v testech gramotnosti, které systematicky z voleb vyřazovaly Afroameričany. Zákon je provádějícím předpisem 14. a 15. dodatku americké Ústavy.

Předpis tak do ilegality staví jakýkoli rasový gerrymandering, který by národnostní menšině zabraňoval spravedlivě využívat své aktivní volební právo. Podání žaloby podle zákona o volebních právech by se ale muselo opírat o důkladnou matematickou analýzu, která by doložila, že podle nové mapy byl volební vliv menšin oslaben. Šlo by o velmi náročné právní zadání s nejasným výsledkem.

Demokraté tak jsou ve velmi nepříjemné pozici. Nutné je ale upozornit, že jim samotným praxe také není cizí. Tam, kde mohou, rovněž ochotně překreslují. V Illinois, které je tradičně jejich baštou, loni v prezidentských volbách vyhrála bývalá viceprezidentka Harrisová s 54 % odevzdaných hlasů. To je sice pohodlný náskok, ale zdaleka ne takový, jak by se mohlo zdát při pohledu na zastoupení státu ve Sněmovně reprezentantů. Tam díky gerrymanderingu drží 14 ze 17 křesel.

Nyní se demokraté rovněž snaží o překreslení map v Kalifornii. Tamní demokratičtí lídři v čele s guvernérem Gavinem Newsomem, který se netají prezidentskými ambicemi a snaží se stavět do role vůdce protitrumpovské opozice, pracují na přepracování mapy státu, i když se jedná o delší a složitější proces než v Texasu.

Očekává se, že kalifornský zákonodárný sbor na podzim schválí zákon, který v listopadu přidá do volebního lístku otázku, zda voliči souhlasí se změnou státní ústavy. Ta by měla mapy vytvořené nezávislou komisí pro přerozdělení volebních obvodů nahradit mapou více nakloněnou demokratům pro volby v letech 2026, 2028 a 2030. Pokud voliči návrh posvětí, mohl by „zlatý stát“ demokratům pomoci dorovnat sněmovní ztrátu z Kongresu. Nová mapa má rovněž přinést pět nových mandátů.

Nula od nuly pojde, mohlo by se říct. Nicméně není to tak. Konečný důsledek je poněkud nebezpečnější. Proti ohni se bojuje ohněm. A shořet – pokud se budeme držet této metafory – může už tak značně popálená důvěra společnosti v americký ústavně-politický systém.

Již nyní totiž gerrymandering více či méně otevřeně zvažuje řada dalších států. V Indianě se viceprezident J. D. Vance setkal s republikánskými vůdci, aby projednali přeskupení volebních obvodů ve státě, a guvernér Mike Braun dal najevo, že je nápadu nakloněn. Podobně reagovali i republikáni v Missouri a Jižní Karolíně. Úvahy však zaznívají i z demokratického tábora, konkrétně z Illinois a New Yorku.

Jak jsme již popsali výše, praxe není v ničem objevná, ovšem v době vysoce kvalitních průzkumů veřejného mínění, moderních počítačových technologií, stále předvídatelnějších volebních vzorců, těsných rozdílů mezi stranami v Kongresu a na dvě poloviny rozdělené společnosti nabývá její význam úplně nových rozměrů.

Gerrymandering vede pouze k další a další politické polarizaci. Přibývá totiž obvodů, kde je zisk mandátu pro jednu či druhou stranu v podstatě jistý. Tím se těžiště voleb přesouvá z reálného výběru mezi demokratem a republikánem na tzv. primárky, kde mezi sebou soupeří kandidáti jedné strany. Takovéto souboje je nutí k přijímání radikálnějších postojů, které je odliší od ostatních.

Čtyři roky stará studie z Yale University to nazývá slabou stranickou disciplínou. „Ta vede k polarizující rétorice namísto konkrétních návrhů politiky. Připisujeme ji rostoucímu počtu bezpečných volebních obvodů, které nahrávají extrémním voličům v primárkách,“ uvádí autorský tým. Pokud ve Sněmovně za obě strany sedí výhradně její extrémní křídla, snižuje se možnost jakéhokoli kompromisu.

Je jisté, že gerrymandering škodí celé Americe a je nutné jej řešit. Jenže co s tím? Některé dosavadní pokusy o odvrácení obav společnosti z této praxe působí až absurdně. Třeba Severní Karolína měla v procesu tvorby map pro rok 2021 výslovné omezení týkající se používání stranických údajů a také požadavek, aby zákonodárci mohli mapy kreslit pouze v budově zákonodárného sboru Severní Karolíny. Nakonec se přišlo na to, že pravidlo zákonodárci samozřejmě velmi jednoduše obcházeli.

Ostatně ani nyní v Kalifornii s nejvyšší pravděpodobností nebude těžké státní pravidla přepsat. Odborníci se tak shodují, že otázku je potřeba řešit na federální úrovni.

Asi nejvhodnější odpovědí by bylo ponechání většinového volebního systému pouze pro volby do Senátu a pro dolní komoru jej nahradit poměrným zastoupením, podobně jak to funguje třeba i v českém parlamentu. Takto radikální změna ústavy je však v USA nemyslitelná.

Nabízí se také federálně nastavit státům pravidla tak, aby v nich překreslování obvodů nebylo tak snadné, a gerrymandering tedy de facto zakázat. I v tomto případě jsou však šance na úspěch dost nízké. Koneckonců spousta zákonodárců své mandáty získala právě díky překresleným mapám a kapři si svůj rybník budou vypouštět jen těžko.

Na závěr si dovolme jeden citát: James Madison, autor americké Ústavy a Listiny svobod, v jednom ze svých nejslavnějších projevů poznamenal, že vytváření frakcí – skupin lidí spojených společným zájmem, který ohrožuje práva ostatních – je „zakotveno v lidské přirozenosti“. A gerrymandering frakcím pomáhá udržet si moc.