Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Prodlužování výstavby a výkyvy v rozpočtech zrovna nejsou dobrou motivací pro investory, kteří v současné době uvažují o stavbě jaderných elektráren. Přesto řada států včetně Česka plánuje buď doplnit svou stávající jadernou flotilu, nebo ji teprve vybudovat jako třeba Polsko.
Pro mnoho politiků a energetických společností jsou jaderné zdroje nezbytnou součástí energetické transformace, protože dokáží vyrobit velké a předvídatelné množství nízkoemisní energie.
Také Česko, které počítá s tím, že jádro bude do budoucna pokrývat většinu tuzemské výroby elektřiny. Plánuje aktuálně dva nové jaderné bloky v Dukovanech, další dva v Temelíně. Dukovanskému projektu, který má dodat korejská společnost KHNP, však hrozí zpoždění kvůli soudům a možnému šetření Evropské komise, k nimž dala podnět francouzská společnost EDF.
Výstavba jaderných zdrojů se však zpožďuje téměř po celém světě. Podle Mezinárodní agentury pro energii (IEA) byly jaderné elektrárny dodané od roku 2000 v USA a Evropě zpožděny v průměru o osm let a jejich rozpočet narostl o 250 procent. Průmysl hledá způsoby, jak udržet rozpočty i harmonogram pod kontrolou.
Ačkoli má každý projekt svá specifika, existují i společní jmenovatelé problému.
„Je zřejmé, že hlavním důvodem pro problémy při výstavbě nových bloků v Evropě, v USA a v Kanadě je přerušení výstavby a ztráta mnoha schopností lokálního průmyslu postavit takto složitou a komplexní stavbu. V 70. letech se stavělo 30 bloků ročně, nyní se postavilo a dostavuje šest bloků za 25 let, s dostavbou Hinkley Point C to bude 30 let,“ říká Karel Katovský z Ústavu elektroenergetiky Fakulty elektrotechniky a komunikačních technologií Vysokého učení technického v Brně.
Po mnohaleté pauze tak řada zemí nemá praktické zkušenosti, stejně jako pracovníky schopné jaderné projekty stavět a budovat dodavatelské řetězce. „S tím je spojená nepřipravenost odborníků na stavbu a totální podcenění vlád i firem připravovat tyto osoby, i když se teď nestaví. Nejde jenom o techniky, ale také o manažery, kteří jsou schopni tak velké projekty uřídit,“ upozorňuje Katovský.
První nové reaktory v Evropě stavěla především francouzská EDF. „Bylo těžké jako první po 20leté pauze znovu nastartovat stavební průmysl jaderných zařízení v Británii. Znovu se naučit jaderné dovednosti, vytvořit nový dodavatelský řetězec a vyškolit pracovní sílu byl obrovský úkol, z něhož budou ostatní těžit po celá desetiletí,“ uvedla dříve EDF.
„Stejně jako u jiných infrastrukturních projektů jsme zjistili, že výstavba probíhá pomaleji, než jsme doufali, a kromě narušení způsobeného covidem a brexitem jsme čelili inflaci, nedostatku pracovních sil a materiálu,“ dodala.
Nyní je však situace o něco lepší než v minulých letech. „Projekty, které jsou připravované dnes, by už tento faktor nemusel postihnout v takové míře. Jednoduše proto, že už běží podobné projekty, což poskytuje poučení a mnohdy i ty dodavatelské řetězce, respektive jejich části,“ říká expertka na energetiku Anna Fořtová z KPMG, která má zkušenosti z Mezinárodní agentury pro atomovou energii.
Do časových rozvrhů však vstupovaly také nepredikovatelné události, jako byly havárie ve Fukušimě, pandemie covidu-19, růst inflace či špatná finanční situace energetických společností.
V neposlední řadě mohou výstavbu výrazně zpomalit měnící se regulace a také odpor voličů, různé postoje vlád k rozvoji jaderné energetiky, politické spory, financování či zdlouhavé schvalovací procesy.
„Tento problém bude vždy součástí rizik jaderného projektu. Pro jeho zmírnění je klíčové, aby vlády v dané zemi udržely shodu na strategických projektech a investicích do bezpečnosti země, kterými jádro bezpochyby je,“ říká Fořtová.
Podle ní se musí Evropa z dřívějších zkušeností poučit, pokud má uspět s novou generací jaderných projektů. „Klíčem je standardizace, realistické plánování, stabilní regulační rámec a důraz na kvalitu řízení a transparentnost mezi dodavatelem a investorem od prvního dne,“ dodává Fořtová.
Značným průtahům čelily všechny evropské projekty, které se začaly stavět od začátku tisíciletí. Výstavba reaktoru Olkiluoto 3 v jižním Finsku začala v roce 2005. Původně se počítalo s rozpočtem tři miliardy eur (v tehdejších cenách) a dokončením v roce 2009, ale cena se vyšplhala na 11 miliard eur. Po několika zpožděních byl reaktor uveden do provozu až v roce 2023.
Tehdy šlo o první reaktor typu EPR. „Bylo to typické The first of a kind, u kterých je výstavba vždy výzvou a plánované čtyři roky byly hrubým podceněním reality. Blok je velmi robustní, více bezpečný, vyžaduje složitější výstavbu a více materiálu, který měl navíc projektovanou vyšší kvalitu. Reaktorová nádoba je větší a trošku jiná, proto i výroba této základní komponenty byla dražší a delší,“ vysvětluje Katovský.
„Mnohé nové bloky byly navrženy jako ‚vlajkové lodě‘ s maximálním důrazem na bezpečnost a inovace, což vedlo k technickým komplikacím a častým změnám v průběhu výstavby. Každá úprava projektu v pokročilé fázi znamená zpoždění a navýšení nákladů,“ říká Fořtová s tím, že by tyto komplikace neměly hrozit, pokud se bude od začátku postupovat podle původního projektu.
Dodavatel bloku podle Katovského také podcenil složitost a specifičnost licencování, bezpečnostních testů a výpočtů. „Finských dozor patří mezi nejkvalitnější, ale také nejpřísnější na světě. Tento fakt velmi prodloužil papírovou část výstavby,“ vysvětluje.
V roce 2011 navíc došlo k jaderné havárii v japonské elektrárně Fukušima, po níž se některé požadavky zpřísnily, což pro projekt vyžadovalo další testy a výpočty.
Během výstavby také málem zkrachoval dodavatel projektu, francouzská Areva, kterou musela převzít státní energetická společnost EDF. Zpoždění doprovázely také spory o odškodnění mezi finským provozovatelem elektrárny Olkiluoto TVA a Arevou.
Podle Katovského udělala EDF správný krok, že se hned rozhodla postavit stejný reaktor jako ve Finsku i v Normandii v elektrárně Flamanville. To jej však neuchránilo před prodloužením harmonogramu a nárůstem ceny. Původně měla stavba stát 3,3 miliardy eur a měla by být dokončena v roce 2012. Odstartovala v roce 2007, od té doby se zvýšily náklady na 13,2 miliardy eur a zkušební provoz byl zahájen teprve v prosinci 2024.
„Vedení stavby nedokázalo v tomto komplexním systému kontrolovat dodavatele a ukázaly se drobné nedostatky v kontrole kvality výroby komponent či přímo stavby, které vedly k opravám již postaveného, což známe z 90. let z Temelína,“ popisuje expert z VUT.
Podobný osud zažívá i projekt Hinkley Point C v jihozápadní části Spojeného království, který byl zahájen v roce 2017. S odhadovanými náklady 21,6 miliardy eur měla být stavba hotová v roce 2025. Zpoždění způsobilo mimo jiné řešení nesrovnalostí s přísnější britskou legislativou, technické problémy, ale i covid, rostoucí inflace či energetická krize.
Tyto faktory zvedly náklady na 42 až 48 miliard eur, dokončení se plánuje v letech 2029-2031. „Británie ale drží poměrně malé zpoždění vlastní stavby. Ano, pět let je hodně, ale musíme realisticky srovnávat, díky svému fungujícímu průmyslu a dobře rozjeté přípravě jaderných odborníků na vysokých školách, která začala s podporou státu mnoho let před stavbou,“ uznává Katovský.
Zpoždění nejsou jen doménou Evropy. Výstavba dvou nových bloků americké elektrárny Vogtle ve státě Georgie začala v roce 2013 a dokončeny měly být podle plánů v letech 2016 a 2017. Nakonec byl první z nových bloků spuštěn teprve v roce 2023, druhý 2024. Náklady se kvůli stavebním problémům vyšplhaly na cca 26 miliard dolarů z plánovaných 12 miliard dolarů.
Také Čína si dala za cíl dokončit v elektrárně Taishan dva reaktory za čtyři roky. Stavba začala v roce 2009, ale skončila v letech 2018 a 2019. Jeden z bloků byl navíc v roce 2020 na celý rok odstaven kvůli vadným palivovým tyčím, které jsou klíčovou součástí reaktoru.
Zpoždění nabraly i dva bloky elektrárna Saeul v Jižní Koreji. Stavba začala roku 2008 a k síti byly připojeny v roce 2016. Podle IEA se výstavba zpozdila o 2,5 roku s 30procentním nárůstem rozpočtu. Také další projekt společnost KHNP nabral zpoždění. Šlo o první jadernou elektrárnu v Baráka ve Spojených arabských emirátech, která se budovala od roku 2012 do roku 2020, rozpočet se zvednul z 24,4 miliardy dolaru na 32 miliard dolarů.
Podle IEA nejvíce jaderných reaktorů aktuálně staví Rusko a Čína. Jejich projekty tvoří 70 procent těch, které jsou aktuálně ve výstavbě. Ruský Rosatom například staví jadernou elektrárnu Paks v Maďarsku, kde získal povolení k prvnímu betonování, které by mělo letos začít.
Výstavba se kvůli zdlouhavému povolování protáhla, podle smlouvy uzavřené v lednu 2014 měly být nové bloky spuštěny v letech 2023 a 2025. Je také jasné, že se cena z před 11 lety předpokládaných 12,5 miliardy eur zvedne minimálně na 19,7 miliardy eur.
Rusko také mělo postavit čtyři reaktory v první jaderné elektrárně elektrárně v Turecku. Projekt Akkuyu měl být hotový už v roce 2019, po několika odkladech by měl být první blok dokončen teprve letos, spuštěn však bude nejspíš příští rok. Rosatom také dodává reaktory do indické jaderné elektrárny Kudankulam, další staví v Rusku.
