Hlavní obsah

Komentář: Všichni teď budeme chytří jako rádio

Miloš Čermák
komentátor
Foto: vlada.cz

Pro většinu nečekaných situací a blížících se kolizí platí, že panika je ta nejhorší možná reakce. U pandemie to platí opačně, dozvěděli jsme se.

Reklama

27. 4. 8:45

To ale neznamená, že rádio předtím hrálo falešně.

Článek

Nemám rád dnešní vládu a přeji si, aby ji nahradili noví lidé. Jen zatím není moc vidět, kteří by to měli být. Několikaměsíční boj s pandemií skýtá možnost na rychlejší politickou obměnu. Ale i šanci pro Andreje Babiše své postavení u voličů upevnit. Bude hrozně záležet na tom, co která strana udělá. Mnohem víc než na tom, co udělala během zmíněných měsíců krize.

Pokusím se vysvětlit, jak to myslím. A také to, jaký postoj a přístup bych čekal od opozice, které dám bez dlouhého přemýšlení hlas, aby přišla po Babišovi.

Nejdříve stručně a ve zkratce: nehodnoťme, JAKÁ rozhodnutí v boji s nákazou vláda udělala, nýbrž to, JAK je dělala. Nekritizujme (například), že omezila náš pohyb, zavřela hranice nebo nařídila roušky. Ale kritizujme, jestli to dělala konzistentně, zda to uměla vysvětlit či jakými opatřeními dopad těchto omezení zmírňovala.

Čeká nás obtížné období, kdy celá země – nepochybně včetně autora tohoto textu – bude chytrá jako rádio, jak se říká. Najednou budeme všichni jasně vidět i vědět, co se udělalo špatně, co se dělat nemělo a co naopak zodpovědní lidé neudělali.

Jestli na některé ponaučení zapomínáme, tak na to, že po válce je každý generál. A že je trapné po události, která byla nová a unikátní, kohokoli poučovat. Ano, máme vidět chyby a poučit se z nich. Ale neměli bychom propadnout snadnému závěru, že MY bychom tyhle chyby neudělali.

Nevidím nic špatného na tom, když politici budou teď chtít vytěžit z krize, jejíž první vlnu snad máme za sebou (a kéž by byla za námi úplně!), politický kapitál. Je to vlastně správné, vždyť každá krize pomůže lépe vidět, co je nejlepšího i nejhoršího v nás. Tak proč toho nevyužít.

Ale mé sympatie si nezískají politici, kteří budou kritizovat kroky vlády nebo říkat, jaká jiná rozhodnutí by udělali oni (a třeba i argumentovat svými staršími tweety či výroky). Mé sympatie si získají ti, kteří přesně tohle dělat NEBUDOU. A třeba i řeknou, v čem se vláda ukázala jako nekompetentní a zmatečná, ale zaměří se na to, co se má udělat teď.

V boji s koronavirem totiž byla vláda i my všichni v opravdu unikátní situaci. Lidská paměť je výběrová a hrozně snadno nás oklame. Ale v první polovině března jsme opravdu neměli nejmenší tušení, čemu čelíme. A měli jsme hororové obrázky ze severu Itálie a čistě intuitivně se zdálo, že i my půjdeme podobnou cestou. Jen později.

Samozřejmě spousta lidí říkala „horší chřipka“, nebo dokonce „lepší chřipka“ a tvrdila, že případná panika zabije ve finále víc lidí než virus. Jestli měli pravdu, zatím nevíme. Finální „účet“ ještě nemáme a samozřejmě také záleží na tom, co všechno budeme do sloupečku „zemřeli kvůli panice“ chtít započítat. Ale pojďme si říct, že to není důležité.

Vždycky se najdou lidé, kteří vidí a předpovídají události správně. Po každé i nečekané ekonomické krizi objevíme odborníky, kteří ji prokazatelně předpověděli. Ale je hrozně málo těch, pokud vůbec nějací, kterým se to daří konzistentně. Jinými slovy, vizionáři tohoto typu vděčí za svůj úspěch do značné míry náhodě. Protože je to ta samá náhoda, která někdy udělá z rizika planý poplach a jindy nebetyčnou katastrofu.

Koronavirus navíc změnil náš pohled na to, jak se správně postavit k případné krizi. Pro většinu nečekaných situací a blížících se kolizí platí, že panika je ta nejhorší možná reakce. Když v letadle přestanou fungovat motory, nechceme, aby kapitán začal „vyšilovat“, ale aby nás klidným hlasem ujistil, že jde o „malý problém, pro jehož vyřešení dělá posádka, co může“, a pak o pár minut později motory nastartoval (jak se přesně stalo při slavném letu BA9 v roce 1982).

U pandemie to platí opačně, dozvěděli jsme se letos v únoru. Hned několik světově proslulých epidemiologů tvrdilo, že tou největší možnou chybou je zachovat klid. A že naopak nejbezpečnější je přehnaná reakce. „Nedělejte paniku! je shnilá rada“, byl titulek komentáře, který vyšel v deníku The Wall Street Journal 12. března.

Lidsky je to neintuitivní, máme ve své povaze se nebezpečí hrdě postavit. Když v září 2001 spadly v New Yorku mrakodrapy, bylo reakcí hrdých obyvatel město začít co nejdříve „business as usual“. S teroristy prohrajeme ve chvíli, kdy z nich dostaneme strach. S virem je to však přesně opačně. Prohrajeme v okamžiku, kdy z něj strach mít přestaneme.

Pandemie koronaviru byla navíc exponenciální hrozbou, pro kterou jsme neměli precedens. Lidé srovnávající počet obětí koronaviru s počty lidí, kteří umírají ve stejném období na rakovinu, infarkt nebo chřipku, byli mimo realitu už tehdy. Protože zaprvé nikdo nevěděl, jak nebezpečný virus je, a zadruhé, jak se rychlost nákazy „srovná“ s kapacitami zdravotnictví. A nevíme to dodnes.

Takže si všímejme lidí, kteří teď budou používat tento argument: jsou to ti, kteří buď nepřemýšlejí kriticky, anebo ho úmyslně používají jako faul.

Ještě jednou: nákaza koronavirem byla/je exponenciální událostí, jejíž „vzorec“ neznáme. Proto je VŽDYCKY lepší velká předběžná opatrnost než risk. Jakkoli samozřejmě člověk, který zachová paniku a pak k pohromě nedojde, vypadá vždycky víc sexy a „cool“ než ten, který na nás ječel, ať nechodíme ven z bytu a nosíme roušky.

Nassim Taleb už někdy koncem února napsal, že dobrý risk management spočívá v tom, že eliminujete rizika, která mají potenciál vás zničit, abyste pak agresivně mohli riskovat ve všem ostatním. Pandemii koronaviru zařadil bez váhání mezi ta rizika, která nás zničit mohou.

Teď, na konci dubna, bych navrhoval dvě věci:

1) ještě nemáme vyhráno, nákaza se může vrátit v druhé nebo i dalších vlnách. Musíme zkoumat to, která opatření byla zbytečná, protože nám to případně v dalších vlnách nákazy pomůže. Například už teď jsou hrozně zajímavé studie, které ukazují, kde se virus šířil (při blízkém osobním styku, na pracovních poradách, v barech) a kde nikoli (v obchodech nebo kinech), a můžeme si z nich vzít ponaučení na příště.

2) poučme se z chyb, ale pokud byly učiněny z tehdejší neznalosti či špatného odhadu, nepodléhejme pokušení ukazovat prstem na viníky. Hledejme chyby, které byly učiněny úmyslně nebo ze zjevné nedbalosti. Najděme ty, kteří se na situaci snažili vydělat nebo získat politický kapitál. Ale neoznačujme za viníky ty, kteří z dnešního pohledu – například – přecenili medicínský a podcenili ekonomický aspekt krize.

V momentě, kdy je nepředvídatelné a potenciálně exponenciální riziko zvané koronavirus mimo hru (zatím), nastává zase normální provoz. V něm naopak politici žádné chyby dělat nesmí. Očekávám opoziční politiky, kteří na ně budou poukazovat. A kteří budou mít vizi a energii potřebnou k tomu, aby se aspoň částečně napravily škody. Vítěze a poražené v politice pak snad férově určí volby.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučené