Hlavní obsah

Komentář: Když zůstaneme slepí, prohrajeme. Chybí data

Miloš Čermák
komentátor
Foto: Profimedia.cz, Profimedia.cz

Dezinfekce pomníku T. G. M. v Praze na Hradčanech, 27. března 2020.

Reklama

29. 3. 8:00

Chytrá karanténa je jedinou cestou do rychlého „jakž takž normálu“. Ale musí být opravdu chytrá.

Článek

Možná jste si už toho paradoxu také všimli. Víme (skoro) přesně, kolik lidí se v Česku dívalo včera na bůhví kolikátou reprízu nějakého pořadu na televizním kanálu ČT3. Ale nemáme nejmenší tušení, kolik lidí je v tuto chvíli v Česku nakaženo koronavirem.

Přitom je to ta nejdůležitější informace, kterou bychom pro boj s nákazou měli mít. A on končí druhý týden tvrdých, společnost i ekonomiku brutálně omezujících opatření, a my to nevíme. Ano, vláda a ministr zdravotnictví nás každý den, někdy i několikrát denně, zásobují třemi čísly: kolik testy odhalily nových nakažených, kolik lidí zemřelo a kolik se uzdravilo.

Kreslíme tato čísla do grafů, porovnáváme je s čísly z jiných dnů a s čísly, která hlásí jiné země. Jsou to čísla důležitější pro naše emoce než pro racionální rozhodování těch, kteří boj s nákazou šíří. Když se dozvíme, že lidé umírají nebo jsou v kritickém stavu v nemocnici, má to pozitivní vliv na naše chování. Vede k tomu, že jsme opatrnější a ohleduplnější.

Ale říkají ta čísla, jestli se mají opatření ještě zpřísnit, anebo uvolnit? Zda nouzový stav prodloužit o týden, o dva týdny nebo o měsíc? To bohužel ne. A už vůbec nedává smysl tato čísla porovnávat: s čísly před týdnem nebo s čísly, která hlásí Německo či Itálie.

Už bylo mnohokrát vysvětleno, proč to tak je. A většina z nás to ví. Relevantnost dat vychází z toho, jak tato data sbíráme. Malý příklad: jestliže jsme před dvěma týdny testovali jiný počet lidí podle jiných kritérií (pouze vážné symptomy plus pobyt v rizikové oblasti), nelze výsledný počet pozitivních testů absolutně porovnávat. Nevypovídá o ničem. Tečka.

A to porovnáváme čísla z Česka. Jakmile začneme porovnávat s čísly z jiných zemí, chyba může být ještě větší. Každá země má trochu jinou metodiku: v tom, jací lidé se testují, ale třeba i v tom, jak se stanovuje příčina smrti.

Jedním ze symbolů těchto kritických týdnů budou grafy, jež vidíme mnohokrát denně a které právě porovnávají situaci v různých zemích. V kterých a kdy se křivka zvedá, anebo naopak zplošťuje. A vědci a politici či úředníci se snaží dopátrat, PROČ se to tak děje. Jenže tady je věda mimořádně na vodě.

Dnes nepanuje konsensus ani v tom nejzákladnějším, co jsem uvedl na počátku textu. Totiž kolik lidí v populaci má, případně mělo virus. Existuje k tomu již několik studií, a to od respektovaných institucí. Jejich odhady se liší v řádu! Viz třeba v Británii, kde studie Oxfordské univerzity odhadla, že by nakažena mohla být až polovina populace (!), zatímco modely londýnské Imperial College pracují s odhady v řádu procent.

Ale vraťme se k metafoře s peoplemetry. Jak je možné, že i uprostřed zdravotní a na počátku ekonomické krize máme relevantní data pro sledovanost televize a víc než tři měsíce po prvních zprávách o potenciálně nebezpečné pandemii netušíme, kolik lidí se nakazilo v populaci virem?

A proč ostatně obojí nespojíme? Nenapadlo to mě, ale Pavla Sodomku, majitele a šéfa firmy pracující v oboru „Internetu věcí“ a jednoho z „ajťáků“, kteří v posledních týdnech pomáhají - v rámci svých možností a specializací - vládě s bojem s nákazou. Peoplemetry má doma kolem čtyř tisíc lidí, a je to statisticky reprezentativní vzorek české populace. Otestovat by se ho dalo zvládnout za den nebo dva. A měli bychom aspoň v tom základním parametru jasno.

Jak Sodomka říká: největším problém této fáze boje s nákazou v Česku je, že jsme slepí. Nevíme, kolik lidí virus má, a nevíme ani s tím související další důležitý fakt: u kolika lidí probíhá onemocnění COVID-19 bez příznaků.

Testování a testování a testování. Data a data a data. To je jediný návod pro dnešní situaci. Musíme je zjemňovat a zpřesňovat. Data pro Česko nám dají základní obrázek, ale i ten bude zavádějící. Trochu jiná situace bude v různých regionech, rozdíly mohou být i velké (mezi Prahou a oblastmi s malým počtem obyvatel). Ale jedině z dat můžeme určit další strategii.

Česko zjevně zvolilo tu, která by se dala nazvat řízenou cestou ke kolektivní imunitě celé populace. Až ta nastane, a nebude to dřív než za rok, možná spíš dva, budeme se moci plně vrátit k „normálu“. Přestaneme nosit roušky, začneme cestovat, nebudeme se bát velkých davů. Bude to dlouhé.

Ale pozor, ještě nevíme, jestli ten „normál“ bude ona příjemná, víceméně prosperující země, jak jsme Česko znali „před koronou“. A to hodně záleží na tom, kdy se podaří vrátit život k „jakž takž normálu“. Tedy k režimu, kdy bude spousta omezení a kdy to pro nás zůstane osobně nepříjemné, ale aspoň začneme pracovat a rozběhne se ekonomika.

Tenhle „jakž takž normál“ nesmí nastat v řádu let, ale týdnů. Nemáme čas. Musíme spěchat. Ale zároveň nesmíme udělat chybu, protože pak by se mohlo stát, že škody, které jsme ekonomice způsobili doposud, vyjdou vniveč. Lépe řečeno se znásobí.

Zdá se, že jedinou cestou v dnešní situaci je CHYTRÁ KARANTÉNA. Slyšeli jsme tento termín v posledních dnech mnohokrát, pro někoho už může být iritující. A někteří lidé koncept chytré karantény odmítají, protože ho považují za potenciálně nebezpečný pro naše soukromí. Myslím, že se pletou.

Je to naše v podstatě jediná šance, lépe řečeno je to strategie, jejíž benefity mnohonásobně převyšují rizika. Termín poprvé padl 12. března, když se rovněž poprvé sešli lidé z českých technologických firem, známí dnes jako iniciativa COVID19CZ, a přemýšleli, čím by mohli státu pomoct.

Chytrá karanténa není nic složitého. Jde o to, že lidé normálně fungují, pokud jsou zdraví anebo imunní. Fyzická omezení na sebe musí vzít pouze ti, u kterých je riziko, že mohou nákazu roznášet. A to jen na relativně krátkou dobu. Že to je možné, vidíme dnes třeba v Singapuru, na Tchaj-wanu nebo i v Číně.

Aby chytrá karanténa fungovala, je třeba splnit tři předpoklady. Tím prvním je mít k dispozici relevantní a spolehlivá data, jak už jsem psal. Tedy testovat, a to mnohonásobně víc než dnes. Například Británie dnes vkládá velkou naději do testů, které na základě vpichu do prstu zjistí přítomnost protilátek. Během pár dní by jich měli mít k dispozici 3,5 milionu.

Druhým předpokladem je souhlas lidí, aby bylo možné zpracovávat data, kterými disponují mobilní operátoři. Jde o geolokační data, ze kterých jde do určité míry zjistit naše pohyby v posledních týdnech. Řešení vytvořené v rámci COVID19CZ umí s těmito daty pracovat. Vyhodnotit, kdy jsme mohli být ohroženi, nebo kdy jsme naopak mohli být nebezpeční pro někoho jiného.

Například portál Seznam.cz vyvinul pro aplikaci Mapy.cz funkci, do které se můžete přihlásit a zjistit, zda jste se mohli dostat do kontaktu s někým, kdo je nakažený. V tuto chvíli funguje jen velmi přibližně. Proč? Je to stále dokola. Chybí jí DATA. Tyto aplikace (viz třeba Waze pro dopravní zácpy) potřebují k dobrému fungování nadkritický počet uživatelů poskytujících relevantní data.

Praxe tu naráží na to, že část lidí tvrdí, že tohle je MOC. Že se tím překračuje Rubikon našeho soukromí a že jakkoli je virová nákaza nebezpečná, nestojí za ztrátu svobody.

Rozumím tomu, ale nesouhlasím. Nebo ne úplně. Ten Rubikon drtivá většina z nás překročila už dávno a aplikace jako Google nebo Facebook o nás dat sbírají neuvěřitelné množství. Obávat se teď toho, že dáme souhlas k využití dat pro chytrou karanténu (a jak jsem viděl navržená řešení, z nichž Mapy.cz jsou jen jedním a dílčím, je riziko zneužití dle mého názoru minimální), mi přijde pokrytecké. Nebo nepoučené.

Češi ukázali neuvěřitelnou disciplinovanost například v nošení roušek. A solidaritu zase v tom, jak roušky či další ochranné pomůcky začali zajišťovat pro ostatní. Dokázali jsme dát dohromady týmy, které ve volném čase vytvořily prototypy a připravily výrobu tak složitých zařízení, jako jsou ventilátory.

Na druhou stranu, my Češi jsme také tvrdohlaví. A rádi vidíme sami sebe jako šikuly, kteří dokážou velké věci NAVZDORY okolnostem. Viz roušky a ventilátory. Cítíme se líp v opozici než na straně vítězů, pokud bych mohl generalizovat. A nemáme rádi silné hráče. Jsme „underdogs“, jak se říká anglicky.

Dát souhlas se zpracováním dat je nám nepříjemné, protože ho dáváme státu a operátorům. Ani k jedněm nemáme důvěru, jsou přece silní a nedůvěryhodní, oháníme se „principy“. V pořádku. Ale měli bychom si uvědomit, že to neděláme pro žádné instituce, ale pro sebe. Aby fungovala chytrá karanténa. Abychom se mohli vrátit ke zmíněnému „jakž takž normálu“.

No, a třetí důležitou podmínkou je fungování státu. Postup politiků a vlády kritizujeme průběžně, v mnohém opravdu selhali. Zejména v tom, co je zmíněno i v tomto textu. Na to, jak systematicky a relativně brzo jsme začali s nákazou bojovat, děláme neomluvitelně nízký počet testování. Chybí nám data. V tom stát selhal. (O dostatku ochranných pomůcek ani nemluvě.)

Stát nás omezuje bezprecedentně tvrdými opatřeními a zároveň po nás žádá spolupráci a velkorysost. Měl by stejně postupovat i sám k sobě, lépe řečeno svým úředníkům. Měl by zajistit, aby fungovali ve výjimečném režimu.

Jak napsal na Twitter Jan Barta, byznysmen a jeden z iniciátorů COVID19CZ, v noci z pátku na sobotu: „Náš team absolvoval mítink, kde bylo 15 lidí z hygieny, a celý ten mítink byl o tom, kdo z těch 15 lidí bude mít zodpovědnost za předávání dat nám. Nikdo nebyl schopný vzít na sebe zodpovědnost, protože se všichni báli o místo.“

Ten problém je navíc dlouhodobý, už od počátku krize. Jak mi řekl Jan Romportl, jeden z manažerů společnosti O2, bylo to patrné už na prvním jednání před dvěma týdny. „Obyčejní laici v tu chvíli už asi dva měsíce věděli, že se v Číně něco děje. A hygiena byla naprosto, ale naprosto nepřipravená. Chtělo se mi brečet.“

V tomhle momentě, v těchto dnech (možná hodinách, ale nechci, aby to znělo moc dramaticky) se rozhoduje o tom, jestli si Česko udrží postavení země, která situaci zvládá. Jestli dokážeme rychle přejít do „jakž takž normálu“ a pak do „normálu“.

Anebo jestli nás čeká úmorné, časově neohraničené plácání se v „nenormálu“.

Neměli bychom to zkazit. My ani stát.

Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Doporučené