Hlavní obsah

Dostaneme svůj život zpátky? Možná. Možná ne

Miloš Čermák
komentátor
Foto: Profimedia.cz, Profimedia.cz

Stále máme před sebou možnost, že se věc rychle a nebojím se říct zázračně vyřeší. Virus zmizí z populace stejně rychle, jako se objevil, prostě proto, že se například spojí efekt restriktivních opatření s nástupem teplého počasí. Nebo z jiného důvodu. Také je možné, že vědci přijdou s vakcínou nebo lékem. Kdyby se to stalo v řádu měsíců, a ani to není vyloučené, pak dostaneme ještě letos „svůj život zpátky“ (snímek z performance na Karlově mostě, 2. dubna 2020).

Reklama

6. 4. 13:30

Ve světě „po koroně“ bude téměř apokalyptická nerovnost. Jestliže naším cílem, jakkoli nedosažitelným, byla v moderní době rovnost a spravedlnost pro všechny lidi, pandemie nás definitivně rozdělí.

Článek

Když v září 2001 teroristé zabili tisíce lidí v New Yorku, zněla bezprostředně po tragédii nejčastěji věta, že svět už nikdy nebude jako dřív. Někteří na toto téma stihli napsat dokonce celý komentář nebo esej.

Píšu „stihli“, protože už za několik týdnů bylo jasné, že svět zůstane úplně stejný. Ano, možná jsme začali čekat o něco delší fronty na letištích a museli si častěji zouvat boty. Ale to bylo v zásadě všechno.

Ta důležitá otázka dnešních dnů zní, zda to bude platit i po pandemii koronaviru. Kladu tuto otázku lidem, s kterými v posledních dvou týdnech mluvím. Jejich míra informovanosti je různá. Někteří jsou „hybateli“ událostí. Vědci, byznysmeni, lékaři, experti pomáhající s řešením situace.

Jiní jsou podobně jako já spíš „diváky“. Lidmi více či méně informovanými podle toho, jak jsme ochotni studovat zdroje a přemýšlet o tom, co jsme se dozvěděli.

A co je zajímavé? Nikdo z nás netuší. Neslyšel jsem ještě jasnou, přesvědčivou predikci. Do odpovědi na otázku „jak to všechno dopadne“ promítáme své strachy a své naděje. Mluví náš naturel, to, zda jsme optimisty či skeptiky. Nic víc.

Má to jediný důvod. A tím je to, co je pro současnou pandemii nejcharakterističtější. Už to mnohokrát zaznělo. Nemáme informace. Nevíme ty nejzákladnější věci, dovolím si je v několika bodech shrnout:

– Kolik lidí je v tuto chvíli nakaženo a kolik vyléčeno?

– Jsou ti, kteří nemoc prodělali, už imunní?

– Pokud ne, tak jaké procento není, a pokud ano, tak jak dlouho tato imunita vydrží?

– Proč má u některých pacientů nemoc tak těžký průběh, lépe řečeno jaké faktory v tom hrají roli?

– Zanechává nemoc trvalé následky, případně pro jaké procento nemocných, a jak vážné?

Na nic z toho nemáme jednoznačnou a jasnou odpověď. Tím pádem nedokážeme odhadnout, jak se situace může vyvíjet.

Na druhou stranu se mnohé dozvíme. Odhaduji, že možná nikdy v historii vědy nebylo tolik prostředků a tolik energie a tolik lidí alokováno na řešení jednoho konkrétního problému. Nedá se to srovnat ani s „vesmírnými závody“ v šedesátých letech v době studené války.

Nic se lidstvo nesnažilo provést s takovou intenzitou jako teď poznat virus SARS2, najít na něj lék nebo aspoň účinnou látku, která ho oslabí, a samozřejmě vakcínu. Není otázka, ZDA se to vědě povede, ale KDY to bude. Jenže to nevíme.

Všimněme si, jak z naší nevědomosti a tápání plynou jednoduché mantry, kterých se chytneme a držíme se jich. A stavíme na nich svou strategii a politiku.

Nejdříve to bylo mytí rukou. Důkladné a dlouhé, a to v kombinaci s doporučením, abychom si nesahali na obličej. Pamatujete? To bylo vůbec první doporučení, které jsme dostali počátkem března, kdy bylo jasné, že se nákaza nějakým způsobem objeví v Evropě.

V podtextu bylo: když si budete všichni mýt ruce a omezíte dotyky s ostatními, dopadne to dobře.

No, nezabralo to.

Druhá mantra: sociální distancování. Prostě přestat se stýkat s ostatními. Nejdříve se zdálo, že by mohlo pomoci vyhnout se přeplněným prostorům a velkým akcím, následoval více či méně přísný zákaz vycházení.

Určitě to pomohlo, ale nestačí to.

Dnes jsme ve třetí vlně a tou jsou roušky. O jejich účinnost se vede spor. Je to spor složitý, protože zdaleka nejde jen o exaktní, čistě technický problém.

Víme, že látkové roušky moc nepomůžou, protože mnohonásobně menší vir mezi vlákny tkaniny hladce proklouzne. Ale látka brzdí kapénky (například při kašlání nebo kýchání) a hlavně – roušky působí i psychologicky.

Jsou korektivem našeho jednání. Když máme roušku, neděláme věci, které bychom jinak dělali automaticky: nesaháme si na obličej, s ostatními lidmi se zbytečně nevybavujeme ani je nelíbáme. Doslova na nose máme připomínku toho, že něco není v pořádku. A i roušky na tvářích ostatních jsou signálem pro naše podvědomí. K lidem s rouškou se nepřibližujeme a kontakt s nimi omezujeme na naprosté minimum.

Mytí rukou, karanténa a nošení roušek mají několik společných věcí. Jsou to relativně jednoduché aktivity, ale výrazně nám zasahují do života. Mění naše zvyklosti. Odměnou však je, že nám dávají iluzi, že s virem aktivně bojujeme. Že nesedíme se založenýma rukama a nečekáme, až za nás tu bitvu vybojuje někdo jiný.

A ještě jednu věc mají společnou: ani u jedné z nich nevíme, jak moc nám pomáhá nad virem zvítězit. Míra jejich pozitivního efektu je nejasná a diskutabilní.

Zároveň to není dlouhodobý plán. I v zemích s těmi nejpřísnějšími opatřeními se dnes ukazuje, že uvolnění pravidel vždycky přinese nový nástup nákazy. Jediným řešením je imunita.

Dokud nebudeme mít vakcínu, je tou jedinou cestou kolektivní imunita. A tady stojíme před zásadním a zároveň velmi delikátním problémem. Totiž tím, jak se k ní dostat. Dokonce i ti, kteří tento problém jen pojmenují, jsou často obviněni z necitlivosti, nebo dokonce nemravnosti. A to ani nemusí žádné řešení navrhovat.

Je to totiž hra o životy. Etický Rubikon, který se nikomu nechce překročit. Máme ve svém „kódu“, ať už daném vírou, výchovou, či čímkoli jiným, zafixovanou základní maximu: každý lidský život má nekonečnou, nezměřitelnou hodnotu. Tečka.

Jenže teď se to ukazuje jako velmi problematické.

Graham Medley, britský vědec zabývající se modelováním pandemií na Londýnské škole hygieny a tropických nemocí, to pro deník The Times řekl jasně: „Po třech týdnech zákazu vycházení nás čeká velké rozhodnutí. Budeme dál potenciálně ubližovat našim dětem, abychom ochránili ty, kteří jsou v současné situaci zranitelní?“

Byla to britská vláda, která do krize vstupovala s odhodláním, že nechá nákaze volný průběh a cílem bude co nejrychlejší dosažení kolektivní imunity. Jenže stačilo, aby se vyčerpala kapacita intenzivní péče a začali umírat lidé, a vláda Borise Johnsona rychle dupla na brzdu.

Dnes nastavila Británie pro své občany velmi přísný režim. Podobné to bylo v Nizozemsku. A všichni čekají, jak se to vyvine ve Švédsku, které je dnes poslední západoevropskou zemí bez drakonických omezení.

Ono „dupnutí na brzdu“ je reflex, v podstatě pudová reakce. Není to výsledek rozmyšleného rozhodování. Jako když řidič reaguje ve zlomcích vteřiny na auto v protisměru. Dost možná vám taková pudová reakce zachrání život. Ale nedá se vyloučit ani to, že uděláte chybu.

Současný problém s pandemií není ten, že nemáme čas. Ano, musíme se rozhodovat rychle, ale ne bez přemýšlení. Náš problém je ovšem ten, že – jak bylo řečeno v úvodu – prostě k takovému rozmyšlení nemáme data.

Konkrétně řečeno: máme dnes v podstatě pouze dva neoddiskutovatelné a spolehlivé indikátory. Tím prvním je počet testování – a ten se ukazuje jako zoufale nízký.

No a tím druhým, důležitějším, je kapacita a naplněnost lůžek s intenzivní péčí a ventilátorem. Na základě tohoto parametru se dnes krize řídí. Všechno ostatní jsou jen domněnky a dohady. Celkový počet nakažených, procento těžkých případů, podíl lidí s protilátkami. Nevíme.

S jistotou víme dvě čísla: počet mrtvých a počet těch, kteří potřebují péči, protože jinak zemřou.

Takže abychom se nějak dostali k možnému konci krize spočívajícímu především v uvolnění restrikcí ničících ekonomiku, mentální zdraví lidí i společnost jako celek. Kdy k tomu dojde? Když se ukáže, že jsme schopni udržet počet kriticky nemocných lidí na úrovni kapacity nemocnic.

Jinými slovy, když zajistíme, aby neumírali lidé jen proto, že jim nejsme schopni dát odpovídající a za normálních okolností dostupnou péči.

K tomu se dostaneme dvěma způsoby. Zaprvé budeme co nejrychleji navyšovat počet ventilátorů, továrny je budou rychleji vyrábět, inženýři přijdou s novými, jednoduššími modely. Nebo zadruhé míru přísnosti aktuálně platných opatření budeme přizpůsobovat okamžitému stavu.

Problém zátěže nemocnic je v tom, že přichází se zpožděním. To už všichni známe z křivek, které sledujeme každý den. Ale protože už tyto křivky dobře známe, dokážeme je i dobře modelovat a predikovat.

Londýnská Imperial College přišla s jedním takovým modelem, který naznačuje, jak budeme žít v dalších měsících. Například se můžeme rozhodnout, že opatření uvolníme ve chvíli, kdy počet kriticky nemocných klesne pod padesát na milion obyvatel. A zavedeme je naopak vždy, když překročí číslo 100.

Modelování ukazuje, že krátkodobě může potřeba ventilátorů dosáhnout až tisícovky (v první náběhové křivce), ale dlouhodobě si vystačíme řádově se stovkami lůžek na milion obyvatel.

Zní to dobře, rozhodně to však nenaplňuje představu „života vráceného zpátky“. Vláda sice může dočasně opatření zcela uvolnit, ale s tím, že je může kdykoli zavést. Pro divadla, organizátory sportovních či kulturních akcí nebo restaurace je to dlouhodobě velmi nefunkční provizorium…

Ale ještě větším problémem je to, že „postkoronová“ budoucnost bude – abychom parafrázovali slavný výrok spisovatele Williama Gibsona – velmi nerovnoměrně distribuována.

Ve světě „po koroně“ bude téměř apokalyptická nerovnost. Jestliže naším cílem, jakkoli nedosažitelným, byla v moderní době rovnost a spravedlnost pro všechny lidi, pandemie nás definitivně rozdělí.

Někteří budou imunní, jiní stále potenciálně ohrožení. Některé obory lidské činnosti budou žádané a prosperující, jiné riskantní a krachující. Vyrostou hranice nejen mezi státy, ale i městy či oblastmi. Bude se dařit šedé ekonomice, racionalita a logika dostanou nový význam. A tak bychom mohli pokračovat.

Zavedení krizového stavu bylo razantní a těžké rozhodnutí, které naše vláda zvládla dobře. Lépe než jiné. I proto si dnes vedeme dobře, sice ve stínu Německa, které je ve zvládnutí epidemie nejčastěji uváděno mezi „vzornými žáky“, ale minimálně na jeho úrovni.

Ano, bylo to těžké rozhodnutí. Ve srovnání s běžným politickým provozem posledních let. Ale ve srovnání s tím, co politiky a nás všechny čeká, bylo ještě snadné. Strašně snadné.

Omezení se totiž týkala (a týkají) všech. Stejně jako ona zmíněná základní tři pravidla boje: mytí rukou, karanténa a roušky. Teď jsme v tom všichni stejně. Ale čeká nás doba, která nás jako lidi a jako společnost totálně rozdělí. Nové rozdíly se objeví, staré vyniknou. Mimochodem, i tohle nám virus připomněl. Nic jako rovnost lidí v praxi neexistuje. Výhodu mají zdraví a bohatí.

Promeškali jsme příležitost „zavřít oči“ a za cenu ztrát, jejichž výši kvůli nedostatku dat neumíme odhadnout, dojít ke kolektivní imunitě. Možná jsme udělali dobře. Možná by škody byly nejen na zdraví a životech, ale i na stavu společnosti.

Nemohu se zbavit analogie s českou divokou privatizací devadesátých let, tou dobou, o níž Tomáš Ježek mluvil v nadsázce jako o rocích, kdy se „na chvíli zhaslo“. Dodnes vedeme spory, zda to umožnilo hladký a rychlý nástup kapitalismu, anebo to nenávratně poškodilo naši společnost.

Ale to se v boji s pandemií nestalo. A stále máme před sebou možnost, že se věc rychle a nebojím se říct zázračně vyřeší. Virus zmizí z populace stejně rychle, jako se objevil, prostě proto, že se například spojí efekt restriktivních opatření s nástupem teplého počasí.

Nebo z jiného důvodu.

Také je možné, že vědci přijdou s vakcínou nebo lékem. Kdyby se to stalo v řádu měsíců, a ani to není vyloučené, pak dostaneme ještě letos „svůj život zpátky“.

Ale bude to dlouhé a bolestné. Vzhledem k tomu, jak je tato krize globální, změní kariéry a obecně životy možná nejvíce lidí v celé historii. A to v tuto chvíli ještě pandemie téměř nedosáhla do chudší poloviny světa.

Je třeba doufat, že chudé země využijí benefitu toho, že se ty bohaté mezitím – bolestně a za cenu nesmírných nákladů – naučily s pandemií bojovat. I v tomto případě však platí, že máme příliš málo dat, abychom vývoj mohli predikovat.

Hodně lidí dnes říká, že máme brát krizi jako šanci. Tohle klišé někdy funguje, jindy ne. Obávám se, že v tomhle případě spíš nikoli. Že pandemie není typem očistné události, která vyzdvihne schopné na úkor neschopných.

Pandemie je nehoda. Mohli jsme na ni být lépe připraveni. A mohli jsme s ní začít dříve bojovat. Ale to, koho tato nehoda poškodí a komu naopak pomůže, určí do značné míry náhoda. Víc než cokoli jiného.

Český fyzik Jan Kulveit, který pracuje v institutu pro zkoumání světových rizik při Oxfordské univerzitě (a který je v Česku jedním z důležitých lidí připravujících chytrou karanténu), je optimista. Věří, že náš život zpátky dostaneme. Částečně na podzim, definitivně příští rok.

Chtěl bych mít jeho optimismus. Ale jelikož se zabývá „velkými riziky s malou pravděpodobností“, snad ví, o čem mluví.

Jedno je jisté: od roku 2020 budeme na novou pandemii připraveni jako nikdy v minulosti. Kdybychom se s dnešními vědomostmi mohli vrátit v čase do listopadu 2019, je skoro jisté, že by dnes už žádný problém neexistoval.

Jisté je ale ještě něco jiného. Že v duchu rčení o „přípravě na předešlé války“ bude dalším velkým globálním problémem něco úplně jiného než virus.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučené