Vzpomínka na srpen 1968: Kdybych Daděnce řekl, ať nikam nechodí, mohla žít

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Okupace Československa by měla 21. srpna 1968 o dvě oběti méně, kdyby Stanislav Doubek nepřemluvil svou osmiletou kamarádku, aby šla s babičkou na nákup. Obě zahynuly po výbuchu sovětské cisterny v Desné v Jizerských horách. Patřily mezi 137 Čechů a Slováků, kteří zemřeli vinou okupačních vojáků od 21. srpna 1968 do konce roku 1968 (údaj pochází z publikace Okupace 1968 – poznámka autora).

Bylo zhruba hodinu po poledni a sedmnáctiletý Stanislav Doubek s Dagmar Škavovou, řečenou Daděnka, si spolu hráli. „Vozil jsem Daděnku na kole. Brala mě jako strejdu. Ale přišla pro ni babička, že ji vezme s sebou do samoobsluhy,“ popisuje Doubek osudové okamžiky po 57 letech.

Daděnce se moc nechtělo a raději by dál jezdila na kole. „Ale přemluvil jsem ji, aby s babičkou šla, že jí třeba něco dobrého koupí. Poslechla mě, tenkrát nebyly děti zavalené sladkostmi jako teď a každá sušenka nebo čokoláda pro ně byla vzácná,“ vypráví Doubek.

Daděnka se rozloučila se „strejdou“ slovy: „Tak jo, ale vrátím se a budeš mě zas vozit na kole.“ Ale Stanislav Doubek ji už znovu nikdy neviděl. Tragédie ho zasáhla na celý život. Když si ještě nyní vzpomene na 21. srpen 1968, uleví si: „Do prdele práce, kdybych Daděnce řekl, ať nikam nechodí, mohla být zachráněná. Ale co nadělám, takový je prostě osud.“

Toho dne se valily sovětské armádní kolony na Liberec a na Prahu přes hraniční přechod v Harrachově, aby obsadily „neposlušné“ Česloslovensko a zlikvidovaly snahu o obnovu svobody a demokracie. Z Příchovic sjížděla těžká technika prudkým klesáním do Desné.

K jednotkám patřil i řidič sovětského nákladního auta ZIL Vhoura Bajr Gricenko, který vezl cisternu, sudy a kanystry s benzinem. V nebezpečné zatáčce v Desné, jež se stáčí doleva kolem kulturního domu Sklář, však havaroval – krátce poté, co se Doubek rozloučil s Daděnkou.

Sám Doubek se tehdy nacházel asi 200 metrů od místa, kde cisterna explodovala. Bydlel u silnice vpravo ve směru na Harrachov, ale byl u kamaráda naproti. „Benzin tekl dolů, oheň šel proti mně. Vletěl jsem domů a křičel na mamku, že musíme utéct. Ale jak se hořící benzin dostával do kanálů, požár se zmenšoval a k nám nedorazil,“ líčí.

Výbuchy přitom vystřelovaly kanály do vzduchu. „Po havárii jsem mluvil se sovětským řidičem cisterny. Utekl dolů po levé straně silnice, seděl ohořelý a celý vyklepaný u plotu. Nahoře něco práskalo a rusky jsem se ho ptal, jestli vezl nějakou těžkou munici. Odpověděl, že ne, že bouchají náboje do samopalů,“ popisuje Doubek.

K řidiči Gricenkovi necítil nenávist. „Zatáčka u Skláře dodneška vynáší, náklaďák mu pořádně nebrzdil a cisterna s benzinem se rozhoupala a vletěla do zdi,“ uvádí Doubek. Požár a exploze poničily sklárnu. Před většími škodami ji uchránilo, že měla blízko vlastní hasičskou jednotku.

Doubek ovšem tehdy ještě netušil nic o smrti Daděnky a její babičky, které šly právě kolem a staly se oběťmi neštěstí. O tragických dopadech havárie se dozvěděl až později. A samotná okupace ho v 17 letech nepoznamenala. „Táta ani mamka nedělali do politiky a doma se o ní nemluvilo. Tak jsem si moc nebral, co se kolem děje. Jednadvacátého srpna jsme šli s klukama na hřiště jako vždycky a kopali jsme na branku,“ svěřuje se.

Na místě katastrofy tehdy hrozila smrt ještě jedné ženě. Ležela na zemi a hořela. Naštěstí ji zachránili dva bratři, projíždějící kolem v osobním autě.

Miroslav a Ladislav Jeníkovi z Bozkova u Semil tehdy spolu s Rudolfem Šourkem mířili přes Příchovice a Desnou do Tanvaldu. Když se dozvěděli o vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa, rozhodli se vyrazit do příhraničního města, kde očekávali protiokupační protesty.

„Jeli jsme v mém malém Fiatu 600 přímo v ruské zásobovací koloně. Do Desné sjížděla z Příchovic a ZILu se přehřály brzdy,“ řekl Miroslav Jeník autorovi článku během rozhovoru pro Paměť národa.

Sovětský ZIL s vlekem byl přímo za zadkem jejich auta. Nejprve si v místě všimli, jak jde někdo se psem nahoru proti nim po chodníku. Psa s sebou měly právě Marie Vodáková s Daděnkou.

„Najednou brácha zařval: ‚Bacha!‘ Ohlédl jsem se a viděl jsem, jak ZIL jede rovnou na nás. Strhnul jsem Fiata k pravému obrubníku a ruský náklaďák nás těsně minul,“ prohlásil pamětník. „Ve velké rychlosti naboural bokem do sklárny. Z rozbité cisterny se vylil benzin, za chvíli chytil a vybuchl.“

Miroslav Jeník vycouval s Fiatem do bezpečí. „Ruda Šourek vykřikl: ‚Teď nás tady Rusáci všechny postřílejí!‘ A zmizel. My s bráchou jsme si hned všimli, jak na chodníku leží žena a šlehají na ní plameny. Z auta jsme vzali deku a utíkali jsme k ní,“ vzpomíná Miroslav Jeník.

Všude kolem vybuchovaly kanystry. „Ženě hořely vlasy, sukně a punčochy. S bratrem jsme ji odtáhli z největšího ohně a žáru. Hodili jsme na ni deku a plameny uhasili. Pak jsme zavolali sanitku.“

Záchranka z tanvaldské nemocnice se nemohla dostat na místo tragédie po hlavní silnici. Cesta byla totiž celá v ohni, vedle ní hořela okna sklárny a protější dřevěná budova. „Oheň šlehal i z kanálů, kam natekl benzin. Sanitka k nám musela dojet objížďkou po vedlejších silničkách,“ popsal Miroslav Jeník.

K bratrům Jeníkovým a popálené ženě přispěchali jako první hasiči ze sklárny a zaměstnanci. Lidé, kteří přišli zespoda z Desné k požáru, si mysleli, že bratři Jeníkovi uhořeli. „Divili se, že jsme ještě na světě,“ prohlásil Miroslav Jeník.

On ani jeho bratr nicméně nevyvázli bez úhony. Za pomoc hořící ženě zaplatili popáleninami na hlavě a v obličeji. „Měl jsem spálené vlasy, řasy, obočí a propálené oblečení,“ poznamenal Jeník. „A taky rozraženou hlavu – asi mě trefil nějaký kanystr, když po výbuchu letěl vzduchem. Žár mně natrvalo poškodil oči a slzely mně. Musel jsem nosit černé brýle.“

Ohnivé peklo u desenské sklárny připomínalo Miroslavu Jeníkovi nejhorší záběry z filmů o druhé světové válce. „Když jsem po převratu po roce 1989 vypovídal o tragické události v Desné na Ministerstvu vnitra, udělalo se mi ze vzpomínek špatně,“ konstatoval pamětník.

Oheň v Desné tehdy úplně spálil babičku a její vnučku. „Ocitly se ve špatnou dobu na špatném místě. Jediné štěstí bylo, že kolem silnice neprotestovali proti okupaci lidé jako v Praze, v Liberci nebo v dalších velkých městech. To by byl opravdu obrovský průšvih. Výbuch cisterny a kanystrů by si vyžádal mnohem více lidských životů než dva,“ uvažoval.

Šofér ZILu Gricenko mohl zase mluvit o štěstí, že k havárii přijeli rychle příslušníci Veřejné bezpečnosti. „Kdyby tam nebyli policajti, tak by lidi oba Rusáky asi utloukli,“ řekl Miroslav Jeník. „Pak se objevil nějaký ruský důstojník. Tvrdil, že Gricenka potrestají, ale nikdo neví, jak to s řidičem vlastně dopadlo.“

Do Bozkova se bratři Jeníkovi a Rudolf Šourek vrátili až večer. „Doma mě čekal rachot. Byl jsem dva měsíce ženatý a moje žena Milada se o mě bála,“ upozornil pamětník. „Pracovala jako zdravotní sestra, ošetřila mě a poslala do nemocnice v Semilech.“

Miroslav Jeník si nenechal pro sebe, jakou hrůzu v Desné zažil. „Jsem taková držka a všude jsem vyprávěl, co Rusové způsobili,“ podotkl. „Hlavně starým bozkovským komunistům to hodně vadilo.“

Zachráněnou ženu bratři Jeníkovi už nikdy neviděli. „Myslel jsem, že to byla pošťačka. Měla u sebe totiž brašnu přes rameno. Pak jsem zjistil, že v ní asi nesla balík na poštu.“

Hrdinství obou bratrů při záchraně hořící ženy upadlo v dalších desítkách let v zapomnění. Komunistický režim nestál o jakékoliv zmínky o tragických dopadech vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa.

Miroslav Jeník se ovšem s okupací nesmířil. Před hodně navštěvovanými Bozkovskými jeskyněmi, kde pracoval, měli s kamarády Stanislavem Doubkem (s výše zmíněným Stanislavem Doubkem je to shoda jmen - pozn. red.) a Lubošem Dolenským protiokupační nástěnku. Navíc pouštěli do amplionů vysílání západní rozhlasové stanice Svobodná Evropa. Dolenský také vyryl u jeskyní do dna nenapuštěného septiku nápis „21. srpen, den hanby“, pěticípou komunistickou hvězdu a hákový kříž.

Miroslav Jeník, Doubek a Dolenský se také účastnili protestu proti večeru družby s důstojníky sovětské armády z posádky v Turnově, který uspořádali v únoru 1969 v Semilech členové Svazu československo-sovětského přátelství. Jeník tam ostře vyčetl bozkovskému komunistovi Josefu Kurfiřtovi, že se něčeho takového účastní.

Státní bezpečnost spustila proti třem bozkovským kamarádům akci „Krápník“, sledovala je a nakonec je pozatýkala. Podle tehdejších zákonů se dopustili hanobení republiky a jejího představitele, hanobení státu socialistické soustavy a jeho představitele, poškozování zájmů republiky v cizině a podněcování k výše uvedeným trestným činům.

Miroslava Jeníka prokurátor obžaloval ještě z výtržnictví za slovní výpad proti Kurfiřtovi před semilským kinem. Do vězení ho uvrhli v prosinci 1970. Dostal deset měsíců, Doubek devět a Dolenský sedm.

Strach a napětí z okupace prostoupily celou zemi tak hluboko, že si na 21. srpen 1968 pamatuje Hana Svobodová, šedesátiletá učitelka z Tanvaldu, přestože tehdy byla ještě velmi malá. „Byly mně jen tři a čtvrt roku, přesto si dodnes vybavuju, jak pro mě přiběhla do mateřské školky v Plavech vyděšená maminka a odvedla si mě do Držkova do továrny Technosklo, kde pracovala,“ tvrdí Hana Svobodová.

Okupace také narušila idylické dětství Pavla Svárovského. Bylo mu tenkrát sedm let a s rodiči bydlel v Tanvaldu, městečku sousedícím s Desnou.

„Přes Tanvald jezdily 21. srpna kolony směrem na Prahu, tanky, obrněné transportéry i nákladní vozy s bílým rozlišovacím pruhem,“ vzpomíná. „Byly nejenom na hlavní silnici, ale i na vedlejších, protože místní odbojáři měnili ukazatele směru na Prahu. Pamatuju si, jak jsem šel po ulici a najednou se objevila kolona sovětských vojáků. Lidi v panice utíkali, schovávali se, skákali za zídky a lehali na zem.“

Po městě už se rozkřikla zvěst o nehodě cisterny v Desné. „Sovětští vojáci nevzbuzovali důvěru, byla to směska národností, šikmoocí Kazaši, Uzbekové a o jejich kulturních návycích věděli všichni svoje,“ hodnotí Svárovský.

Pamatuje si na obrovský strach z války. Jeho děda se potkal s kamarádem, bylo jim kolem pětapadesáti let. Kamarád se rozplakal, poněvadž měl v Sovětském svazu syna. „Bál se, aby jeho syn neskončil v lágru na Sibiři nebo ve věznici, poprvé jsem viděl brečet starého chlapa,“ podotýká. 

Bolestná okupace přinášela ovšem také úsměvné historky. Studenti tanvaldského gymnázia a jejich profesoři se vypravili na chmelovou brigádu jen pár dní po 21. srpnu 1968. Země byla zaplavená obrněnou technikou, ale v Čechách holt nelze žít bez piva a sklizeň nešlo oddalovat. „Dodneška nechápu, jak nás rodiče mohli pustit na cestu přes celé severní Čechy,“ diví se Irena Mihovičová, tehdy ani ne šestnáctiletá dívka.

Jako dozor jela se studenty devětadvacetiletá profesorka Eva Hoffmanová. „Odjížděli jsme z Tanvaldu autobusem 23. nebo 24. srpna až někam k Žatci, kam nás vezl řidič pan Balatka. Celý život jezdil jen na krátké lince Zlatá Olešnice – Jablonec nad Nisou,“ vzpomíná Hoffmanová.

Hned po okupaci začali lidé likvidovat od silnic směrovky s názvy měst a vesnic, nebo je namířili na špatnou stranu, aby zmátli okupanty. Popletli však i mnoho českých řidičů, když jeli neznámou krajinou.

„Pan Balatka cestu směrem na Žatec neznal,“ popisuje Eva Hoffmanová. „Kvůli chybějícím nebo otočeným směrovkám jsme bloudili. Na každé křižovatce jsme se museli ptát místních obyvatel, kudy dál. Cesta na chmelovou brigádu nám proto trvala skoro celý den.“

Okupace Československa Sovětským svazem a dalšími čtyřmi armádami socialistických zemí ji zklamala. „V pětačtyřicátém roce nás Rusové osvobodili. Mojí mamce, která se starala po válce o zubožené vězně z koncentráku, napsal jeden ruský důstojník na fotku věnování ‚Švarné paní Marii‘,“ popisuje Hoffmanová. V osmašedesátém se ale ideály rozplynuly.

Miroslav Jeník a Pavel Svárovský poskytli vzpomínky autorovi článku během rozhovorů pro Paměť národa. Ostatní vzpomínky vznikly v rámci projektu „Kronika navždy živá“ díky podpoře měst Desná a Velké Hamry.