Hlavní obsah

Komentář: Dopis 11 lékařů je dobrý. A nebezpečný

Miloš Čermák
komentátor
Foto: Seznam Zprávy

Otevírání ekonomiky neproběhne lusknutím prstů Andreje Babiše. Čeká nás svět jiných pravidel a s jinými cenovkami.

Reklama

22. 4. 2020 18:30

Provolání 11 význačných českých lékařů je skvělou analýzou a nabízí jasnou a srozumitelnou strategii. Jen nevíme, jestli správnou. A ukrývá v sobě jedno velké potenciální riziko.

Článek

Lékaři a zdravotníci jsou v „první linii“, ale v jiné válce než v zemích, kde populace s koronavirem spíše prohrává – třeba v Itálii, Španělsku nebo teď v posledních týdnech v New Yorku či Londýně. Tam jsou zaměstnanci nemocnic přepracovaní, nedostatečně vybavení a sami ohrožení. V Česku je „první linií“ lékařů hlavně frustrace.

A zdůrazněme hned na počátku, že frustrace je naprosto pochopitelná. Kritizované, ale v evropském i světovém kontextu nadprůměrné české zdravotnictví se v počínající pandemii výborně připravilo na krizový scénář, který nenastal. Pro těžké případy nemoci covid-19 jsou v tuto chvíli v pohotovosti skoro o řád vyšší kapacity, než jsou reálně potřeba. A to už jsme ve fázi „zploštění křivky“, kdy celkový počet pacientů i zemřelých neroste zběsilými exponenciálními tempy.

Je to důsledek toho, že první opatření české vlády byla rychlá, konzistentní a podle všeho správná. Ano, vděčíme za to asi i tomu, že jsme měli štěstí, a možná se ukáže, že zahrály i jiné vlivy – třeba jiné chování lidí v postkomunistické Evropě, možná i vyšší proočkovanost populace a tak dále. Ale tak to je: z první vlny pandemie jsme vyšli (skoro) bez ztráty kytičky, jak se říká.

Zajímavý fakt pro ilustraci z pondělního rána: v Motole, který je největší českou nemocnicí (se zhruba 2200 lůžky a 6000 zaměstnanci), bylo s diagnózou covid-19 víc zaměstnanců než pacientů. A byl to souboj hodně nízkých čísel, dvanáct ku jedenácti.

Zároveň se zdravotnictví zpomalilo. V posledních dnech už se situace trochu mění, ale v březnu a počátkem dubna se neprováděly prakticky žádné jiné než akutní výkony. Ostatní se odkládaly. A často šlo například o operace, na které pacienti už předtím dlouho čekali.

Jistě, vedení nemocnic i lékaři nás ujišťují, že i v této situaci bylo nejdůležitější neohrozit pacienty a nezhoršit jejich vyhlídky na vyléčení. Což může nastat třeba u onkologických pacientů. To je zásada, přes kterou nejede vlak. Ale neformálně vám lékaři zároveň řeknou: jsme v šedé zóně, kde je jakékoli rozhodnutí těžké a nejednoznačné. Je to hezká zásada na papíře, ale v praxi velmi těžko proveditelná.

Plus minus platí, že jakékoli zpomalení zdravotnictví a – byť i dočasné – omezení jeho kapacity bude mít negativní dopad. A víte co, dejme stranou sousloví „negativní dopad“, ono je v této souvislosti dost alibistické. Řekněme to stejně jasně, jako když mluvíme o vyhlídkách pacientů s covid-19. Vyhrazení části kapacit zdravotnického systému pro pacienty s koronavirem znamená, že bude umírat více lidí. Z jiných důvodů než kvůli koronaviru.

Ostatně o tom čteme průběžně. V nemocnicích přijímají méně lidí s diagnózami, jako jsou srdeční potíže, záněty ledvin či jiných orgánů. Ne proto, že by se tito lidé zázračně sami uzdravovali, ale proto, že se prostě nenechají vyšetřit. Minulý týden zemřel jeden známý Čech kvůli tomu, že se v době pandemie bál přijít do nemocnice a nechat si ošetřit zánět zubu.

To je základní zarámování situace, z níž pak nutně pramení frustrace. Mnoha lidí, nepochybně i malých podnikatelů a živnostníků, kteří si musí říkat: „Opravdu byly naše existenční, možná i likvidační potíže naprosto nevyhnutelné? Když dopad nákazy koronavirem je tak malý?“

No, a stejně pochopitelná je i frustrace lékařů, zejména těch z oborů, kterých se péče o pacienty s covid-19 přímo netýká. Vidí nevyužité kapacity svých ordinací, operačních sálů a klinik a je jim možná do pláče. Zdravotnictví „nestíhá“ léčit potřebný počet lidí ani v normální situaci, natož teď. Nemluvě o finančních problémech, do kterých se nemocnice i ordinace nevyhnutelně dostanou.

To je základní kontext otevřeného dopisu podepsaného 11 předními českými lékaři a zároveň pedagogy Univerzity Karlovy. I laik či běžný konzument médií zná alespoň polovinu podepsaných jmen. Jejich držitelé jsou odborníky a autoritami, o jejichž expertize se nepochybuje.

Ten dopis je dobře, jasně a srozumitelně napsaný. To je další věc, která není v Česku úplně obvyklá. Jeho autoři bez okolků říkají, jaká situace dle jejich názoru je, a umí to vysvětlit a argumentovat. Plus další bonus – navrhují rovnou i řešení. Stručně řečeno: ukončit 30. dubna nouzový stav a obnovit běžné fungování zdravotnictví.

Řekněme si na rovinu, ten dopis je těžkotonážní výbušnina. Bude mít obrovský dopad. Lékaři se v Česku tradičně těší velké, zřídkakdy zpochybňované autoritě. S nadsázkou řečeno, lékařů se „báli“ i komunisté. V zemi, kde žijeme bez boha a velkých ideálů, je bílý plášť jedním z opěrných bodů našeho světa.

A jestliže dnes žijeme v politickém systému, kde budoucnost určují facebookové statusy předsedy vlády, které se píší na míru podle průzkumů veřejného mínění, je zároveň jasné, že si politici nebudou moci dovolit dopis předních lékařů ignorovat. Když to opět zveličím, dá se říct: „Jak to napsali, tak to bude.“

Je to tím významnější, že kromě výše uvedeného a celkem logického požadavku (obnovit běžnou lékařskou péči) mají lékaři tři v zásadě politické požadavky: otevřít školy, umožnit obnovení ekonomiky a umožnit cestování za hranice. Opět nic proti tomu. Totéž si přeje i velká část společnosti. Včetně autora tohoto textu.

Moje výhrada je jediná. Tím, že dopis podepsali respektování lidé s tituly před jmény i za jmény, to může vyvolávat dojem, že jde o expertní, vědeckými fakty podložené stanovisko. Jenže tak to není a akademici z univerzity, velmi dobře obeznámení s běžnou rutinou vědecké činnosti, to dobře vědí. Jejich dopis je krystalicky čistou politikou.

Experti možná rozeberou některá tvrzení v dopisu detailně, já se zaměřím na jedno. Je totiž ukázkové a lze na něm demonstrovat to, co je jediné akademicky nezpochybnitelné: „Vím, že nic nevím.“ Bez ohledu na počet akademických titulů totiž bohužel stále platí, že o nemoci covid-19 skoro nic nevíme. Rozhodně ne s jistotou.

Lékaři píší: „Plošná opatření nepovedou k vymýcení covid-19.“ Dokonce tučně, snad aby té větě dodali na důležitosti a pádnosti. Ale kdyby ji beze zdrojů a dat uvedli v jakémkoli odborném článku, okamžitě by se jim od editora vrátila dvakrát podtržená. My totiž přesně tohle nevíme.

Je to ten věčný spor o kolektivní imunitu, o to, jaká je současná „promořenost“ populace, a jaký je tedy optimální další postup. Statistické modely se liší „o barák“, data o počtu lidí s protilátkami v populaci jsou zatím stále pouze anekdotická (snad se blíží doba, kdy budou k dispozici výsledky prvních velkých a reprezentativních výzkumů). A opravdu není jasné, že vymýcení viru není možné. Novému Zélandu a některým východoasijským zemím se to v podstatě daří, jak ukazují grafy z první poloviny tohoto týdne.

Po deseti minutách strávených internetovým vyhledáváním vám dodám seznam deseti epidemiologů z předních světových univerzit, kteří budou tvrdit, že vymýcení viru je vzhledem k současným vědomostem tou nejlepší cestou. Celkový počet jejich titulů bude větší než na seznamu podpisů pod dopisem.

Nechci, aby to znělo arogantně. Ale sami signatáři dopisu vědí, že pochybování a pokora jsou nejzákladnějšími podmínkami pro existenci „dobré vědy“. Skoro bych řekl, že kvality dobrého vědce a dobrého politika jsou bezmála protikladné. Ten první musí být vždy otevřený a připravený diskutovat či změnit názor. Vlastnostmi toho druhého by měly být odvaha a umanutost.

A pak to nejdůležitější: čím dál víc se ukazuje, že řešení dnešního problému není binární. Není to knoflík s polohami „zapnout“ a „vypnout“. Skoro jistě neotevřeme hranice jedním rozhodnutím, ale postupně: jen pro někoho a jen někam.

Stejně složité to bude se „znovuotevíráním“ ekonomiky. Kdo si myslí, že Andrej Babiš luskne prsty a od té chvíle budou plné restaurace, kina a divadla, je blázen. Nebude to tak. Něco se neotevře vůbec a nikdy. Čeká nás svět jiných pravidel a s jinými cenovkami. Ať si to uvědomujeme, anebo ne, většině z nás se už v hlavě vyměnily i mnohé základní hodnoty.

„Zapnout“ (ekonomiku, zdravotnictví, společnost) je termín bez obsahu kromě toho politického. Samozřejmě, že se bude zapínat. Ostatně se tak už děje a například zdravotnictví (provádění medicínských úkonů) by už mělo běžet v podstatě normálně. Takže otázka nezní, zda ano, anebo ne, nýbrž kdy, co a jak.

Možná je zmíněný dopis zoufalým voláním o pomoc, těžko soudit. Já tak rozumím jednomu z požadavků zmíněnému ve výčtu na posledním místě, ale o to víc pro něj platí známé last but not least: „Přijímat promyšlená řešení místo chaotických a protichůdných opatření.“

Vládě Andreje Babiše a krizovému štábu Jana Hamáčka se podařilo skoro nemožné: po razantním a úctyhodném startu jako z učebnice krizového řízení se veškerá kompetence vlády rozpustila v chaosu, zmatku a nepřehledném žvanění.

Nemáme k dispozici jedinou jasně popsanou strategii této vlády, a to ani v té zcela základní otázce. Nevíme, jestli „promořujeme“, nebo „mýtíme“, případně kde v tomto spektru vlastně jsme. Jediné, co máme k dispozici, jsou trapné a směšně tweety či facebookové statusy zúčastněných.

Bojím se, aby se nestalo to, co je podle mě pravděpodobné: že místo vlastní odvahy a programu vezme vláda tento dopis jako své „alibi“ a zdůvodní jím své kroky.

Nemám rád spiklenecké teorie, ale skoro se nabízí úvaha, jestli to takhle někdo dnešní zmatené politické a státní garnituře nevymyslel. Ano, budeme postupovat rázně a tvrdě. A když přijde – nedejbože – druhá vlna nákazy a dojde k italskému či jinému scénáři? Budeme v tom nevinně. Máme přece dopis, který politikům a lidem této země napsali „páni doktoři“.

Doufám, že si signatáři dopisu tohle riziko uvědomili.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované