Komentář: Kolik nás ve skutečnosti budou stát naše jaderné sny?

Česká cesta k vytouženým novým jaderným blokům startuje. Může se ukázat, že jde o prozíravé rozhodnutí, ale možná se z něj stane noční můra. Pozoruhodné přitom je, jak málo se v naší zemi, kde se tak často zaklínáme ekonomikou, zdravým rozumem či daty podloženým vynakládáním peněz, mluví o tom, co a za kolik si v následujících letech pořizujeme.

Samozřejmě, odhadnout, jak bude energetika u nás či v Evropě vypadat za deset, patnáct let, kdy by nový blok mohl začít fungovat, není snadné (zvlášť v zemi, která obnovitelné zdroje stále trochu považuje za nevítaný omyl). Ovšem, všeobecně akceptovaný scénář rychlého růstu spotřeby elektřiny, zejména prostřednictvím růstu jejího podílu na celkové spotřebě energie, vyžaduje reakci na straně kapacit pro její výrobu. A jádro může být jednou z odpovědí.

Na stůl by se ale měly dát náklady s touto investicí spojeny a snažit se je porovnat s jinými cestami jak elektřinu zajistit. Nikoliv kvůli zlomyslnosti, ale proto, aby bylo jasné, kolik vlastně naši občané a firmy, tou či onou formou, za jadernou elektřinu, podporovanou napříč politickým spektrem, zaplatí. A do jaké míry to je dobrá odpověď na výzvy čekající energetiku.

Vyčíslit lze přitom jen část celkových jaderných nákladů jdoucí nad očekávanou cenu samotných bloků. Náklady na samotné bloky totiž navýší mnoho dalších vyvolaných výdajů.

Existují třeba již odhady na výdaje pro nutné investice do dopravní infrastruktury (nikoliv její zlepšení, ale zajištění průchodnosti pro přepravu obrovských součástí stavby) a před lety byly přes 10 mld. Kč.

Potřeba bude investovat i do toho, aby tisíce lidí stavějících elektrárnu měly kde (za rozumnou cenu) bydlet. Nemluví se o tom, jak bude třeba posílit páteřní elektrické vedení, aby bylo možné (obrazně, ale i fakticky) vyvést obrovský výkon všech jaderných bloků v Dukovanech do celé země - v Dukovanech mají zároveň vyrábět staré i nové bloky). Ambice dát na stůl všechny náklady jde ale za možnosti tohoto článku, a tak jsou zde popsány jen čtyři důležité oblasti, které celkový náklad ovlivní.

Jeden ze základních faktorů, který ničí konkurenceschopnost jaderných bloků, je jejich dlouhá doba výstavby v kombinaci s vysokou cenou. Může se zdát, že jde hlavně o organizačně-logistický problém, ale to je omyl. Hlavní je problém finanční.

Nákladnou stavbu je třeba financovat a z těchto peněz platit úroky. A velkým problémem je, že doba stavby, během níž investice žádné peníze nevydělává, je dlouhá. Obvykle zdroje na financování zajistí sám investor, za úrok, který je zatížen rizikovou přirážkou. Je tedy podstatně vyšší, než za kolik by si půjčil stát. V případě tak velkého, nákladného a dlouhého projektu by příliš drahé financování stavby mohlo udělat z projektu mission impossible. Je tedy logické, že pokud je to stát, kdo jadernou elektrárnu poptává, postará se i o potřebné financování. A ponese jeho náklady.

V řeči peněz: pokud mají dva jaderné bloky stát zhruba 400 miliard korun (respektive 407 mld., jak bylo nedávno zveřejněno), pak financování během stavby navýší tento náklad řádově o 80 miliard (při modelovém propočtu rovnoměrného čerpání částky 400 miliard po dobu 15 let a úroku jen 4 %). Což ale platí jen pokud cena projektu není o nějaký cenový index navyšována. To není reálné, takže ve skutečnosti bude cena výrazně vyšší, a s tím půjde nahoru i úrokový náklad zvyšující cenu bloků. Minimální odhad pak říká, že jen touto cestou se bloky prodraží zhruba o pětinu, což samozřejmě zasáhne jejich skutečnou ekonomiku.

Druhý z výdajů se týká opačného konce procesu. Po jaderné elektrárně totiž jednou zůstane nejen nebezpečné jaderné palivo, ale i radiací zatížený areál, který je třeba „zlikvidovat“. V ideálním případě si na oba tyto procesy, tedy bezpečné uložení paliva na tisíce let a likvidaci areálu, musí jaderná elektrárna vydělat. Hospodářské noviny nedávno předložily přehled těchto nákladů stojící na státních materiálech. Dočteme se z něj, že zatímco v roce 2019 byla finanční zátěž odhadnuta na 220 miliard, dnes se mluví, i s ohledem na ambice spojené se stavbou nových bloků, o částce téměř třikrát vyšší: přesně 559 miliard (což nezahrnuje jen náklady spojené s novými bloky, ale celkový náklad na „úklid“ jaderné energetiky včetně dvou nových bloků). A to v dnešních cenách, což je více než sedmina dnešního státního dluhu.

Pokud jsou propočty opravdu v dnešních cenách, tak pokud by inflace odpovídala 2% cíli ČNB a relevantní ceny rostly jen o ni (což je optimistické), každý rok narostou o 11 miliard. Pro srovnání text uvádí, že na takzvaném jaderném účtu, kam se odvádí poplatek z každé vyrobené kWh v jaderce a který k tomuto účelu slouží, je dnes jen 44 miliard.

Od jádra si jeho zastánci slibují dostatek levné, spolehlivé a nízkoemisní elektřiny. A právě zde může být překvapivě velký zádrhel. Dva nové bloky by mohly, po dobu nejméně 50 let, vyrábět každý rok až 19 TWh elektřiny. To je 19 miliard kWh ročně – a bude zásadní, jaká bude ekonomika každé z těchto kilowatthodin.

O tom se ale moc nemluví. Někdy se objevuje informace o ekonomické ceně elektřiny z nových bloků (tedy ceně, která pokryje náklady projektu) kolem, resp. mírně pod 90 eur za MWh. I zde jde takřka jistě o „fiktivní“ overnight ceny předpokládající, že elektrárna již stojí, byla postavena ze dnešní ceny a je postavena „přes noc“, tedy bez nákladů na financování.

Alternativní odhad nabízí patrně jediný relevantní projekt v Evropě – britský Hinkley Point. Tam byla v roce 2013 nastavena výkupní cena elektřiny, která umožnila stavbu rozjet, mírně nad 92 liber. Díky automatické inflační indexaci vzrostla na dnešních 130 liber (tedy necelých 150 euro), a to ještě není konec. Elektrárna stále nestojí (měla být spuštěna letos, ale odhady hovoří o rozmezí let 2029 a 2031). Mezitím se cena bude indexovat dál, a tedy poroste.

Přestože Hinkley Point má nevýhodu, že ho nefinancuje stát (a tudíž má vyšší náklad na financování, který elektřinu zdražuje), domnívat se, že by ekonomická cena české elektřiny z jádra mohla být za 15 let „dvouciferná“, je trochu utopie.

Problém je, že tržní cena elektřiny je dnes na relevantních termínových kontraktech na další roky znatelně nižší. A co je pro ekonomiku jádra nejhorší: na rozdíl od propočtené ceny elektřiny z jaderky dále klesá. Pro náš trh je relevantní cena ročních kontraktů a ta padá z přibližně 85 eur pro rok 2026 na něco málo přes 70 eur pro rok 2029. I zdánlivě mírný pokles je ale pro ekonomiku dlouhodobých investic velmi bolestivý, protože jim dlouhodobě snižuje příjmy.

Co to pro jádro znamená? Pokud by například potřebná cena elektřiny pro provoz jaderky byla (jen) 100 eur a tržní cena jen 70 (resp. obě dlouhodobě navýšené o podobnou inflaci), musel by někdo - tedy stát, a tím občané a firmy - dotovat každou kilowatthodinu téměř 75 haléři (při dnešní ceně silové elektřiny kolem 2,5 koruny za kWh). To by znamenalo roční náklad necelých 15 miliard korun. Pokud by se cenové nůžky dále rozevíraly, náklad by dál rostl. Samozřejmě může nastat i opačný vývoj, kdy tržní ceny porostou a jádro předeženou, jakkoliv to trh neočekává.

To je ale jen polovina problému. Velmi málo se mluví o tom, co bude Česko (přesněji náš elektroregion) s takto vyráběnou elektřinou dělat. Což má přímou souvislost s tím, kolik jaderky za elektřinu utrží.

Sečteme-li výkony nových dukovanských bloků a všech stávajících v ČR (jaderky dává smysl provozovat co nejdéle), dostaneme se k celkovému výkonu přes 6 GW. To je více, než činí průměrná letní spotřeba elektřiny v ČR (krátkodobě je pak v létě okamžitá spotřeba mnohem nižší). Ačkoliv spotřeba zřejmě postupně poroste (vlivem přechodu od fosilních paliv, rozšíření klimatizací či elektromobility), je pravděpodobné, že v letních měsících bude výkon jaderných zdrojů překračovat celkovou okamžitou domácí poptávku.

Plánované odstávky jaderek v létě sice mohly rozdíl snížit či odbourat, ale jde jen o ryze teoretickou úvahu. Nelze totiž přehlížet, že v létě budou hrát na trhu hlavní roli solární elektrárny, jejichž výkon v Česku má do konce dekády dosáhnout až 10 GW (a další elektřinu dodají též elektrárny větrné). Ty přitom vyrábějí bez emisí a s minimálními variabilními náklady. Numericky vzato jen samotné OZE mohou v části roku (za přispění baterií) pokrýt veškerou spotřebu čistou elektřinou a z pohledu variabilních nákladů i levnou.

Podobně ale bude zajišťována výroba i za našimi hranicemi, kde jsou obvykle v rozvoji OZE i akumulace dále než my. Předpoklad, že tak nadbytek „naší“ elektřiny snadno uplatníme za hranicemi, je tak kvůli plynoucímu času mylný.

Doba, kdy většinu elektřiny levně a bezpečně poskytnou OZE, se blíží nejen s růstem instalovaného výkonu. Růst kapacity baterií totiž prodlouží dobu, kdy může být poptávka efektivně pokryta výrobou (OZE v příhodných podmínkách vyrobí více, než kolik bude okamžitá spotřeba, a tudíž bude část uložena), samozřejmě ale bude „krytá“ flexibilními zdroji pro zajištění bezpečných dodávek.

Znamená to, že bude stále obtížnější uplatnit za ekonomicky smysluplných podmínek elektřinu, kterou budou jaderné bloky ve velkém vyrábět.

Výsledkem může být těžko řešitelný „energetický rébus“ spočívající v „nadbytku“ dostupné elektřiny v části roku. Ten s sebou v těchto obdobích přinese pro ekonomiku jádra nepřijatelně nízkou tržní cenu elektřiny, která ale také bude tlačit dolů cenu „průměrnou“. Problém nevyřeší ani možná výroba vodíku z této elektřiny. Nejen kvůli ceně, ale též kvůli tomu, že vynaložit dnes poměrně vysoké fixní náklady na elektrolyzéry, které budou používány „jen občas“, když nebude mít elektřina z jádra uplatnění, by výrobu neúnosně zdražilo. Ve stejné situaci by navíc byla více konkurenceschopná elektřina z OZE.

Stejně jako v případě rozdílu mezi cenou elektřiny, i u rizika příliš nízkých krátkodobých cen spojených s nadbytkem nabídky elektřiny, vládami léta připravovaný kontrakt nechává „černého Petra“ v rukou státu.

Je to logické, protože bez toho by asi nebylo možno vytoužené jádro stavět – projekt by byl příliš ekonomicky rizikový. V důsledku toho se očekávaný provozovatel nové jaderky - ČEZ - většině, ne-li všem rizikům spojeným se stavbou a provozní modelem vyhne a de facto bude působit jako „správce“ najatý za provizi (což je pozice velmi komfortní). Dokládá to i fakt, že většinu akcií firmy, která má elektrárnu postavit a vlastnit, nedávno ČEZ státu prodal.

Jinými slovy, možnost, že na provoz vytouženého jádra budou muset spotřebitelé po desetiletí doplácet desítky miliard ročně, není strašením. Za dnešní situace je to docela realistický scénář. Roli zde přitom může sehrát i rozhodnutí o podmínkách, za kterých může český stát stavbu podpořit, dle práva EU (podporu již jednou stát získal, ale zřejmě, díky změně podoby kontraktu, musí být projednáno znovu a rozšířeno na dva bloky). Lze očekávat, že pro zachování férové soutěže na energetickém trhu totiž bude muset nová jaderka prodávat podstatnou část elektřiny na trhu, tedy čelit dalším zdrojům, obvykle s nižšími fixními i variabilními náklady. A ty budou určovat cenu elektřiny.

Uvedená čísla a odhady nevedou k závěru, že stavět jadernou elektrárnu je zcela špatné rozhodnutí. Zda to bude pro Česko přínos, či zátěž, rozhodnou především faktory mimo naši kontrolu: globální bezpečnostní situace, technologický vývoj a podoba trhu s elektřinou.

Na stranu druhou, zavírat oči před obrovskými výdaji spojenými se stavbou a riziky spojenými s ekonomikou provozu nových jaderných elektráren, stejně jako „zapomenout“ na náklady na jejich konečné odstavení, není odpovědné. Mnoho desítek let se totiž mohou promítat v našem státním rozpočtu či odvodech (fakticky daních) z elektřiny.

A není též korektní v „jádru“ vidět jediné či nejlepší řešení budoucnosti energetiky. Je to spíše (u nás hodně rozšířená) víra, než interpretace dnešního stavu energetiky. Bohužel, kritické zhodnocení různých alternativ u nás nikdy na pořadu dne nebylo. Důvodem je i jinak neobvykle silná politická podpora jádra napříč politickým spektrem.

A mimochodem: jaderky nejsou jediným nákladným státním projektem. Například vysokorychlostní železnice je pro konkurenceschopnost naší ekonomiky naprosto zásadní.

Na rozdíl od rozhodnutí stavět jadernou elektrárnu investice do železniční dopravy alternativu nemají, jedině že bychom přistoupili na zastarávání a ztrátu konkurence. Cesta k rychlovlakům, a to jen pokud je řeč o pár základních trasách, má srovnatelně vysokou cenovku jako dva nové jaderné bloky. A stejně tak u nich není jasné, zda i zde nebudou problémy s ekonomickou návratností nákladné infrastruktury, které bude muset řešit (přesněji platit) stát.

Ale to není vše, při dnešním stavu světa je zcela nutné podstatně navýšit výdaje na obranu, což bude mít též značné rozpočtové dopady. A jen pro připomenutí, náš sociální a zdravotní systém není, i přes provedené změny, dostatečně připravený na demografické změny.

Jakkoliv „nové výdaje“ v řádu desítek miliard ročně (za každý z uvedených projektů) vypadají optikou státního rozpočtu s velikostí takřka 2500 miliard jen jako malý problém. Opak je pravdou. Rozpočet je totiž i bez nich napjatý, což dokládá fakt, že končící vláda i přes snahu o konsolidaci nebyla schopná snížit schodek pod 200 miliard korun. Je tak nejvyšší čas sebrat odvahu a přizpůsobit příjmy i výdaje státu ambicím, které v řadě případů náš stát má. Nebo se dobrat ke shodě, že nejsme s to udělat dost pro to, aby realizovatelné byly, a tudíž ambice snížit. Jinak bude výsledkem prohlubující se deficit, rostoucí dluh a jednoho dne drahá havárie. Sice ne jaderná, ale také ničivá.