„Nebýt té tragédie, byla by pozapomenutá.“ Monyová popsala ženskou zkušenost

„Napiš o tom, Žížalko,‘ usmívá se Adam. Má krásné měkké rty a kruté chladné oči,“ popisuje svého partnera vypravěčka knihy Srdceboly. Román o peripetiích milostného vztahu s narcistním agresorem byl posledním, který Simona Monyová napsala. Chvíli po jeho vydání v roce 2011 zemřela. Zavraždil ji manžel.

Příběh Monyové teď vypráví minisérie, kterou lze sledovat na platformě Oneplay. Oživuje vzpomínku na autorku, kterou čtenáři milovali a kritici ignorovali. Nejen román Srdceboly však odhaluje, že paradoxů kolem Monyové je víc.

Rodačka z Brna debutovala v roce 1997, od té doby stihla napsat 29 knih. S nadsázkou líčila peripetie ženského přátelství i partnerských vztahů. Psala o vášnivých milostných vzplanutích a stejně dramatických rozchodech. Stala se spisovatelkou mezilidských vztahů. I když to původně neměla v plánu.

„Moje první knížka byla úplně jiného žánru,“ řekla roku 2008 v rozhovoru pro literární časopis Host. „Napsala jsem ji těsně po Listopadu a vložila do ní velkou dávku fantazie a hravosti. Nakladatelé ji ale odmítali, že prý taková kniha není čtenářsky zajímavá a abych se zaměřila na to, co se bude dobře prodávat,“ přiznala.

Monyová se podle vlastních slov pokusila na popud nakladatelů napsat parodii na červenou knihovnu. Nakonec ale vyšla v pozměněné formě – parodická šťouchnutí editor zahladil a prodeje se vyšplhaly na pět tisíc kusů.

„Přestože to nebylo úplně podle mých představ, přece jen to mou cestu za psaním svým způsobem nastartovalo,“ hodnotila svou kariéru Monyová, jejíž knihy popisovaly ženskou zkušenost s lehkovážností, kousavým sarkasmem i tísní. Ta do textů prosakovala hlavně ve chvílích, kdy řešila domácí násilí.

„Kopnul do mě. On do mě opravdu kopnul!“ konstatuje zděšeně vypravěčka románu Ženu ani květinou z roku 2004. Živí se jako herečka, stará se o pětiletého syna Filipa. Její partner, Marek Zima, býval tak okouzlující a sebejistý. Jeho zbytnělé mužské ego ale při hádkách reaguje agresivně. A kvartální alkoholismus nepomáhá.

O pět let později přicházejí knižní Srdceboly. Postavu herečky v něm nahrazuje spisovatelka, Marka Zimu umělec Adam Lang, Filipa nevlastní synek Tobiáš. Násilí zůstává.

„Za mě je to kniha, která jde do hloubky kontrolujícího a násilného vztahu,“ popisuje Srdceboly scenáristka minisérie Monyová Barbora Námerová, která román vnímá jako nefiltrovanou lidskou zkušenost. „Ukazuje pocity ženy, která v příběhu není jen obětí, je také bojovná,“ říká o hrdince knihy Námerová.

Autorka scénářů k filmům Špína či Světlonoc přiznává, že první text, na který v souvislosti s Monyovou narazila, byl rozsudek jejího vraha. „Všechny její knihy jsem četla už s vědomím toho, co se jí stalo,“ vysvětluje scenáristka. „O to mrazivější pro mě samozřejmě bylo, jak se její knihy v čase mění. Zpočátku jsou tam jen náznaky, že něco není v pořádku, ale později je to čím dál víc otevřené psaní o domácím násilí, respektive o násilí v intimním vztahu,“ myslí si Námerová.

Zároveň zdůrazňuje, že minisérie na Oneplay neměla být dokument. S tvůrčím týmem se inspirovala nejen v knihách Monyové, ale také ve vzpomínkách spisovatelčiny rodiny nebo v odborných knihách popisujících patologii domácího násilí a toxických vztahů.

Ostatně spisovatelčin seriálový partner Adam Lang, kterého hraje Igor Orozovič, si z knižní předlohy odnesl pouze jméno. Jinak byl modelován jako narcistní osobnost inspirovaná knihami o forenzní psychologii a diskuzemi s odborníky.

„Řekla bych, že z knih jsme si pro seriál vzali koření,“ vysvětluje Námerová, podle níž je minisérie v první řadě interpretací Monyové. „Vnímali jsme, že je pro nás důležitá její spisovatelská životní dráha jako taková. To, že se díky vlastnímu úsilí stala v náročné době slavnou spisovatelkou,“ popisuje scenáristka.

Připomíná také, že knihy Monyové není dobré číst jako doslovné přepisy spisovatelčina soukromí. „Byla velmi známá a je téměř nemožné si nedomýšlet určité paralely s jejím životem,“ přiznává Námerová. „Na druhé straně si nemyslím, že by překlápěla do knih realitu svého života stoprocentně. V jednom rozhovoru říkala, že by nemohla psát pravdu, protože se nechce dotknout svých blízkých.“

Je proto trochu paradoxní, že v jistém ohledu kniha Srdceboly působí jako takzvaná metafikce. „Nepíšu autobiograficky,“ brání se vypravěčka románu. Její nápadník ale nesouhlasí. „Každá kniha, kterou jste napsala, je o vás,“ usmívá se. „Tak na tu příští, v té už budu.“

Zatímco literární milenec Adam Lang toužil po tom, aby byl zvěčněn na stránkách románu, kritika Simonu Monyovou úspěšně ignorovala.

„Její psaní bylo zařazováno do škatulek ‚ženská literatura‘, ‚oddechová literatura‘, ne-li něco horšího,“ vysvětluje literární vědec Jiří Trávníček. „Málokdo z kritiků si ovšem dal práci si něco z ní přečíst,“ dodává.

Trávníčkův kolega Petr A. Bílek argumentuje spisovatelčinou nadprodukcí. „Když jí vyšly čtyři knihy za jeden rok, nedávalo smysl každou z nich recenzovat,“ vysvětluje literární kritik, který si všímá, že Monyová jen za nultá léta publikovala skoro 25 svazků. „Nijak zajímavě ale nepůsobily – takové standardní čtivo,“ hodnotí Bílek. Spisovatelčin odkaz shrnuje nelítostně. „Nebýt toho tragického osudu, je její dílo už pozapomenuté.“

Knihy Simony Monyové vycházely v době, kdy populární literatuře vévodila jména jako Halina Pawlowská nebo Michal Viewegh. Autor bestselleru Báječná léta pod psa se ostatně objevuje také v televizní minisérii. Nejen jako živoucí postava, ale jakási fantomová hrozba.

„Co to je?“ diví se představitelka spisovatelky Tereza Ramba ve scéně, při níž těsně před křtem nové knihy dostane od nakladatele čerstvé výtisky s potupnou reklamou přímo na obálce. „Viewegh v sukních,“ avizuje růžové písmo. „Je to větší než moje jméno!“ zlobí se autorka.

„Vydavatel Martin Pluháček (dnes Martin Reiner, pozn. red.) se z Monyové snažil udělat Viewegha v sukních, když jí vydal Krotitelku snů,“ vysvětluje Jiří Trávníček. „Jako by ji chtěl protáhnout do jiných literárních očekávání. Ale nějak to nevyšlo ani na jedné straně. Monyová se vrátila do zavedených vod, mezi své čtenáře a čtenářky.“ Podle literárního vědce si brněnská spisovatelka dál budovala značku, než aby pokoušela ambici „dělat literaturu“.

Svou tuzemskou konkurenci přesto často převyšovala, ať už šlo o Pawlowskou, Irenu Obermannovou, či Barbaru Nesvadbovou, míní Jiří Trávníček. „Na rozdíl od nich dokázala tít více do živého a nechat svůj sarkasmus působit nelítostněji. Co do pozorovatelského talentu a schopnosti břitkého stylu mi Simona Monyová přijde osobitější,“ myslí si literární vědec, který Monyovou chválí za schopnost výborně vystihnout mužsko-ženské vztahy a zvláště pak jejich toxičnost. K té má podle Trávníčka co říct i dnes, přestože v mnohém zůstává autorkou přelomu devadesátých a nultých let.

Monyová ovšem pro své hodnotitele také měla vzkaz. „Díky literárním kritikům jsem se měla dovědět, o čem vlastně píšu. Ze všeho nejhorší mi přišlo, že pasáž, kterou jsem slovo od slova popsala přesně, jak jsem ji s Adamem zažila, pasáž, která ždímala mé srdce jak nezkušená dojička kravské vemeno, pasáž, která byla prosáklá mými skutečnými slzami, kritikům přišla nevěrohodná, vyumělkovaná a přitažená za vlasy,“ konstatovala spisovatelka v Srdcebolech.

Sarkasmem se ve psaní dokázala bránit patosu, přesně jak jí v seriálu radí bývalý manžel ztvárněný Kryštofem Hádkem. Poslední román Srdceboly ale nabízí víc než jen krutý humor. Hraje celým rejstříkem emocí i témat. Je tu chorobná žárlivost i strach z osamění a nevyhnutelného stárnutí. Monyová přitom dokázala zásadní pocity popsat ve dvou jednoduchých větách. „Líbat někoho, kdo vám ublížil, je obtížné, i když ho milujete. Je to obtížnější než políbit někoho, kdo vám je lhostejný,“ glosovala konec lásky spisovatelka.

Když se později v Srdcebolech zmiňuje o novém partnerovi, bojuje pro změnu s obavou z opuštění. „Zkrásněl,“ všímá si s trpkou bolestí vypravěčka. „Zase mě přepadl ten známý pocit bezmoci a strachu. Zamknout si ho doma, nepustit tohoto krásného muže ven, uškudlit si ho jen pro sebe,“ přeje si hrdinka Srdcebolů, která mezi protichůdnými emocemi přeskakuje v rámci stránek. Nepůsobí to roztříštěně. Spíš to rozpolcené duši ztrápené ženy dodává na věrohodnosti.

Málokdo s Monyovou vedl vážně míněné literární rozhovory. Snad jen v časopise Host dostala větší příležitost promluvit o svém psaní do hloubky. „Literárně možná nejsou dvakrát zajímavé,“ bránila své knihy autorka zvyklá na nevalný kritický ohlas. „Po stránce psychologické jsou ale podle mě dobře propracované.“

K sondám do psychiky postav spisovatelku podle vlastních slov motivovala lidská neschopnost pojmenovat vlastní pocity. „Tím, že odhaluju kousek po kousku charakter postavy, se kterou se čtenáři dokážou ztotožnit, může čtení působit trochu jako psychoanalýza. Teprve potom jsou si schopni uvědomit samotnou podstatu problému, mohou ho pojmenovat, což jim možná pomůže při jeho řešení,“ uvažovala autorka, která svůj úspěch měřila i tím, že její knihy doporučovali terapeuti v manželských poradnách.

Dalo se v nich číst o mateřství, samotě i potřebě sebelásky. Hrdinky jejích knih často zůstávaly na straně poražených, ale nikdy ne těch, kdo se vzdali. I proto romány Monyové platily za kapesní přítelkyně na dovolených.

O „efektu poradny“ v souvislosti s brněnskou spisovatelkou nakonec mluví i Barbora Námerová. Monyová prý často lidem ve svém okolí radila s různými problémy, vzpomíná scenáristka. „O to smutnější je, že si o pomoc v násilném vztahu neřekla pro sebe.“