Článek
Jde sice o zakázku století, ale nebojte, státního rozpočtu se to nijak netýká. Zhruba v tomto duchu popsal ministr financí Zbyněk Stanjura způsob placení za nové Dukovany, které si vláda ve středu závazně objednala.
Že tu něco nehraje? Bohužel je to tak, byť vládní strany kdysi slibovaly, že budou s voliči hrát fér a praktikovat „poctivou politiku“.
Stanjurovy zkratky jsou mazané, technicky vzato v nich lze dohledat pravdivý základ. Věcně jde však o lakování půjčky za více než 400 miliard korun na růžovo. Možná jsou Dukovany prozíravou investicí, jak ministr argumentuje, ale není kvůli nim nutné vyvolávat dojem, že existují jakési dluhy bokem.
407 miliard plus inflace
Dva nové bloky v Dukovanech vyjdou podle smlouvy s korejskou KHNP na 407 miliard korun „v cenách roku 2023“. To je pro představu zhruba čtyřnásobek oproti tomu, co stát předloni utratil za armádu nebo za dopravní stavby.
Tato částka se průběžně mírně mění v závislosti na kurzu koruny (proto Stanjura ve středu mluvil o 200 miliardách za jeden blok), hlavní je však dovětek o cenách roku 2023. Ve smlouvě s KHNP, která zatím není veřejná, totiž údajně není napsaná jedna finální suma, ale mnoho dílčích řádků a dílčích vzorců. Podle nich se budou jednotlivé výdaje „indexovat“ v návaznosti na obecně uznávaná data o inflaci v jednotlivých odvětvích.
V bodě nula, tedy v roce 2023, součet činil v přepočtu na koruny 407 miliard. Už teď však toto číslo neplatí a časem dál poroste. Dobrou zprávou je, že poroste kontrolovaně. Smlouva by měla tempo zdražování brzdit podle doložitelného růstu nákladů na cement, ocel, mzdy a všechny další potřebné položky.
Faktury se budou vystavovat postupně podle průběhu stavby. Platit je bude firma EDU II, která projekt připravovala, ale skutečnou peněženku nedrží nikdo jiný než stát. Původně byla EDU II součástí ČEZ, v dubnu ji stát z 80 procent vykoupil, aby vzal financování na sebe.
Všechno platí stát
Trik s placením a schovaným dluhem spočívá v tom, že elektrárnu lze ve státní kase vyúčtovat jako výdaj, který by se jednou měl státu vrátit. Dluh tedy vznikne, ale podle Stanjury jde v tomto případě o „investiční akci“, o které je třeba uvažovat jinak než u jiných běžných výdajů.
Dojednané finanční schéma, které se dává středečním podpisem smluv do pohybu, funguje podobně, jak by podle některých ekonomů měly správně fungovat půjčky na studia. Nejdřív všechno platí stát, a jakmile student odpromuje a začne vydělávat, stát si peníze strhne zpět i s úroky.
Stejné je to u Dukovan. Firma EDU II, řízená lidmi z ČEZ, si bude průběžně říkat o peníze, stát jí je bude posílat a bude jen na něm, kde si zdroje opatří. V praxi to bude znamenat, že se o něco navýší množství státních dluhopisů, které každá vláda používá tak jako tak na svůj běžný provoz. Protože jen z daní nikdy všechno nepoplatí.
Přesun peněz ze státu do EDU II bude probíhat bezúročně až do doby, kdy Korejci elektrárnu dostaví. U prvního ze dvou bloků se počítá ideálně s termínem 2035. Smlouvy by měly obsahovat dostatečné pojistky na to, aby škody z titulu případného nedodržení rozpočtu a harmonogramu, což u takto komplikovaných staveb není výjimka, kryl korejský dodavatel.
Maastrichtská klička
Sečteno a podtrženo: Firma EDU II u českého státu načerpá v průběhu deseti let výstavby cosi jako kontokorent v objemu 407 miliard plus inflace. A až pak začne peníze vracet z výnosů z prodané elektřiny.
Po celou tuto dobu bude dluh ležet na bedrech státu. Přidá se tedy k tomu, co už stát dluží teď. Ke konci loňského roku šlo o 3365 miliard a zakázka na Dukovany není nic jiného než závazek, kvůli kterému státní dluh skokově vzroste minimálně o 12 procent.
Placení bude naskakovat rychle. Už příští rok je v rozpočtovém výhledu na Dukovany počítáno s první platbou do EDU II v objemu 27,7 miliardy korun. V dalších dvou letech stejný dokument počítá s částkami 43,9 miliardy a 67,6 miliardy.
Jak tedy ale může Stanjura tvrdit, že státní rozpočet nic nepocítí? Ministr totiž nemluví o rozpočtu, ale o deficitu, a má při tom na mysli účetní deficit v takzvaném maastrichtském pojetí Evropské komise.
To je důležité číslo, které státy v EU vykazují do Bruselu. Vzhledem k jednotné metodice jde o nejsledovanější údaj, podle kterého věřitelé vyhodnocují zadluženost a kredibilitu jednotlivých zemí. Ale s realitou má v tomto konkrétním případě máloco společného.
Maastrichtská pravidla fungují tak, že nesledují nutně skutečné toky peněz v reálném čase, ale ctí takzvaný princip „akrualizace“. V něm se rozpočtové výdaje či příjmy rozřazují do jednotlivých let podle vzniku příslušných jevů. Třeba při zvýšení daní hned, i když peníze dotečou do státní pokladny třeba až rok po uzákonění změn.
Jednou se to vrátí?
Konkrétně u Dukovan toto pojetí pracuje s už zmíněnou logikou, že stát dostane utracené peníze jednou zpátky. Účetně tedy žádné manko nemá.
„Je to jen finanční operace. Na jedné straně si stát půjčuje, ale na druhé straně má pohledávku. A obě tyto položky jsou mezi sebou srovnané,“ přibližuje šéf Národní rozpočtové rady Mojmír Hampl. Česku podle něj naroste v maastrichtských kolonkách jen dluh, ale v roční bilanci rozpočtu se nezmění nic – i když reálně stát už příští rok pošle na Dukovany 27,7 miliardy korun, které si bude muset půjčit.
EDU II bude po dostavbě splácet státu jistinu i s úroky a navrch podle mluvčího ČEZ Ladislava Kříže přidá jako bonus ještě jednoprocentní úrok. Pokud tedy elektrárna skutečně vznikne, stát by v konečné bilanci skutečně neměl o nic přijít.
Jiná otázka o patro výš spočívá v tom, kolik bude stát megawatthodina vyrobené elektřiny a zda se Česku stavba vyplatí i v tomto ohledu. Smlouva slibuje fixní výkupní cenu 90 eur za megawatthodinu. Zavládne-li za deset let energetická nouze, které se někteří obávají, a elektřina na trhu bude dražší, stát na této garanci vydělá. Bude-li naopak elektřina levnější, třeba v důsledku technologického pokroku při skladování dočasných přebytků z větru a slunce, stát bude muset zbytečně doplácet. Podobně jako dnes na předražené solární elektrárny vzniklé v roce 2010.
Fialova vláda se rozhodla toto riziko podstoupit jako prevenci proti tomu, že Česko bude příliš závislé na fosilních palivech nebo že elektřiny nebude dost. Může jít o rozumnou investici, nebo o omyl století, to ukáže až čas. Nemá však smysl zatajovat, že jde o risk na dluh, a schovávat se za to, že v účetnictví není dluh vidět.
